Myšlenky na smrt nás dělají lepšími

Autorka článku: Irena Novotná Je říjen. Na naší klinice to šlape jako hodinky. Doktor Zachariáš je stále v jednom kole. Jednak proto, že se líbí nejen sestrám, ale i pacientkám, za druhé, že nám vrátili lůžka a přibývá pacientů s infarkty a se záněty trávicího traktu.

Dokonce k nám přibyly tři řádové sestry, které pečují o staré pacienty, jak si to představuje právě náš doktor. Ředitel měl sice řeči, ale doktor Zachariáš ho přesvědčil, že ony rozumí stáří lépe, protože celý svůj život se o staré lidi staraly v nejrůznějších zařízeních a za druhé, že se podivuje, opravdu podivuje, že pan ředitel pochybuje o majestátu smrti.
Po jeho přednášce, která nebyla dlouhá, o smrti, pan ředitel pochopil, že i když není sám lékař, že ho také jednou potká a měl by jít do té situace řádně poučený. Pan ředitel mu poděkoval za poučení a řekl, že doufá, že ta přednáška nemá pokračování. Doktor Zachariáš se jen usmál. Něco měl za lubem.
„Když jsem byl doma,“ vysvětloval mi v autě, když mne vezl domů po směně, “tak jsem hodně přemýšlel, jak ta úředničina převážila nad péčí o člověka. Sledoval jsem v televizi zprávy a v každých bylo něco varujícího. Lidé nepomáhají raněným při autonehodě, mladí se rozbíjejí v rychlých autech, děti neumí přecházet na zelenou, a tak je často kdejaký blázen srazí, je to tragédie. Jakoby lidský život nic neznamenal. Lidé smrt děsí, místo, aby s ní žili v raději přátelství a vážili si života, protože vědí, jako jediní tvorové, že zemřou. Možná, že nějaká zvířata mají to vědomí také, ale to jsem zatím nezkoumal. Tak jsem dostal nápad.“
„Jaký?“ zeptala jsem se dychtivě, protože to, co vypráví, mne také trápí. Velmi mne to trápí.
„Víte, já jsem restituoval velký dům. Naše rodina mívala poměrně slušný nemovitý majetek. Já ho nepotřebuji. Je v celkem slušném stavu, jen k tomu účelu, o kterém přemýšlím, by potřeboval pořádnou rekonstrukci.“ Odmlčel se.
„Já si myslím, že vím, k čemu má sloužit,“ zasmála jsem se.
„Tak schválně,“ mrkl na mne.
„Hospic,“ řekla jsem, „ nikdo ho tady nikdy neplánoval.“
„Jo, a církev svatá se na to nějak nehrne. Ale aby někdo zase nevykládal, že chci na tom vydělávat, tak budu jednat s krajem, aby ho ode mne odkoupil do svého vlastnictví, a já zafinancuji, co bude potřeba. Bude to jako dar.“
Ne, nevyrazilo mi to dech. Čím jsem ho líp poznávala, tím jsem víc chápala, že on je prostě takový.
„A chtěl bych vybudovat takový velký sál, kde se budou konat přednášky.“
„Přednášky?“
„Už jsem si to všechno rozmyslel. Nechte se překvapit, paní primářko.“
„Ale připravte se na to, že mnoho chvály za to nesklidíte. Určitě se najde někdo, kdo bude mít lepší nápad, jak investovat do zdraví.“
„Myslíte salóny krásy pro místní paničky? Tak to teda ne,“ smál se doktor Zachariáš.
„A jak se ten dům bude jmenovat?“ zeptala jsem se.
„Adámkův hospic.“
„Proč Adámkův?“
„Vy jste pana Adámka neznala blíž, já ano. Ještě, než ho potkala ta samota, nemoc, bezmoc, prožil roky, které by mu nemohl nikdo závidět. Víte, čím byl?“
„Nevím. Nějak jsem se zapomněla podívat.“
„Vedl útulek pro opuštěná zvířata. Celé roky, dokud mohl na nohy a o zvířata se starat a i o existenci útulku. Když mu umřela jeho paní, byla stejně taková milosrdná jako on, zůstal docela sám. Děti se odstěhovaly a neměly na tátu čas. Tak si zajišťoval skromné živobytí, kromě toho, že bral důchod, uklízením chodníků v zimním období, to ho zaměstnávali na obcích, nosil starým lidem v zimě nákupy a dělal jim drobné opravy v bytech. A vidíte, nikdo za ním nepřijde, když je sám, aby mu to v dobrém oplatil.“
„Chápu. Tak mu to chcete oplatit za všechny ty, kteří na něho zapomněli?“
Začala jsem chápat, že tímto nápadem žije už hodně dlouho, ale zatím nenašel dost pochopení. A že ho to i trápí.
„Já nemám nikoho, komu bych co odkázal a rozhodně si nepřeji, aby v mém domě, který mám po svých skvělých rodičích, seděl nějaký magistrát. Kromě toho, kdo by chtěl opatrovat tak velký dům? Tak jsem se rozhodl, že ten, co jsem získal v restituci, změním v hospic a ten v kterém bydlím, zřídím nadaci pro oběti různých neštěstí a vás požádám, abyste po mé smrti tu nadaci vedla. Souhlasíte?“
Vyrazilo mi to dech.

„To já asi nesvedu. Možná, že bych vás zklamala. A to bych nerada.“
„Vy? Dcera Horváta? Milá paní kolegyně. K našemu povolání patří i úcta k životu, a ta se nezíská sama od sebe. Vy ji máte zakořeněnou. Alespoň, až zestárnete a někdo vás propustí z nějakého důvodu, že si třeba někde zapomenete na chodbě brejle, budete mít krásnou činnost, kterou by vám mohl každý závidět.“
Nikdy jsem si nepřála, aby mi někdo záviděl, ale možná, aby mne někdo uznával. Jenže v protikladu tohoto světa, zaměřeného na peníze, byla má práce, i práce doktora Zachariáše jen maličkou úlitbou osudu lidí, kteří se cítili nebo byli ztraceni s těmi pár korunami na obživu. Po pěti letech se mu skutečně podařilo hospic zřídit, ale to už na něho díval pan Adámek odněkud z nebe. Náš život v té malé nemocnici byl co chvíli otřásán změnami, pořád tu byly pochybnosti, zda nemocnici nezrušit, ale nikdo nedokázal vysvětlit lidem, že mají dojíždět 80 km vlakem k doktorovi do krajského města.

Měla jsem to štěstí pracovat s doktorem Zachariášem ještě dobrých 15 let, než dostál svému klidu na místním hřbitově, kam mu nosím květiny. Jeho nadace není slavná a nikde se o ní nepíše, i když pomohla hodně lidem, které potkal úděl oběti nějakého násilí či neštěstí. Za celou dobu jsme dostali celých pět děkovných dopisů a dvacetkrát jsme stáli před soudem, protože se někteří lidé domáhali neprávem naší pomoci.

Dnes již úplně chápu, že když chce člověk konat skutečně dobro, pak s nejhlubší pokorou, nikoliv s pýchou nad sebou, jak je dobrý. Asi tak. A to je konec příběhu.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet