Středověké kauzy: Stalo se v Orléansu

Autorka článku: Irena Novotná O středověkém křesťanství a jeho zvláštnostech, jakož i době středověku.

Následující seriál příběhů, který si neklade jiný cíl, než vyprávění o zajímavých epizodách v dějinách Evropy, se bude odehrávat ve středověku. Vymezme si, alespoň zhruba etapy středověkých dějin, abychom se dobře zorientovali:

Obvykle ale periodizace středověku a datace jednotlivých údobí vypadá takto:

• Raný středověk          5. – 11. století
• Vrcholný středověk 11. – 14. století
• Pozdní středověk     14. – 15. století

Středověké křesťanství

Ve středověkém křesťanství není Bůh jen předmětem víry, ale také artikulovaného, racionálního diskursu – tedy teologie.  Tento pojem pochází z řecké pohanské filozofie, od Platóna, z jeho díla Ústava II. 18, 379a. Ve významu, podle uvedeného díla, znamená „rozpravu o bozích“. Ale pro Aristotela je teologie „první filozofií“, která má projednávat o božském. Plutarchos pokládá teologii za korunu filozofie a prostřednictvím novoplatoniků pojem teologie přechází do myšlení řeckých i latinských Otců. 

Možná, že se nyní čtenáři zdá tento úvod jako chození kolem horké kaše. Ale v následujících textech se setkáme s tolika vzrušujícími osobnostmi i kauzami, že by bylo škoda, kdybychom šli do problému nepoučeni a nevědomí.

Problematika odhalování heterodoxních úchylek od ortodoxního učení církve církevními Otci a koncily, které konečně ohrožují církev již od prvních staletí, byla velkou zkouškou, protože všechny hereze, jak se s nimi budeme potkávat dále, uvádějí v pochybnost „nový pojem Boha“, dogma o Trojici, uznání dvojí Kristovy přirozenosti (božské a lidské).

Co je však podstatné, že církevní Otcové rozvíjejí argumentovaný a systematický teologický diskurs, nejen proto, aby vyvrátili nejrůznější trinitární hereze, ale také proto, aby umlčeli schizmatiky. Teologická neshoda s Byzancí, jak se dozvíme dál, se na prvním místě týká otázky, kterou známe pod pojmem filioque a právě tyto konflikty nejen vytvořily, ale také stimulovaly a umožnili zjemňovat křesťanskou teologii. Hereze, kacířství či blud (z řeckého αἵρεσις hairesis volba < αἵρειν hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve, tj. ortodoxií. Zastánce hereze je touto církví označován jako heretik, kacíř či bludař.

Slovo kacíř je zevšeobecněním pojmu katar (z řeckého καθαρός katharos čistý), což byl příslušník francouzského středověkého náboženského hnutí, jehož stoupenci byli vyvražděni křížovými výpravami počátkem 13. století. Pojmy kacířství a kacíř se používají především ve vztahu ke středověkým herezím.

Dějiny středověké Evropy můžeme chápat z mnoha stran. Jednou z těch zajímavých je střet s ortodoxií katolické církve s kacíři. Vysvětluje mnohá dění, která měnila středověký svět až ke konci dlouhého a velmi složitého období, které známe pod pojmem „Středověk“ a současně předznamenaly novověké dějiny. V našem vyprávění se setkáme s mnoha zajímavými osobnostmi a jejich osudy, zápasy, porážkami a i vítězstvími. Čas jde stále dopředu a středověcí lidé budou bojovat s problémy, které nejsou ani dnes nám cizí. Konečně, i tato středověká doba přispěla k velkému rozvoji vzdělanosti, pokroku, myšlení, ale, odehrávaly se v ní násilnosti, zrady, destruktivní války a hanebnosti.  

Příběh krále Roberta Zbožného a hereze v Orleánsu

Nyní se nacházíme v raném středověku, ve Francii za doby rodu Kapetovců, kteří vládli od roku 978 – 1328). .      

Historický rámec

Přelom tisíciletí a celé 11. století je ve znamení raně feudálního řádu, v němž těžiště společenského života se soustřeďuje kolem samostatných feudálů a jejich poměrně málo rozlehlých feudálních panství. Centrální moc, ať už církevní, či královská je poměrně slabá. Ve Francii je to navíc podtrženo ediktem Karlovce Karla Tučného (Charles le Gros) z Kiersy-sur-Oise z r. 887, kterým se léna stávají dědičnými. Přesto představuje přelom tisíciletí velký společenský přelom: situace se uvolňuje po překonání chiliastických tendencí spojených s očekávanými událostmi na přelomu tisíciletí. Evropský prostor se politicky, kulturně a ideově zaštiťuje, neboť nové barbarské národy, které jej ohrožují, jsou do něj postupně začleněny: Češi, Poláci, Maďaři, Rusové, Normani a Skandinávci jsou pokřesťanštěni a propojeni s již ustavenými politickými celky Ve Francii se jedná především o problém Normanů, usazených v západní Neustrii od r. 911 (smlouva z Saint-Clair-sur-Epte). Vévoda normanský Guillaume obrací na francouzského krále Roberta Zbožného (Robert le Pieux) s prosbou o pomoc proti vzbouřivším se feudálům. Za pomoc Guillaume skládá vazalskou přísahu francouzskému králi, právně je tak Normandie včleněna zpět do systému francouzských lén. Expanze Normanů v 10. a 11. století se pak stává jedním ze státotvorných činitelů tohoto období: vzniká Normanské království v Itálii a na Sicílii, Normani působí v ruských knížectvích, normanský vévoda Vilém Dobyvatel (Guillaume le Conquérant) po bitvě u Hastingsu získává anglickou korunu (1066-1072). Do Itálie a do Anglie přicházejí Normani již pofrancouzštění a v zemích nastolují francouzské feudální způsoby.

Robert Zbožný (Robert le Pieux) narozen kolem 970 a zemřel 20.7.1031, syn a od roku 988 spoluvládce Huga Kapeta, od roku 996 francouzským králem. Byl vychován Gerbertem z Reims (pozdějším papežem Silvestrem II.). V roce 989 získal práva na Burgundsko nezákonným sňatkem se svou sestřenicí (v letech 989–1003 do rozvodu exkomunikován). Po marných pokusech připojit celé Burgundsko ke královské doméně (od roku 1002) vyčlenil z něho roku 1016 alespoň Auxerre, Nevers a Sens. Roku 1027 nechal korunovat svého nástupce Jindřicha I.

O manželství Roberta Zbožného

Jeho první manželkou byla vdova po hraběti Arnulfovi II. Flanderského, Susanne. Byl to politický sňatek, nevěsta byla mnohem starší a Robert ji od první chvíle odmítal. Zamiloval se do své sestřenice Berty, princezny Burgundska. I když byl nesmírně zbožný žádal papeže o rozvod a povolení sňatku. Papež Řehoř V. však sňatek mezi bratrancem a sestřenicí nedovolil, a když ho Robert odmítl uposlechnout exkomunikoval ho z církve. Snažil se papeže usmířit i tím, že propustil ze svých služeb arcibiskupa Gerberta, který za pokrokové názory upadl v Římě do nemilosti. Nic však nepomohlo a zbožný Robert milovanou ženu nakonec zapudil. Po dlouhém jednání s novým papežem Silvestrem II, dosáhl alespoň anulování prvního manželství a tak se roku 1001 oženil potřetí s krásnou Konstance, dcerou mocného hraběte toulouského. Konstance byla nejen krásná, ale i marnivá, prostopášná a zhýralá. S ní měl Robert sedm dětí. Advis, Huga Velikého, Henryho, Adélu, Roberta, Eudes (Oda) a Konstance. Tak jako jeho otec i on nechal už za svého života korunovat nejstaršího syna Huga Velikého za krále. Nebyl to příliš vydařený tah, protože Hugo zemřel během vzpoury proti vlastnímu otci. Následníkem se tak stal další syn v pořadí Jindřich I. Do období Robertových vlády patří i obrozenecké hnutí v církvi, které začalo v klášteře v Cluny. Zbožný král všechny tyto aktivity obecně podporoval.

Dostupné z : http://www.zsphorova.sk/dejepis/francuzsko/robert2.html

Několik slov o opatství Saint Pére de Chartres a také o gotických katedrálách

Saint Pére de Chartres bylo opatství, které pravděpodobně založila v 7. století královna Bathilda. V roce 858 byl kostel tohoto opatství zničen Normany a pak znovu v roce 911, v roce 930 bylo opatství kompletně přestavěno biskupem Aganon, který je zde pohřben. V roce 1077 a 1134 však opět přišly ničivé požáry, které budovy zcela zničily. Poškození bylo tak rozsáhlé, že se abbé Foucher rozhodl celý komplex budov opět přebudovat a kromě kostela vybudoval i požární věž …

Zpráva kronikáře mnicha Pavla

Zřejmě někdy po požáru, v roce 1078, Pavel, mnich v komunitě Saint Pére de Chartres, pracoval na kronice a do ní vložil neočekávanou zprávu o šokujících událostech, na nichž se podílel normanský šlechtic Aréfast, zakládající člen společenství, který byl zřejmě jejich očitým svědkem. Jak dalece je tato překvapivá zpráva autentická? Je možné, že kronikář Pavel měl k dispozici libellus, který byl vydán již dříve. To, co obsahuje jeho excursus v kronice, je moralistní historka, jakási spirituální odysea laika Aréfasta, který se v zájmu církve vydal na rytířskou výpravu, podstoupil různé zkoušky a nebezpečí v heretickém kroužku a sehrál hlavní úlohu v demaskování zlovolné sekty ve chvíli, kdy úsilí takových autorit, jako byl král a biskupové uvázlo ve slepé uličce.

Kapetovec Robert Zbožný a jeho sok Odo II. hrabě z Blois

Orléans sehrál hlavní roli v mocenském boji mezi králem Robertem a Odem II. hrabětem z Blois, který město Orléans velmi potřeboval, aby udržel spojení mezi svými panstvími v Sancerrois a hrabstvími Blois, Chartres a Tours. Tem kdo kontroloval orleánské biskupství, získal kontrolu nad městem a i jeho okolím. Robert Zbožný dosadil na biskupský stolec svého kadidáta Thierryho, kterého podporovala královna Konstancie, i když jeho protikandidát Oldaric, který byl synovcem biskupa z Beauvais a i Oda II. si byl jist, že jeho kandidatura projde. V každém případě došlo ke sporu, protože nikdo z povolaných a doufajících s kandidaturou Thierryho nesouhlasil, a ten byl nakonec roku 1022 vyhnán. Král si prosadil svoje, ale neuspěl. Místo Thierryho zaujal Odalric a Thierry se uchýlil do kláštera Saint Pierre- le – Vif v Sens. Důležité je, že Thierryho odjezd byl porážkou strany krále.

O vánocích v roce 1022 přijel král s královnou do Orléans, aby předsedali biskupskému synodu a tehdy byl v Orléansu odhalen skandál.

Totiž … vyšla najevo hereze

Její stopy, jak bylo zjištěno, vedly v Orléansu až do roku 1015 a jádro heretických názorů spočívalo ve vědění (v gnósi), k němuž zjednával přístup obřad vkládání rukou. Zasvěcenci, kteří byli osvobozeni od hříchů, byli naplněni darem Ducha svatého. Zasvěcenci zavrhli  nauku i základy katolické církve. Zasvěcenec, který získal vnitřní osvícení, vstoupil totiž do jiného stupně bytí, kde se živil nebeskou stravou a měl andělské vize. Náš kronikář, mnich Petr, označoval tuto nebeskou stravu za označení ďábelského pokrmu, který byl připraven z popele zavražděného dítěte. Toto dítě bylo plodem nočních orgií sekty, v nichž každý muž „popadl jakoukoliv ženu, která mu přišla do ruky.“ Aréfast, jako hrdina a obhájce církve,  předstíral, že je členem sekty a ve chvíli, kdy zajatí heretikové stáli před králem, královnou a biskupy v řetězech, jsouce vyslýcháni, jaké je jejich pravé učení, on je vyzýval, aby odhalili jádro své víry a na dotazy biskupů popřeli veškeré katolické učení. Ti ze sekty, kteří byli kněží, byli pak oblečeni do slavnostních rouch, která byla z nich slavnostně strhána, a byli prokleti. Pavel pak referuje, že byli za živa upáleni. Trest byl pak vztažen i na mrtvé. Biskup Oldaric dal vykopat mrtvé tělo kantora Theodata a jeho ostatky byly pohozeny do pustiny. Tak měla být zničena nebo zahlazena každá stopa hereze, aby neohrožovala duše nebo nepoškozovala království. Král hrál v té době tradiční karolinskou roli patrona a ochránce církve, jejíž nepřátele ničil, tedy, tradiční společenský pořádek bylo nutné natolik i za cenu, že to znamenalo uvést do krajního nebezpečí bezprostřední královy politické zájmy. Hereze se velmi nebezpečně přiblížila blízko do královských kruhů. Štěpán, který byl královniným zpovědníkem, byl náhle odhalen jako vůdce heretiků a královna ho fyzicky napadla a zavrhla jeho učení.. Dala tak průchod svému hněvu za potíže, které ji způsobil svým náboženským bláznovstvím a král svým rozsudkem nad heretiky nemohl jejich herezi zavrhnout důrazněji. Aréfast se stal silnou zbraní Oda II. z Blois, jehož politickým zájmům byl sňatek královského páru na překážku. .

Šlo o skutečnou herezi nebo o spiknutí proti králi?

Je jasné, že velkou roli hrál boj o biskupský stolec, který se odehrával v průběhu procesu s heretiky. Diskreditace kněží a jejich odsouzení, tedy těch, kteří stáli blízko králi a královně, mohl být připraveny předem. Rozhodně není žádný podklad pro obvinění z hereze u učence Gerberra z Aurillaku, ale přesto byla proti němu vznesena obžaloba. Vždyť i vykopání mrtvoly kantora podle nařízení Odalrica zavání pomstychtivostí proti bývalému členu kapituly, které pracovala proti jeho biskupské kandidatuře. Ale kronikář Pavel si žádného spiknutí nebyl vědom. Zpracovával Aréfastovo vyprávění a domníval se, že hereze musela pocházet z ďábelského vnuknutí a jeho excursus ukazuje na předsudky a prekoncepce o hereticích, které tak inspirovaly mnohé prameny z 11. století.       

Pramen: Malcolm, L Středověká hereze. Str, 28 -36

Le Goff.J. Encyklopedie středověku, str. 40 – 48

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet