Důchodce a duchovní život – Samuelova knihovna

Autor článku: František Benda „No to je ale opravdu pěkná knihovna Samueli,“ nešetřil chválou host. „Jak dlouho ti trvalo, než jsi ji nashromáždil?“

„To víš, že to pár let zabralo. Ovšem stále s ní nejsem úplně spokojený. Ještě mi leccos chybí, ale to jsou věci, které se jen obtížně opatřují.“
„Co je to za věci, smím-li vědět?“

„To máš tak. O tom, co je běžné a komukoli denně na očích, o tom jsou napsány celé stohy knih. Z nich pak stačí vybrat jednu, která jejich obsah nějak encyklopedicky shrnuje, a máš vystaráno. Jsou ale obory, ve kterých se vyzná pouze úzká skupina lidí, pokud ne pouze jeden jediný, takže pak jsi odkázán jen na ně a na to, jestli o svých výsledcích vůbec kdy něco napsali. A jsou tu ještě jiné směry, také víceméně dost obsazené, o kterých ale ti, kteří se jimi zaobírají, zatím ještě nic nenapsali. To ne proto, že se k tomu prozatím třeba nedostali, nebo že si své poznatky chtějí žárlivě nechat výhradně pro sebe, ale proto, že jde o věci subjektivní a natolik subtilní, že pro ně chybí potřebné výrazivo. To se to pak špatně píše.“

„Znamená to snad, že se o takových věcech široká veřejnost nikdy nic nedoví?“
„Tak zlé to zas není. Mnozí z nich se o potřebné sdělení opravdu a upřímně snaží, ale kvůli zmíněným potížím musí sahat po výrazových prostředcích všeobecně známých. Těmi je poezie a umění vůbec, a také různé bajky, báchorky, pověsti a v neposlední řadě i pohádky. Taková ta lidová slovesnost. Někdy je ale dost obtížné pochopit, co vlastně skrývají.“

„A teď z jiné stránky, příteli: už jsi to všechno přečetl?“
„Co tě nemá! To bych nesměl dělat nic jiného, než od rána do večera sedět tady v knihovně, a číst a číst a číst. Kde by pak byl ostatní život?“
„Nač tedy máš tolik knih?“

„Jsou to přece mí přátelé a příležitostní učitelé. Jsou vždy pohotově odpovědět mi na právě žhavou otázku. Nikdy neonemocní, nikdy nemají právě na starosti něco jiného než se zabývat se mnou, mohu si je celkem pohodlně vzít s sebou na cesty, a co jej velice důležité – nejsou odkázáni na přítomnost elektrické sítě. Takže mi jsou vlastně k dispozici kdykoliv a kdekoliv. Třeba i v noci a při svíčce. Také jsou nevtíraví. Trpělivě čekají až je zavolám a vůbec jim nevadí, jestliže k tomu třeba ani nikdy nedojde. Nanejvýš se na nich usadí trochu vyšší vrstva prachu, což jim zcela zřejmě vůbec nevadí. Na jejich hodnotě jim to vůbec nic neubere.“
„Ještě mi řekni, jak to máš s půjčováním. Nechce se mi věřit, že by sis tento bezesporný poklad střežil výhradně sám pro sebe“.

„To jsi narazil na opravdu bolestivý problém. Samozřejmě – nejsem ani lakotný, ani závistivý. Rád poradím a rád i půjčím. Ale znáš to – lidé jsou liknaví. Při vypůjčování toho naslibují, ale vrátit – to už jim moc nejde. Buď prostě zapomenou, nebo přímo vrátit nechtějí.“
„Jak to řešíš?“

„Když mi někdo později vytýká, že jsem mu měl vrácení připomenout, s trochu černého humoru oponuji, že nemám v úmyslu starat se o cizí dluhy. To byla přece jeho starost, ne moje.
Jinak ale prožívám dilema. Na jedné straně nechci připustit, aby mne ztráta jedné výpůjčky vyvedla z rovnováhy nebo klidu, neboť za to to opravdu nestojí, na druhé straně je ale nutno trvat na dodržování obecných zvyklostí a vypůjčené věci vracet.“
„Jak to tedy ve skutečnosti řešíš?“
„Zpravidla se přikláním k té možnosti první. Však i v Bibli říká Kristus: „Půjčujte a nic nečekejte nazpět.“ (Luk. 6,35).

„Ještě mi prozraď, jestli se domníváš, že v těch knihách je popsán život v celé své dokonalosti a pestrosti.“
„Ta snaha tu opravdu je. Většina autorů popisuje své vlastní zkušenosti, a nemá dost důvodů, aby lhala. Jde ale o proces nevratný. Představ si, že prožiješ něco velmi zajímavého. Tak zajímavého, že se rozhodneš o své zážitky podělit s ostatními. Takže si sedneš a popíšeš to tak, jak nejlépe dokážeš. Ale i kdyby ses snažil, jak chtěl, nikdy se ti nepodaří popsat ono prostředí a náladu tak, aby čtenář prožil něco podobného, jako jsi prožil ty. Ten si vše popsané promítá do svých vlastních kulis, tvá slova vkládá do úst lidí, které si vytváří sám, a nakousneš-li nějakou – podle tebe – pozoruhodnou myšlenku, ještě než ji dořekneš, on si ji předem domyslí podle svých vlastních představ, a tebe už dál třeba ani neposlouchá. Je proto výhodnější popisovat pouze obecné prostředí a obecné myšlenky, neboť čtenář nebo posluchač si vše stejně přetváří podle svého. Musí už jít o skutečně nadaného autora, aby dokázal vyvolat takovou náladu, jakou si představoval. Ale naštěstí jsou takoví.“
„Počítáš se mezi ně?“

„Ale kdež. Já mám jinou představu o svém úkolu. Já se pouze snažím upozorňovat na to, jaké věci ve skutečnosti jsou, že se vyplatí se o ně zajímat. A nejen zajímat, ale také je řešit. Což už je ale námaha, do které se chce jen málokomu. Plytký románek je samozřejmě zábavnější. Je ale jako plevel na smetišti. Ten také má možná líbivý květ, ale jinak nic. Jen škodí.“

„Teď ještě poslední otázku: půjčíš mi něco, nebo ne?“
„Samozřejmě že půjčím. Ale také se zeptám: jak se zachováš ty? Podle zákona, nebo podle Krista?“

Autor: František Benda, Foto: Internet