Důchodce a duchovní život – Samuel a prádlo

Autor článku: František Benda „Zdravím tě, Samueli,“ zazněl hlas za plotem Samuelova obydlí. „Jdu náhodou kolem, a co vidím? Probíhá snad u tebe velké prádlo?“

„Také tě zdravím. Velké praní zrovna ne, jen taková ta běžná údržba.“
„A kdy proběhne to velké?“
„Však se dočkáš, ale důležitější je to pravidelné denní. Prádlo se špiní průběžně, takže je nutno je také průběžně prát.“
„To by se ti nevyplatilo – tak jak se to leckde dělá – je nashromáždit a pak je hodit najednou do pračky?“
„To se samozřejmě vyplatí, zvlášť ve velkých domácnostech. Já ale žiji sám a navíc tu pračku ani nemám. Takže peru průběžně.“
„Nezdržuje tě to ale příliš?“
„Zdržuje nezdržuje, patří to k životu. Chceš-li žít v čistotě, musíš tomu určitý čas a energii věnovat.“
„Máš ale potom čas na své hloubání?“
„Ale to je přece úplně stejné, jako s tím prádlem.“
„Říkáš stejné? Co může být stejného na tak odtažitých věcech?“
„Prádlem a šatem chráníš své tělo proti chladu a různým nárazům, hloubáním vylepšuješ svou duši tak, že ji chráníš zase před jinými nebezpečími. Při běžné práci si neušpiníš pouze ruce, ale i to, co nosíš na sobě. Navíc na tebe padá prach a občas tě může potřísnit i bláto. To je znečištění vnější. Jemu se dá těžko zabránit. Jedině že bys nic nedělal a nikam nechodil. Prostě se všemu vyhnul. Jak bys to ale potom žil? Co bys měl ze života? A co by z tebe měli jiní, kdyby ses takto odtáhl? Třeba ti, kteří čekají na tvou pomoc? To ovšem není ještě všechno. Také tvé tělo si vytváří vlastní nečistoty, kterým v žádném případě neunikneš, ani kdyby ses schoval kamkoli. I s těmi musíš počítat, i ty musíš odstraňovat.

Analogické je to s myšlenkami. Nedokážeš uniknout kdekterému vulgarismu, zaslechnutému na ulici, který se ti snadno usadí v mysli a ty si jej pak přineseš domů, kde se ti tu a tam neodbytně připomíná. Stejně tak neunikneš všudypřítomným reklamám. Kdyby -ses ty živil výrobou sloganů, jak by sis počínal? No přeci tak, aby tvé výtvory pronikly do myslí potenciálních zákazníků za všech okolností, ve kterých se právě nacházejí. Nemůžeš se proto divit, že se totéž děje s tebou. To vše je vlastně takové znečištění mysli vnější. O vnitřní znečištění se pak tvoje mysl postará sama. Nebo snad máš pouze vznešené a bohulibé nápady? Nenalezneš mezi nimi někdy závist, žárlivost, hněv, opovržení, zlost či jinou nepěknou vlastnost, o které ani sám netušíš, kde se v tobě vlastně bere, protože víš, že takto by se myslet nemělo? Ale ono se myslí. Zde je ovšem zajímavé, že mysl může být zahlcena i pocity právě opačnými, to je radostí, štěstím, uspokojením, planým soucitem a podobně. Víš přece dobře, že autority vybízejí, abychom se nenechali ovládnout emocemi, nýbrž se snažili ke všemu zaujmout neutrální postoj.“

„Od toho všeho se mám oprostit? Jak bych to, prosím tě, mohl provést? Já mám se ženou, s dětmi a se zaměstnáním tolik starostí, že na nějaké oprošťování nemám ani čas, ani náladu. A navíc se mi v mých emocích docela líbí.“

„Tak si vezmi za příklad zase to odstraňování nečistot. Jde-li pouze o malou skvrnku, stačí se soustředit jen na ni. Jde-li o něco rozsáhlejšího musíš také sáhnout k většímu čištění. Není ale zcela výhodné – ačkoli se k tomu mnozí uchylují – kvůli malé skvrnce hodit do prádla celý kus. Sice ne právě ekonomické, ale je v tom určitý pocit jistoty.“

„A jak na to v praxi?“
„No to víš, chce to trochu změnit navyklý režim dne. Já si pamatuji, že když za mého dětství matka prala, bylo celý den téměř všechno jinak než obvykle. Tehdy nebyly ani pračky, ani složitá chemie dnešního typu. Všechno se provádělo ručně a jednoduchými prostředky. Prádlo se dlouho namáčelo, pak se vyvařovalo, pralo a posléze sušilo – nejlépe na slunci, kde se ještě i kropilo. Zkrátka při praní bylo téměř všechno jinak, protože to zabralo celý den.

Když si tedy chceš zjednat klid ve svých myšlenkách, musíš si také pro tuto nezvyklou činnost vytvořit podmínky. Všechno jinak kvůli tomu být právě nemusí, to v žádném případě, ale leccos je přece jen změnit nutno. Nejsložitější pro tebe bude, jak tě tak slyším mluvit, najít si čas. Že ti přibude navíc ještě jedna starost, to tě, jak tě znám, příliš nerozladí, neboť na to jsi zvyklý. Co bude pro tebe nové, je, že se budeš muset alespoň na chvíli zklidnit a ztišit. Zprvu si budeš myslet, že to nejde. Přivykl jsi totiž představě, že život je pouze v neustálém střídání nejrůznějších podnětů, které ale nejsou k utišení nikdy, neboť jakmile jeden vyřešíš, objeví se dva nové. Kdežto teď jsi vyzýván, aby ses ponořil do oceánu klidu, který tě ani nelaská, ani nedrásá. Prostě je v něm ticho. V tomto tichu máš naději, že se dokážeš podívat na své zdánlivě neodkladné problémy jinýma očima, a budeš schopen mnohé z nich odsunout stranou jako málo podstatné.

To se dá přirovnat k onomu praní. Obdoba denního přepírání pak spočívá v tom, že si pravidelně – doporučuje se večer před usnutím, nebo ráno po probuzení – uděláš chvilku na rozvažování, co vlastně chceš získat a čeho se dokážeš zřeknout. Jsou to takové hovory k sobě, ve kterých možná časem přijdeš na to, že je velmi výhodné pouze mlčet.“

„Pomalu mne začíná mrzet, že jsem se tu dal s tebou do řeči,“ rozesmál se přítel, „teď k těm mým starostem přibyla ještě jedna: hovořit sám se sebou. Musím ale připustit, že tuším, že máš pravdu. Nedokáži to sice zcela přesně vyjádřit, ale cosi mi říká, že to tak skutečně je. Nu což – zkusím to, a pak ti řeknu.“
„Rychlé výsledky ale nečekej! Je to běh na dlouhou trať. Hlavně však pamatuj: nejde o to někam doběhnout, ale trpělivě běžet“.

Autor: František Benda, Foto: Internet