Miluji tě a nemohu si pomoci. Díl 5.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Irma hovoří s otcem o Alexovi a životě, který vedou. Ví, že není všechno, co se stalo, jen Alexova vina, ale nezbývá ji, než přijmout pravidla hry. Není jiného východiska. Anežka stojí před rozvodem. Všechny praktické věci pro budoucnost jsou vyřešeny. Čeká jen verdikt. Alex najde odvahu a zavolá Anežce na číslo, které ji odcizil při prvním setkání. Anežka se na nic neptá a svoluje ke schůzce.

V.
Irma seděla v křesle v prosklené lodžii otcova domu a popíjela kávu. Za oknem lehce sněžilo. Obloha byla zatažená. Ale přes to všechno cítila úlevu.
„Ty jsi tady?“ zeptal se otec, který se objevil mezi dveřmi. Irma otočila hlavu za jeho hlasem a přikývla.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se, „nerad bych tě rušil.“
„Ne. Nerušíš,“ řekla a položila prázdný šálek na malý stolek. Sedl si naproti ní a nabídl ji cigaretu.
„Irmo, myslel jsem na tebe a probíral jsem si to všechno v hlavě. Snažím se tě pochopit.“
„Ano?“ zeptala se a zapálila si cigaretu.
„Nebyly mezi námi vždy dobré vztahy. Já přiznávám, že nemám k ženám nejlepší vztah. Ale ty, Irmo, ty jsi pro mne vším, co jsem měl kdy dobrého. A toho moc nebylo. Myslíš si, že mi chybí soucit.“
„To je konstatování nebo otázka?“ zeptala se ironicky.
Přijal tu ironii, protože věděl, tušil, že Irma nesouhlasí s jeho příliš autoritativním vystupováním i jednáním. Ale dobu vzdoru má za sebou. Uvědomoval si, že velmi často nejednal v její prospěch a že ji v důležitém období života zlomil křídla.
„Soucit není vždy na místě, Irmo. Vždycky jsem odmítal se trápit nad hysterií, nad věcmi, které jsou dané, byť bolí.“
„Mluvíš o mé matce?“ zeptala se. Udělal odmítavé gesto, ale pak ho zarazil její pohled. Neodpověděl na provokativní otázku, ale rozhodl se pokračovat dál.
„Jsem toho názoru, že bychom si měli vážně pohovořit a ne špičkovat.“
„Dobře, souhlasím,“ řekla Irma a povzdechla si.
„Jsme bohatí lidé a máme své závazky nejen k majetku, ale také k lidem, které zaměstnáváme. Ty jednou povedeš velkou firmu. A to není jednoduchá záležitost, Irmo. V této době se o mnohém rozhoduje, ale ty děláš, jakoby tě to nezajímalo. Řešíš takové hlouposti. Myslím s Alexem.“
„Ale Alex mne podvedl.“
„Ano?“ zasmál se otec.
Irma se na něho uraženě podívala.
„A my jsme ho snad nepodvedli?“
„Takže chceš říci, že to prostě nic není? Že si začal s takovou …“
„Prosím tě, nemluv jako uražená ženská. Alex rozhodně není hlupák. Ale také žádný darebák. Otázka je jiná, jak snáší prostředí, do kterého se přiženil. Možná čekal něco víc.“
„Víc? Tomu nerozumím.“
„On není člověk jako my,“ řekl.
„Něco snad naznačuješ?“
Odmlčel se, protože otázka byla přímá a očekávala se od něho také přímá odpověď. A do té se mu zatím nechtělo. Ale její oči zůstaly na něm viset.
„Svým způsobem ho prostředí, do kterého se dostal, nezlomilo,“ řekl vážně.
„Nezlomilo? To, že spadl do takové, řekla bych, stoky, to není nic přinejmenším podivného?“
„Pokud on nepovažuje za stoku právě to prostředí, v kterém je s námi, Irmo. Které s námi sdílí. Rozumíš? Díval jsem se na něho, když přišel na tvé narozeniny. A uvědomil jsem si, že námi opovrhuje.“
„Takže ty ho chápeš, že? Chápeš, že mne vyměnil za tu asistentku, že i dříve vyhledával takové úlety a já jsem dělala, že o tom nevím, jen abych udržela image toho, co se nedá ani nazvat rodinou. To znamená, že jsem se měla sbalit a utéct s ním někam, kde bych našla své já? Jako třeba moje máma?“
Už to tady bylo zase. A Irma měla oči plné slz.
„Alex chápe,“ pokračoval věcně otec, „že nemá být co pyšný na almužnu, kterou jsme mu poskytli. Dřív nebo později se to muselo stát a já s tím počítal.“
„Ano, že jsi mi daroval palác, na který nemá on nárok. Když budeš skákat, Alexi, jak my budeme pískat, tak tu můžeš bydlet, ale nenakapej na dlaždičky, prosím tě. A kdyby tě náhodou napadlo udělat něco, co je mimo naše normy, tak půjdeš jen s tím, co jsi si přinesl. Ale jinak tu můžeš být s námi a přijímat to, co ti poskytujeme.“
„Nikde by si nevydělal tolik peněz,“ řekl.
„Nejsou jeho. Má je jen na kontě. Na kontě firmy, na které mám podíl já.“
„Dobře, ale …“
„Máš pravdu, že jsme ho podvedli. Já třeba nevědomě, ale jen zpočátku. Je otázka, jak se mi to vrátí. Kdy plánuješ rozvod?“ zeptala se věcně.
„V létě. Pak ho propustíme. Vyměníme pár lidí. Podepíšeme nové kontrakty a ty budeš vést firmu dál.“
Hluboce si povzdechl.
„Já jsem už unavený. A začínám postrádat smysl toho všeho, co jsem kdy dělal. “
Když odešel, přehodila si šál přes ramena a vyšla do zahrady. Bylo chladno. Z oblohy se snášel drobný, mrazivý déšť. Vešla do altánu. Sedla si na lavici, složila hlavu do dlaní a hořce se rozplakala.

Anežka se vrátila domů až když se stmívalo.
„Kde jsi tak dlouho byla?“ zeptal se Adam. Stál ve dveřích ložnice a bylo na něm vidět, že ho její příchod právě vzbudil.
„Měla jsem odpolední semináře a pak jsem šla pěšky domů,“ odpověděla, „něco uvařím.“
„Jedl jsem ve špitále,“ odpověděl.
„Dobře.“
„Chtěl jsem ti připomenout, že ve středu máme stání.“
„Ano já vím,“ řekla se stejným tónem, jako by ji oznamoval, že jdou do divadla.
Když ji řekl, že má jinou ženu a že se chce rozvést, byla zoufalá. Bylo to loni v létě. Řeka byla rozvodněná, ale ona přesto šla na most a dlouho se dívala na běsnící špinavé vlny. Přemýšlela, jak by to dlouho trvalo, kdyby skočila … ale vyrušil ji policista, který ji upozornil, že na mostě visí cedulka, že se na něho během povodní nesmí vstupovat. Že by mohla podemlít pilíře. Most je starý a neudržovaný. Vrátila se domů a zařekla se, že už takové myšlenky navždy zapudí z hlavy. Přestala hledat odpovědi na otázky proč, kdo je vinen, jak je to možné, proč ji přestal milovat. Dala souhlas k rozvodu. Nechtěla se dávat podvádět a ani podvádět sama sebe nějakými planými nadějemi, že si to Adam rozmyslí. Měla vyhlédnutý malý byt v příjemném prostředí. Majetek byl rozdělen. Všechno vyřešeno. Do jejich stávajícího bytu by se měla přistěhovat nová manželka, s kterou se míní hned po rozvodu oženit. A protože chtějí byt předělat, může si odnést, co chce a ostatní se rozprodá nebo zlikviduje. Kývla jen hlavou na souhlas. Proč by měla něčeho nyní litovat? Proč by měla nyní mařit čas a plakat nad zkázou manželství? Poznala dobře, co je to dokonalost konce. Rozhodla se pro pasivitu a přijímání věcí tak, jak jsou a vůbec se nebránila. Nikomu a ničemu.
Už nemám žádné sny, řekla si a zavřela za sebou dveře svého pokoje. Ohrnula záclonu a dívala se na hvězdy, které v té se rozzářily v mrazivé tmě. Vida, pomyslela si, vyšly asi pro mne. A dívala se na ně, s očima plnýma slz.
Alex ležel na válendě a četl si. Snažil se soustředit na text, ale stále mu unikaly souvilosti. Byl unavený a vnitřně rozladěný. Vzpoměl si na poslední rozhovor se svým otcem. Naznačil mu, že se zřejmě bude rozvádět.
„Víš Alexi, nerovná manželství nejsou k ničemu. Nechtěl jsem ti do toho mluvit. Ale dnes ti řeknu, že bych si s tvým tchánem k stolu nesedl. Když nám umřela máma, tak poslal jen kytku. Ale já ti nic nevyčítám, vím, že jsi čestný kluk.“
Problém byl ten, že neměl Irmě co nabídnout, co by převážilo to, co sama měla. A ani do dneška neví, co vlastně od něho očekávala a co byl schopen splnit nebo nebyl schopen splnit. A tak, z jejich svatební hostiny zbyly jen věci, které dal někdo na hromadu, pak je rozdělil a ostatní zničil. Alex přemýšlí, jestli měl Irmu někdy opravdu rád. Jestli má nyní čeho litovat a jak hluboce se mu zaťala do srdce. Podstatu lásky člověk odhalí, až když se dostane do problémů. Nikdy se nevrátí do původního směru. Ale jejich problém je ten, že žádné nové směry společně nehledají. Je konec jejich putování. Posbírají jen střepy, odklidí je, podají si ruce a každý se vydá svou cestou. Nakonec si každý dosadí jiného člověka. Bolest a strach se přenesou do jiné úrovně, ale není možné se tomu vyhnout. To člověk nosí s sebou jako závaží ze ztroskotaných vztahů, z poznání následků svých pochybení a špatných závěrů, které udělala neláska, sobectví, nedůvěra, vše skryto v jakési podivné formě nepřátelství. A proto člověk trpí. Klade si otázky, které nemají s problémem citu nic společného, ale týkají se úzkostlivé sebezáchovy.
Alex vzal do ruky mobil a navolil si kontakt FIL. Chvíli přemýšlel, zda je čas, aby ji zavolal. Bylo půl jedenácté, určitě nespí. Ale jak ji vysvětlí, že má její číslo? Nějak. Třeba se zasměje, ale třeba se také urazí. Nezná ani její příjmení. A kdo ví, když těď mrzne, jak se spolu setkají. Na most se nedostanou. Sebral odvahu, umínil si, že pokud se na číslo zeptá, že ji řekne pravdu. Chvíli to zvonilo. A pak se ozval její hlas, až se celý zachvěl.
„Snášelová.“
„Dobrý večer, Anežko. Tady Alex.“
Chvíli bylo ticho. Ohromené ticho.
„Nevzbudil jsem vás?“ zeptal se.
„Ne. Dívám se na hvězdy.“
„Rád bych se s vámi setkal. Potřebuji s vámi mluvit.“
„Jistě?“ zeptal se.
„Jistě,“ opáčil.
„Dobře, zítra odpoledne mám volno.“
„Navrhuji třeba tu malou kavárničku u botanické zahrady. Souhlasíte? A v kolik?“
„Ve tři.“
„Domluveno.“
„Dobrou noc, Alexi.“
„Dobrou noc, Anežko.“

A noc, rozprostřená kolem dokola, náhle začala vracet oběma hranice, v nichž jediných se dá existovat. Alex si pomyslel, že přeci jen něco je, co člověka chrání od smrtelného pocitu osamění a bezmoci.

Že to přichází dřív, než ho to v jediném okamžiku potká. Jen to pochopit …

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet