Personální smršť

Autorka článku: Irena Novotná Když jsem došla k domu, pes byl za vrátky a vrtěl ocasem. Než jsem zazvonila, ohlásil můj příchod.

„Ano, paní kolegyně, už jdu, už jsem u vás,“ zavolal na mne z okna. Otevřel vrátka a pes mne vítal tak, že jsem málem spadla na zadek.
„To nesmíš,“ káral ho, ale já jsem byla ráda, že ho mohu pohladit.
„Od té doby, co nechodím do práce, tak je rád, že jsem doma. Ale asi si něco najdu.“
„To by bylo dobře,“ řekla jsem, „ všichni po vás smutní.“
„No, smutní, ale nikdo se mne nezastal. Určitě už víte všechno.“
„Všechno ne, ale jen leccos.“
Zasmál se a vzal mne do pokoje, kde jsme minule seděli. Odevzdala jsem mu jeho pracovní deník.
„Pana Adámka jsem hospitalizovala,“ oznámila jsem mu.
„To jste udělala dobře. On je sám, nikdo z rodiny se o něho nepostará, ne, že by nechtěli, ale nemohou. Bojí se, aby nepřišli o místa, takže mu nemohou poskytovat celodenní péči. Zařídil jsem mu paní na úklid a vaření, ale někdo by s ním měl povídat. Syn je 100 kilometrů daleko, mají rodinu a on pracuje jako operátor. Taky to nemá pořád jisté. Dcera je právnička v jedné firmě, má toho moc, mluvil jsem s ní. To víte, že sem tam za ním zaskočí, ale to je málo. Bože, to je doba. A jen tak neskončí.“

Pak vstal a udělal kávu.
„Tak, poslužte si. A co vy?“
„Dávám dohromady byt. Snažím se zabydlet. Po rozvodu mi zbylo nějaké zařízení, co jsem si sama pořídila. Bývalý manžel …“
„Doktor Robert Kralický?“ prohodil a zadíval se na mne.
„Ano,“ řekla jsem a pevně jsem mu oplatila pohled.
„Došlo mi to. Já ho znal. Škoda, že měl takovou lehkou povahu. Byl by býval z něho dobrý doktor. A taky jsem znal vašeho otce. To byl přímo doktorský velekněz. Zdá se, že vás něco naučil.“

Zasmála jsem se tomu veleknězi, protože to na tátu sedělo.
„Uměl latinsky, to bylo na něm úžasné a byl velmi vzdělaný. Škoda všech, kteří se dostali do soukolí. Dnes posloucháme úředníky, jak máme léčit. Hrozná doba.“ Odmlčel se.
„Nezlobte se, že jsem zabrousil do vašeho soukromí,“ řekl a sklopil hlavu.
„Já se nezlobím. Nemám co tajit. Prostě to tak je a já jsem se smířila.“
„Takže vy jste nyní paní Horvátová, jestli se nepletu.“
„Ne. Nepletete se.“
„Nějak plánuji, že si otevřu soukromou ordinaci, ale ten problém, co jsem měl, je příliš čerstvý, nevím, jestli uspěji. Však víte, záleží na mínění mnoha lidí.“
„Ano, já vím. Proto jsem do toho nešla. Necítím se zatím dost zkušená a pak po tom rozvodu. Jsem po všech stránkách vyčerpaná.“
„Na to máte dost času. Já jen tak přemýšlím, než do toho dám dost peněz, jestli mi někdo to úsilí hned zpočátku nezmaří.“
Zesmutněl.
„Nikdy jsem do politiky nehrnul. Asi jsem něčemu přestal rozumět,“ povzdechl si a napil se kávy.
Podívala jsem se do okna, jak se pomalu zvedá vítr a jak se chvějí větve stromů.

„Ještě tuhle zimu přečkám a pak uvidím. Zatím mi nic neschází. Vyhodili mne z práce, od mých pacientů. Podal jsem si stížnost na ministerstvo proti výpovědi, i když jsem ji podepsal a oni mi vůbec neodepsali, nemám žádnou zprávu, že by se tím někdo zabýval. Ještě, že jste to za mne převzala a že jste přišla. Taky bych mohl říci: co je mi po tom, zachovali se ke mně špatně, vykašlu se na všechno. Ale já jsem jinak vychovaný.“
Povzdechl si a já dobře pochopila, jak mu práce chybí, jak se v něm začíná hromadit stres ze samoty a také z toho, že jeho lékařská kariéra byla tak nemilosrdně ukončena bez jediného slova díků. Já vím, jak to chodí. Ale, rozhodně už ho nebudu chodit navštěvovat tak často. Možná, že bych se mohla stát prostředníkem mezi jeho minulostí a přítomností a bránilo by mi to svobodně se rozhodovat v práci. To se nesmí stát.
„Musím už jít. Nerada bych šla za tmy, přes ten lesopark.“
„Dobře,“ řekl a vstal z křesla, podal mi ruku a ještě jednou poděkoval. Vyprovodil mne k vrátkům a tím jsme se rozloučili bez jediného příslibu další schůzky. Zřejmě pochopil, na co jsem myslela, možná, já nevím …

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet