Středověké kauzy: Skandální Martialův kult

Autorka článku: Irena Novotná Nacházíme se v desátém století v Burgundsku. Doba je neklidná. Západní dualistická politika se nachyluje k císařské moci, a tak došlo k tomu, že poměr sil – duchovní a světské je vážně narušen.

Světská moc v podobě moci císařské usiluje o podřízení nábožensko-duchovního života a státnímu poručnictví. Co bylo třeba? Upravit dosavadní poměr mezi císařem a papežem, ale také nově promyslit postoj církve ke světu. Tyto dva důvody vedly právě k obrovskému zápasu mezi císařem a papežem, ke kterému záhy došlo. Nezbývalo nic, než myslet na reformu církve. Jejím zdrojem je čistě řeholní, klášterní uvědomění. Reformní hnutí proniklo do všech oblastí nábožensko-mravního života a zaměřilo se na jednotlivé změny. Leč, jeho cílem byl zásadně nový postoj k náboženským, politickým a kulturním otázkám. Ale tak působilo i navenek. Ale toto hnutí nezůstalo jen při narovnání sporů mezi státem a církví, ale zasáhlo veškerý duchovní život. Totiž, všude vedlo k novým, různorodým formám …

Historický rámec

Listinou z 11. září 910  založil Vévoda Vilém I. Akvitánský  v málo osídlené a ne příliš úrodné části Burgundska benediktýnský klášter  a daroval mu rozsáhlé území, které zcela vyňal ze své a jakékoli světské pravomoci. Ustanovil prvního opata  Berna, ale dal mnichům právo svobodné volby dalších opatů. 

Cluny se tak stalo autonomním a bylo podřízeno pouze papeži. To byla významná novinka, která se rychle rozšířila a počátkem 12. století  patřilo ke clunyjskému hnutí přes 1200 klášterů s 20 tisíci mnichy po celé západní Evropě.

Clunyjská reforma spočívala na:

• přísně asketickém  klášterním režimu podle řehole Benedikta z Nursie 
• péči o slavnou liturgii  a velkolepé kostelní stavby,
• centrální pravomoci opata v Cluny,
• vynětí z pravomoci místních šlechticů i panovníků.

S touto autonomií církve souviselo i hnutí „Božího míru“ (lat. Pax Dei), sebeobranných smluv církevních institucí a obcí proti soukromým válkám a násilí místní šlechty. V období slabé centrální moci bylo důležité, že církev zbavovala poddané povinnosti účastnit se loupeživých výprav jejich pánů a těm naopak hrozila vyobcováním (exkomunikací). 

Hnutí Božího míru
A podobně tomu bylo i v Hnutí Božího míru, které se zrodilo zřejmě na koncilu v Le Puy v roce 975, kdy biskup Guy vzal shromážděné laiky pod přísahu, že budou zachovávat míru, chránit církevní majetek a chudé lidi. Toto hnutí zaznamenalo největší rozkvět v Akvitánii pod patronací Viléma I., který byl vévodou v roce 990-1031. Adémar ve své kronice zaznamenal atmosféru v Limognes v roce 994, kterému vévoda přesedal. Za přítomnosti svatých ostatků lid složil vznešenou přísahu, že bude dodržovat mír pod hrozbou exkomunikace a interdiktu. Eschatologická očekávání zvyšovala nadšení davu u příležitosti milénia Kristova narození v roce 1000 a pak opět při miléniu jeho ukřižování v roce 1033. Posvátná síla světců byla používána k posílení míru a vymýcení lupičství a soukromých válek části vojáků, kteří těžili z královské moci a zhroucení karolínských struktur mocenské autority na jihu Francie. A právě díky tomuto náboženskému zápalu vznikla neobvykle široká aliance, která zahrnovala i prostý lid, mezi nimiž se v čase koncilu objevovala vyprávění o zázracích.
Boží mír nabídl vizi jednoty, míru a řádu, ale ve skutečnosti byly jakékoliv zisky pro ty, kteří neměli moc, nedostupné. Až na konci svého života vévoda Vilém pochopil, že Boží mír není masové hnutí (a možná o to už ani nestál). Hnutí, jehož cílem bylo prosazení zákona, existuje sice podle smlouvy i přísah dál, ale je zcela v rukou velmožů. Vnitřní napětí jednotu opět rozpojilo a nedůtklivé nadšení se u některých lidí proměnilo v rozkol a herezi. Pokud se někteří lidé obrátili proti svým církevním vůdcům, pomohla jim velká shromáždění nadšených davů pod širým nebem vítající.

Boží mír ukázal cestu k herezi domnělých „manichejců“, kteří se zříkali hierarchie, sakrálních budov a veškerého náboženského aparátu.   S posílením panovnické moci ve Francii ve 12. století  postupně ztratilo význam a zaniklo.

Zejména v době oslabení papežství kolem roku 1000 měli opati z Cluny velkou autoritu, byli rádci panovníků a jejich vliv zasahoval do celé tehdejší křesťanské Evropy. Někteří z nich dokonce odmítali nabídky, aby se stali papeži. Naopak o příklad clunyjského hnutí se opírala radikální reforma západní církve, jak ji zahájil papež Řehoř VII. ve druhé polovině 11. století. Spočívala ve snaze vymanit církev z moci a vlivu světských velmožů a učinit ji samostatným celkem. Tato snaha vyústila v tzv. boj o investituru. Ale to je obsahem další kapitoly. 

Co se stalo v Akvitánii – Martialův kult

V době, kdy se odehrávala již zmíněná tragédie na hradě Monteforte v Asti v Itálii, popisuje kronikář Adémar Chabannes heretické hnutí, jehož význam převyšuje dosavadní epizody. Právě to byl Adémar, který použil k označení tohoto hnutí postavu, která je považována za jednu nejskandálnější v ideové soustavě středověkých duchovních dějin, proroka Máního ze 3. století. Adémar píše: „poté se manichejci vyrojili po celé Akvitánii, sváděli lid obojího pohlaví a popírali svatý křest i moc kříže, církev i Spasitele světa, manželství i konzumaci masa, jak znělo jejich učení.“ 

Adémarovy zprávy následuje odhalení manichejských bezprostředně po tragédii u hrobu sv. Martiala v bazilice v Limoges, kde bylo v roce 1028 uprostřed půstu před svítáním v panice náhodně ušlapáno padesát dva mužů a žen.“ 

Je zajímavé, že posléze ve své kronice jakoukoliv spojitost manichejců s tragédií zamlžil. Co ho asi k tomu vedlo? Existují dvě hypotézy, které by měli jeho náhlý obrat mysli vysvětlit. První a docela pochopitelnou je ta, že celá událost by mohla diskreditovat hrob svatého Martiala a světcovu pověst, na jejímž vybudování vynaložil mnoho námahy, Další, velmi pozdní tradice tvrdí, že opat  Geofrey II. se pokoušel svádět nemravnými návrhy jednu dámu v bazilice a že následný skandál způsobil mezi lidmi paniku. Tragédie způsobila v kritickém bodě horečnaté historie náboženského oživení v Akvitánii zhroucení důvěry, kterou nadšené masy chovaly k mnišským a církevním strukturám. A způsobil nástup manichejského hnutí, které stálo mimo církev.    
Martialův kult – a bublina splaskla
Světec před touto tragédií byl v Akvitánii přijímán jako jeden z apoštolů, který prý při Poslední večeři přidržoval Ježíši k osušení rukou. Byl vyzván jedním řečníkem, Lombardem Benediktem z Chiusy, aby obhájil Martialův nárok na pozici apoštola. V přítomnosti naslouchajících však Adémar nebyl schopen podat přesvědčující důvod. Martialovo apoštolství ztratilo podporu. To bylo určité znamení, že na věrnost mas nelze spoléhat, lidé měli příležitost vyslechnout důkazy a samo si vybrat, zda náboženské vůdce přijmou či odmítnou.

A sv. Martial byl uctíván dál
Při vysvěcení nové baziliky, na jeho počest, byly přítomny obrovské zástupy. V roce 1028 byl uctít jeho ostatky i samotný vévoda. Ale důvěrné pouto mezi hnutím Božího míru a široce otevřeným náboženským nadšením se roztrhlo.
Vévoda rozhodl podniknout akce proti „manichejským“, a proto svolal do Charroux koncil biskupů a opatů s cílem „vymést herezi, kterou manichejští rozeseli mezi lidem.“ 

Literatura: Malcom, L. Středověká hereze, str. 40 – 42,

Fiores S. Goffi T.: Slovník spirituality, vybrané kapitoly,

Přednášky z církevních dějin včetně doporučené literatury, příslušná hesla ve Wikipedii 

Franzen, A. Církevní dějiny, str. 138 – 139

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet