Jak to bylo s doktorem Zachariášem

Autorka článku: Irena Novotná Pracovní deník dr. Zachariáše jsem měla už přečtený a opsaný, nezbývalo, než ho vrátit. Pořád byly tak vlídné dny, i když se už hlásily deště. Vybrala jsem si úterý.

To je můj den. Těšila jsem se, že si udělám zase procházku přes lesopark a půjdu zase tou samou cestou k Jabloňové ulici, zazvoním a prožiji zase zajímavou chvíli ve společnosti člověka, kterého jsem si už i trochu oblíbila.

Cestou jsem potkala vrchní sestru, která tlačila kočárek s dvojčaty.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a ona se na mně usmála a odpověděla mi na pozdrav.
„To jsou krásní chlapci,“ naklonila jsem se nad kočárek.
„Bohužel, ne moji. Pomáhám jedné mamince, která u nás leží po operaci.“
„To je dobře. Mohu si je taky povozit? Ještě jsem netlačila kočárek,“ usmála jsem se.
„Však co není, může být. Já jich mám pět. A přišli po třicítce. Dvě dvojčata a jednoho kluka. Tak se to schumelilo, pořád jsme se pokoušeli a najednou to šlo – jeden za druhým. Ještě, že manžel hodně zastane. Bez něho bych byla vyřízená.“

Šly jsme vedle sebe, já tlačila kočárek a ona měla ruku na opěradle, jakoby se bála, že je neuvezu.
„Jak se vám u nás líbí?“ zeptala se.
„Zatím je to moc brzy na úsudky.“
„Máte tu nejlepší sestru z celého špitálu. Spolehněte se na ni. Ona je sice moc spravedlivá, až se to nelíbí, ale odbornice, to ona je. To uvidíte později, až si na vás zvykne. Dokud tam byl doktor Zachariáš, tak to bylo v pohodě. On byl přísný a důsledný, to víte, starý mládenec. Celý život věnoval medicíně. No, stalo se, nepochopil moderní normy, dostal se do křížku s vedením a musel jít. Ani nevím, jak to s ním dopadlo. Škoda ho. Dnes je to všechno takové nejisté, nikdo neví, v co může doufat. A všichni se bojíme, aby nás nepropustili, proto se za něho nikdo z nás nevzal. Doba je zlá. Kdybych třeba já přišla o místo, byla by to katastrofa. Manžel by celou rodinu neutáhl a víte, jak to chodí. Vlastně, nevíte. Buďte ráda. Žijeme na malém městě a nic se neutají. Pořád nás straší, že nemocnici zruší, že je zastaralý provoz, že je to drahé a je třeba šetřit. Nejdřív snížili počet lůžek, pak uškrtili provoz. Mlčeli jsme a dělali jak otroci. Jen doktora Zachariáše nám vzali. Škoda. Byl taková morální podpora.“
Rozloučily jsme se a ona mi podala ruku. Stiskla jsem ji.
„Jste hodná,“ řekla jsem a ona se usmála.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet