Miluji tě a nemohu si pomoci. Díl 4.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Alex se setkává s Anežkou a cítí, že jeho život dostává úplně jiný směr. Bojí se, aby to všechno nezaplašil, a tak vyčkává. Dosavadní problémy, které prožíval, se najednou umenšují očekáváním změny, kterou docela zřetelně vidí a cítí, ale musí dohrát ještě svou hru. Chvíli přemýšlí, že by měl bojovat a chvíli se zase vzdává do rukou osudu. Zdá se, že všechno je jinak, než si myslel a než doufal, ale k tomu, aby měl jistotu chybí něco důležitého – souhlas té ženy, která krmí kačeny a něco skrývá .

IV.
Docela nečekaně narazil na ženskou postavu, která jakoby vyčnívala z jemné mlhy. Přes ramena měla dlouhý, splývavý černý pléd a dlouhá sukně se ji vlnila ve větru kolem kotníků. Alex zůstal stát jako zhypnotizovaný.
Mnohé ženy jsou krásné i díky šťastné souhře momentů, v kterých je muži potkávají, v souhře světla, souhře tvaru a souhře barev. Často to vypadá, jako by se jejich tajuplná krása tak dlouho a neúnavně vtírala do neústupné krásy jejich okolí, až do sebe obě dokonale zapadnou. Avšak, tato žena, myslí si Alex převyšuje obyčejnou krásu takových okamžiků stejným způsobem, jakým zjevení převyšují krásu obyčejných žen. Stála, lehce ohnutá přes mostní zábradlí a házela do vody malé kousky. Zřejmě ho neviděla přicházet, protože byla velmi zamyšlená a soustředěná na krmení kačen.
„Dobrý den,“ oslovil ji tiše, jen aby ji příliš nevylekal. Obrátila se k němu a on se mohl nyní těšit z její zvláštní krásy, jakoby by se vytvořila jen pro něho a jen pro tuto chvíli, tváří v tvář.
„Dobrý den,“ usmála se a její očí se tázavě podívaly do jeho,
„Nemáte prosím mobil? Nemohl bych zavolat z vašeho mobilu?“ zeptal se s naléhavým tónem v hlase.
„Jistě,“ sáhla do kabelky, kterou měla zavěšenou přes rameno, a podala mu ho. Trochu od ní poodstoupil, přitom sledoval, že dál hází malé kousky pečiva do vody.
„Nedovolal jsem se,“ řekl ji a vrátil ji telefon.
„Škoda,“ řekla jen.
„Děkuji.“
Slunce zapadalo na vzdálené kopce – ten most býval často prázdný, to byl další důvod, proč po něm chodil. A také proto, že pohled do okolí a do řeky mívá tolik zvláštních barev. Nyní, i když slunce už zvolna zachází za kopce, má ještě zlatou barvu a její tmavé vlasy v té hře světel a stínů vlají ve větru, který se nyní zvedal. V obrysech se tyčí mnoho vysokých městských domů na pozadí tmavnoucího fialového nebe.
Přistihl se, že zadržuje dech, zasažen krásou okamžiku stejně jako kterýkoliv jiný muž, který by měl to štěstí a byl v tento okamžik na jeho místě. Skoro na sebe dostal zlost, že není schopen říci nic, než děkuji. Zavrtěl hlavou a spěšně se rozběhl dolů k cestě, který vedla k domu, kde měla Irma slavit své čtyřicáté narozeniny .

Dorazil přesně včas, třebaže neměl v úmyslu tak brzy přijít, aby to nevypadalo, že po tom tak touží. Obvykle mu trochu déle, než se někam dostavil, ale to setkání s neznámou na mostě bylo tak podmanivě melancholické v tom jeho jinak podivném rozpoložení, v kterém se už několik dní nacházel. A stále byl plný vytržení nad krásou toho okamžiku a cítil, jak se mu otevírá další příběh, jiný, než byly ty předchozí. Neboť správně pochopil, že nyní je mu souzena láska a příležitost se vymanit z pochybných vztahů, v kterých dosud žil. Rychle si sundal plášť a vešel dovnitř. Uvnitř domu bylo plno hostů a chodili kolem s talířky všelijakých jídel a kolem nich kroužili najatí číšnici s tácem s vínem. To prostředí ho nyní natolik tísnilo, že nemohl ani jíst, ani nic pít. Všechno se měnilo v něm i kolem něho. Přejížděl očima po místnosti. Irma stála mezi hosty a očima ho pozdravila. Ale v těch očích neviděl nenávist, spíš hluboký, až bezedný smutek. Odvrátil pohled a šel si sednout někam dozadu, aby na něj všichni necivěli.
Byl to přeci večírek jeho ženy …
V popředí, z mostu, byla vidět pevná hráz, nyní po ní stékala voda. Takový den, pomyslel si a podíval se na oblohu, jestli uvidí alespoň náznak něčeho příznivějšího, než příslib chladného podzimního deště. Třpytivé kapky se držely ve větvích stromů a čekaly, až z nich mráz udělá jednoho rána skleněné kuličky, které budou zářit na větvích, až vyjde slunce. Alex se díval do řeky a čekal, jestli ta žena zase nepřijde krmit kachny. Všechno, čemu se nyní poddával s takovou náruživostí, bylo dílem osudu a a náhody. Říkal si, že by bylo krásné, kdyby šla z druhé strany a její vlasy byly posety zmrzlými kapkami deště.
„Dobrý den,“ ozval se za ním její hlas a on se radostně napřímil, „čekáte tu na někoho?“ usmála se.
„Ne, jsem tu náhodou. Zamyslel jsem se. Víte, že i když si lidé myslí, že je dnes ošklivé počasí, mně se zdá zajímavé?“
Nedokázala skrýt úsměv.
„Vy mi nevěříte?“ předstíral úžas.
„Ne. Dokažte to,“ vyzvala ho naoko přísně a on se rozesmál.
„Já o filozofii vím tak málo. Vy byste mne hned rozmetala.“
„Ne,“ řekla tiše, „dnes bych ráda slyšela něco krásného.“
Podíval se jí do očí a ona je nesklopila. Také se mu dívala do očí, jakoby hledala odpovědi na mnoho otázek, které ji vířily hlavou, ale nedokázala je zformulovat tak, aby byly srozumitelné a aby mohla dostat na ně přesné odpovědi.
„Dobře. Podívejte se na ten dub. Tam, vlevo. Na zbytku listí se drží kapky vody.“
„Ano. Vidím.“
Stál za ní a téměř se dotýkal tváří jejích vlasů.
„Až přijde mráz, ty kapky zmrznou a budou se podobat zářivým korálkům, když přes ně budou přecházet sluneční paprsky.“
Usmála se.
„To je moc krásné povídání, mluvte dál,“ poprosila ho.
„A pak napadne sníh, most bude mít cedulku, že se na něj v zimě nesmí vstupovat a my se třeba už nebudeme setkávat.“
„Možná,“ řekla.
„A na jaře, až všechno roztaje, už budeme každý v jiném životě,“ dodal smutně.
„Ale já jsem chtěla, abyste mi říkal něco krásného,“ řekla.
„Proč není právě ta perspektiva to něco, co může být krásné?“
Byla to jemná provokace a ona nevěděla, jak na to odpověď, aby si nezadala. Viděl její rozpaky a lehce ji vzal za ramena.
„Na nás to záleží jen málo,“ řekl, „ale …“
V tom ji v kapse zazvonil mobil. Poodstoupila, aby si mohla vyřídit hovor a pak, když skončila, řekla rychle – už musím jít.

Za prosklenými dveřmi bylo vidět dvě postavy, muže a ženu, jak spolu hovoří. Alex šel do své kanceláře kolem těch dveří a nemohl nezaslechnout pár útržků z rozhovoru. Ale ty mu nedaly žádnou pořádnou souvislost, jen zaslechl docela zřetelně své jméno. Zavřel za sebou dveře a vešel do místnosti, která byla nyní perfektně uklizená. Otevřel okno, aby vyvětral a pak si postavil na kávu.
„Pane řediteli, proč něco neřeknete! Já bych vám kávu připravila.“
Ve dveřích stála starší paní, docela příjemná a usmívala se.
„Ne, já nechci obtěžovat. Vařím si ji rád sám. Vy jste asi nová asistentka že?“
„Jsem vedoucího vašeho sekretariátu,“ řekla.
„Aha, no o obsazení sekretatariátu rozhoduje někdo jiný než já. Chápu. Prověření lidé, spolehliví, chápaví a pracovití.“
„Jaký je vedoucí, tací jsou podřízení. To je stará vesta,“ řekla. Podíval se na ni, ale její úsměv napovídal, že nikam nesměřovala.
„Můžete mi sdělit vaše jméno?“
„Doktorka Číhařová,“ řekla a on se lehce uklonil.
„Můžete jít. Já se tady už obsloužím sám.“

Uvařil si kávu a pak si sedl do velkého křesla. Kolem něho viselo několik obrazů, které se mu na pohled nelíbily. Po čase to tu změní, pokud ho do voleb nezlikvidují. To se uvidí. Nebyl rozhodnutý, zda má s nimi jít do nějakého zápasu, který se časem rozhoří postupně na všech úrovních. Za prvé, je si jistý, že nemůže čekat absolutně žádnou podporu, pokud ho nebudou potřebovat, za druhé, od Irmy nemůže čekat nic, než ledový pohled. Třetí varianta je, vybudovat konkurenční firmu. Tajně a potichu. Chvíli ho ta myšlenka lákala, ale pak ji zapudil. Přistihl se, že je tak unavený tím vším vnitřním strádáním, že už nemá chuť začínat znovu. Možná, ty stavy, které nyní tak intenzivně prožívá mají souvislost s tou ženou, kterou potkal na mostě. Tam někde se zastavilo jeho srdce a umřela minulost. Vytáhl z kapsy mobil a našel si její číslo pod označení FIL. Chvíli váhal, ale pak tu silnou touhu ji zavolat zapudil. Musí to zase být dílo náhody, rozhodl se. Není rozhodné, zda zítra, pozítří, za měsíc, dva, na jaře, až ji potká a ona bude třeba ruce první sněženky a bude k nim vonět …
„Pane řediteli, máte tady tu Prahu,“ přerušila jeho romantické rozjímání paní doktorka ve dveřích.
„Přepojte mi to sem,“ řekl a po zazvonění zvedl telefon.
Když si ten její obraz v duchu naskicoval, začal jej maličko pozměňovat. Byla už noc a on konečně zase po dlouhé době zpozoroval, že vyšly hvězdy nad jeho hlavou, (schválně si lůžko posunul tak, aby stropním oknem viděl na kousek nebe) a myslel si, že by bylo lepší, kdyby se viděli v létě. Měla by na sobě květované šaty, šli by spolu přes město do toho místa, kde stojí stará kašna s chrliči, které dosud neměl čas si pořádně prohlédnout. Nad tou kašnou stojí stará mohutná lípa a její větve, plné ptáků, háží krásný stín. Byl tam několikrát, sám. Seděl na lavičce, poslouchal a díval se jen tak kolem sebe. To ještě neznal Irmu a nevěděl nic o světě, který ho nemilosrdně vtáhl do sebe jako hladový had, aby ho pak po částech vyvrhoval zpět jako něco nestravitelného. Nyní to chce prožít s ní, od začátku, neboť, jak si uvědomil, některé věci, které tak intenzivně prožíval, vytěsnil z paměti. Ještě nějakou dobu to bude trvat, než bude stát čistý a nedotčený, připravený přijmout, i v tomto věku, v jakém se nyní nachází, už ne mladý a ještě ne starý. Žil příliš sterilním životem a nyní musí najít odvahu se přiblížit k jiné skutečnosti, pokud ho ovšem sama očekává.
Tu a tam z temnoty noci vyhlédlo lesklé oko měsíce, přes kterého přecházely nyní mraky.Hvězdy nabyly ještě větší fantaskní zdobnosti, ještě nádhernějších tvarů, připomínajících drahokamy. A měsíc zdobil oblohu a nyní také pokoj odraženým světlem. Najednou se dostavil krásný pocit, jakoby měl ráno vstát a všechno začalo od začátku. Ale věděl, že to není možné. Že ho to zase doběhne, i když bude před tím utíkat, protože ho čeká možná ostudný pád a rozvod s Irmou. To nikdo nepochopí a on, ze studu možná odejde z města a už nikdy nepotká tu ženu, která ani neví, netuší, jaký svět přičarovala do jeho rozjitřené mysli.
Ráno vstal o něco dřív. Irma buď ještě spala a nebo nebyla vůbec doma. Otevřel lednici, stála tam krabice s načatým pomerančovým džusem, pak se tam povaloval sýr a načaté máslo. Irma přestala udržovat domácnost, pomyslel si. Asi hodlá dům prodat a odstěhovat se. Dokonce zmizel i obraz, který tam pověsila v první den po svatbě. Trochu se mu sevřelo srdce. Tohle odcházení bolí víc, než kdyby jednorázově bouchla dveřmi. Pomalu a jistě se budou vytrácet vzpomínky, až se všechno propadne do temnot zapomnění. Kdysi ji měl rád. Zvykl si na ni. I když, jak se svěřoval Honzovi, nebyla to láska. Ona mu nedala možnost, aby měl při ní sny. Samá realita, v které cosi probleskovalo, něco jako naděje. Zakousl se do sýru a zapil džusem. Zmocnila se ho nevolnost. Sevřela mu žaludek, až si musel sednout, aby to překonal, mohl vstát a jít do práce, neboť Irma si vyhradila, že autem bude jezdit sama, když má k dispozici služební vůz. A jinak, podotkla věcně, také tu jezdí vlaky a autobusy. Za okamžik bolest polevila.
Žluté lampy města, tmavnoucí nebe a chladný třpyt vycházejících hvězd ho provázel domů. Odpoledne pršelo a pak zasněžilo. Ale teplota opět vylezla výš nad bod mrazu, tak námrazky na cestách stačily roztát. Sice jeho řidič mu nabízel, že ho odveze domů, ale odmítl. Potřeboval se projít a zjistit, jestli je most ještě stále přístupný. Teď večer ji stejně nepotká. Nemá, o čem by s ní tentokrát mluvil, teď večer, když je unavený a zřejmě se hlásí nějaká nepříjemná nemoc. Ale přesto si ta setkání vysnil poněkud zřetelnější, než jak se jevila ve skutečnosti. Vůně, která ho zraňovala až do hloubi duše a přejížděla mu po srdci, aby vyluzovala nevídané tóny pocitů, které se stále měnily a nabývaly zřetelnějších tónů. Tu se vynořil dokonalý pocit blaženosti, tam zase touha odhalit kousek jejího těla. Její tvář však zůstávala nejasná. Jen ruce, bílé, s dlouhými prsty, ty mu nejvíc ze všeho vězely v paměti. Přistávaly ve vzduchu v těch vzletných gestech, když mluvila, jako když létají ptáci nad řekou. A pak obě ruce přilehnou k sukci, která kolem ní stále mírně vlaje, aby ji upokojily. Na město se snesla noc.
Když přišel domů. Zjistil, že se Irma nevrátila. Nezůstaly po ní totiž žádné stopy. Všechno bylo tak, jak to ráno opustil. Nakonec usoudil, že to není tak docela špatné. Zapnul přehrávač a pronesl tiše: „Dělej si panebože se mnou, co se ti zlíbí. Však ty víš dobře …“ A klesl do vysokého křesla zcela unavený a vyčerpaný.
Ráno bylo docela příjemně, v noci nemrzlo a tak se rozhodl, že půjde pěšky tou stejnou cestou, jakou včera. Obklopilo ho ticho a on si vzpomněl, že v zimě tu sedávají havrani na stromech a občas to ticho prořízne ptačí výkřik. To měl rád, dřív, když si takových věcí všímal. Na mostě nebyl nikdo, ale cedulka o zakázu vstupu tam ještě nevisela. Řeka se vlnila a na ní kačeny.
A najednou zjistil , že už není sám. Několik metrů ode něho stála ona, zahalená do plédu, a shlížela do řeky. Po chvilce se obrátila ke němu. Rozevláté vlasy jí stínily obličej. Náhle si byl jistý, že to je ta ona, která mu byla dosud odpírána a pocítil rozechvění, pod jehož přívalem mu slábla kolena. „Dobrý den,“ vypravil ze sebe.
Její hlas zazněl spodním, molovým tónem, jaký dosud od ní neslyšel. „Dobrý den,“ odvětila. „Vy jste tu tak brzy?“
„Ano,“ přisvědčil .
Její způsoby byly dokonalé; ani trochu nedala na sobě znát nějaké pocity, ale on vycítil, že se něco děje. „Mohu se vám představit?“
Po jejím přikývnutí přistoupil blíž. Její parfém voněl jemněji než si v té noci vysnil, ale on necítil nyní už nic jiného.
„Jmenuji se Alexandr,“ řekl.
„Já Anežka,“ usmála se.
A jemu se, z neznámých příčin, sevřelo srdce.
Asi to tak nechtěla, ale nedokázal se přimět k tomu, abych jí za její představení poděkoval jinak, než že ji uchopil za ruku. Chvíli ji nechala v jeho dlani.
Pak ji lehce vysunula a zvolna ji obrátila.
Cítil, jak se mu z hrdla derou omluvy, ale potlačil je.
Konečně řekla: „Děkuji vám, že jste mi řekl své jméno. Má v sobě sílu dvou zkřížených mečů,“ usmála se. Ale on viděl, že její úsměv není zdaleka tak bezstarostný, jako když ji uviděl poprvé. Nechtěl se ptát, co se děje, čekal, že mu to řekne sama.
„Tak Alexandr,“ řekla tiše a pak dodala: „dívala jsem se na počasí, nemá mrznout ještě asi týden,“ Chápal, co mu řekla a proč.
„Chodím rád pěšky.“
„Já už musím jít,“ zašeptala a usmála se zase tím posmutnělým úsměvem.
Odkráčela po mostě opačným směrem a dokonce i v tom smutku, který byl na ni znát, vypadala její chůze, jako pomalý tanec..
„Ano,“ řekl dlouho poté, co odešla a díval se za ní.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet