Středověké kauzy: Patarenští

Autorka článku: Irena Novotná Ve středověku se vyskytlo mnoho heretiků, kteří vyčítali církvi nadměrné ústupky světské společnosti bohatství a moc. Trvali na tom, že mluví a jednají skrze Ducha svatého.

Toužili vrátit křesťanství charizmatický charakter, který zdůrazňoval Pavel z Tarzu. Ten se však příčí materiálnímu a politickému postavení církve ve společnosti. Naléhavá výzva k návratu ke kořenům, daleko od současné reality „stárnoucího světa“ a od církve, která v něm byla zakotvena, vzbudila všude reformátorské snahy. „Dictatus papae“ velkého papeže Řehoře VII. , XXIV. článek byl totiž v rozporu s celou dosavadní tradicí. Hlásal, že „pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.„, což mohla být výzva k laikům proti nehodným biskupům. Takto papež podporoval ozdravění kléru a tak usiloval o omezením spontánních hnutí, která by mohla rozvrátit uspořádání církve. V každém případě, reforma posílila primát římského biskupa nad církví, ale ve dvou ohledech se dostala do rozporu s jeruzalémským bodem či mýtem: delikátní otázka církevního majetku zůstala nerozhodnuta, hranice mezi klérem udílejících sedm svátostí a prostými věřícími byla od té chvíle velmi výrazná. 

„Komunita všech křesťanů, laiků a kleriků, se od nynějška nazývá a v budoucnu se nazývati bude křesťanstvo, nikoliv církev.“(H. Fuhrmann). 

Prvotní církev se znovu stane vzorem pro mnichy a kanovníky, stejně jako „nápodoba skutečného apoštolského života“, spočívající v žití nikoliv podle církevních předpisů, nýbrž v souladu s evangeliem – a ukáže se, do jaké míry se tisíce „pauperes Christi“- chuďásků Božích, potulných kazatelů pohybujících se na pomezí hereze, rozešli s „klerikální církví.“    

Situace v Miláně

Pokud jsme nahlédli do situace heretiků v 11. století, např. v orleánské kauze, pochopili jsme její pravděpodobný průběh – tzv. heretici se vyhýbali mluvit o své víře, ani za cenu krutého potrestání. Ale na počátku 12. století se hradba mlčení prolamuje a heretické epizody se zmnožují. Zatímco heretici 11. století hledali únik ze světa, tíhli k odříkání a nacházeli uspokojení v mnohdy výstředních názorech, ve 12. století přichází nová generace heretiků, která se projevuje jako agresivní reformátoři. A ti trvali na změnách v katolické církvi. A to způsobem, že se snažili přizpůsobit katolicismus svým vlastním ideám, Zatímco skupiny v 11. století šířily své názory tiše prostřednictvím osobních kontaktů, ve 12. století už volili jiné postupy. Své názory totiž šířili v otevřených kázáních a patřičně útočných, posluchače vybízeli k pozitivním akcím. Důvod byl zcela na místě, protože hněvivé davy strhávaly kříže a pálily je, dokonce se stalo, v případě Jindřicha Mnicha Le Mans, že povstalo celé město proti své vrchnosti. Hereziarchové uplatňovali i fyzické násilí. Například jistý Eon z l´Ětoile mobilizoval sedláky k vylupování kostelů v Bretani, Arnold z Brescie se spojil s vojskem republikánů a držel Řím proti papeži. Tanchelm z Antverp, ať ho již považujeme za heretického vůdce nebo za reformátora, používal vojenskou tělesnou stráž. 

Co heretici vyžadovali?

Heretici a jejich přívrženci požadovali, aby je jako celek, církev vyslechla a následovala je. Zde se již pomalu ukazuje zájem o sociální důsledky evangelií, ale i touha po radikálních změnách mezi kleriky a ve vztahu mezi církví a společností.

Cesta k reformě církve

Ortodoxní reformní hnutí vyšlo prvotně z mnišského prostředí a nižší vrstvy církevní hierarchie, které papežstvím velmi zmohutnělo a začalo i hýbat svědomím laiků. Pamfletická a kazatelská válka mezi císařskou a papežskou stranou zavedly diskusi o pravém místě církve ve světě i do těch kruhů, které se dosud takovými problémy nezabývaly. 

Na prahu gregoriánské reformy

Několik slov ke gregoriánské reformě: Revoluční program gregoriánů postavil církev před ideály, které však nemohly být nikdy zcela realizovány. Ale vyvolaly v některých kněžích a laicích představu svobodné církve, o níž se za stávajících okolností nedalo očekávat, že by mohl abýt zcela neplněna. Gregoriáni byli první, kteří mohli pracovat s lidovými a laickými hnutími, a proto náboženský zápal obyčejného člověka, který zažil reformu v rozvinutých centrech západní Evropy, mohl nalézat svou pravověrnou cestu. A to snad umožňuje vysvětlit skutečnost, že po dobu půl století se hereze nevyskytovala – tedy v době od popravy v Goslaru (v r. 1051 nařídil císař Jindřich III. pověsit v německém Goslaru několik kacířů) do opětovného vypuknutí lidové hereze.

Laické hnutí Pataria a boje proti simonii

Pataria bylo sociální a náboženské reformní hnutí v severoitalských městech v 2. pol. 11. stol., namířené proti vysokému duchovenstvu a feudálům. Za boje o investituru bylo pak  využíváno papeži proti vládě sálské dynastie v severní Itálii.

Tato bojovná doba byla významná tím, že v čele církve stanul Řehoř VII., nesmírně dominantní osobnost, která byla připravena otevřít dveře diskusi o otázkách uspořádání církve, jednoduše řečeno, byl pro reformu. Nabídl kritikům podporu proti simonii propadlým kněžím. Velkou roli v hněvu davů bylo velké sociální napětí. Chudí měšťané napadli feudální nobilitu a katedrální kléru, který žil „zkaženým životem“. Další příčinou byly protichůdné zájmy a císaře. Také laici měli na hnutí velký zájem a ti byli podporování nižším klérem.

Rytíř Erlembald a notář Landulf v čele Patarie

Tito dva bratři se postavili do čela hnutí Pataria jako laici a kázali. Za jejich působení byly nejen vydrancovány kláštery, ale také bojkotovány svátosti. Ačkoliv byl Landulf laik, tak kázal, i když k tomu neměl žádné oprávnění, (a za to byl kronikářem napadán).

A tehdy padlo slovo „hereze“

Byli to milánští konzervativci, které reformátory obvinili z hereze (v téže době výše postavení členové reformní strany v Římě používali slovo „hereze“ jako hanlivé označení morálních chyb kléru). Když reformátoři psali své polemiky, nebyla věnována taková pozornost striktnímu rozlišení mezi herezí a ortodoxií, ale užívání slova „hereze“ bylo velmi důležité. Totiž – pokud byla simonie kněží pokládána za herezi, pak extremistické činy proti nim se zdály oprávněné. Na konci svého života Erlembald se dostal velmi blízko k tomu, aby si kněžkou funkci uzurpoval pro sebe, protože rozhodoval o způsobu křtu. Protože se chtěl vyvarovat užití křižma, které posvětil „nemravný kněz“, používal křižmo vyrobené a udělované knězem z Patarie.

Velikonoční synod v Římě

V roce 1059 schválili pravověrní reformátoři na velikonočním synodu v Římě hranice: laikům zakázali naslouchat mším ženatých kněží. Patarenští nebyli heretici, ale postrádali vůli se postavit proti sakramentálnímu a doktrinálnímu systému katolické církve. Petr Damiani , jeden z nejradikálnějších reformátorů, vyjádřil vůči akcím v Patarii výhrady, které měly své  jisté oprávnění. Reformační zápal patarentských směřoval k otřesení veškeré církevní autority a uváděl do pohybu síly, jejichž působení a následky jejich působení nebylo možné předem odhadnout. To ale nemohlo zastavit podporu, kterou Řehoř VII. během svého pontifikátu poskytoval stejně, jako před tím, než byl zvolen papežem a a také tak činil papež Alexandr II., který svěřil Erlembaldovi korouhev a tím jej vlastně učinil typem praporečníka římské církve.

Když Erlembald padl v roce 1075 při pouličních bojích, vzdal mu Řehoř čest jako mučedníkovi. 

Ramihrdovo hnutí

 Veřejné ospravedlnění akcí proti nereformovanému kléru a bojkotu jejich svátostí stálo i za Řehořovou rehabilitací kněze Ramihrda, který byl upálen v Cambrai jako heretik, když odmítl přijímat svátosti z rukou nemravných kněží. Ramihrdus podnítil v Cambrai a jeho okolí hnutí, které bylo podobné Patarii. Biskup (byl přívržencem Jindřicha IV.,) ho dal upálit jako na výstrahu pro gregoriány. Mělo to všechno však jeden háček: Mezi bojkotem mší nereformovaného kněžstva a herezí, kterou můžeme nazvat směle donatistickou, vedla tenká hranice. Mše nemravných kněží nebyly platné a v reformní atmosféře  bylo velmi lehké se stát heretikem, Svým voláním po zakročení proti nemravným kněžím  žádalo gregoriánské hnutí po laicích jistou osobní zodpovědnost. Pocit osobní odpovědnosti byl na Západě v té době nový a pro budoucí rozvoj hereze byl opravdu osudný, což shledáme později.        

Literatura:

Mancolm  L. str. 64-68

Přednášky z církevních dějin – soukromý archiv

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet