Tajemství ložnic

Autor článku: Irena Fuchsová V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu (www.polio.cz). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina z nás se potýká s tzv. post – poliomyelitickým syndromem.

Měli jsme doma velkou ložnici. Jako malá jsem spala s maminkou na manželských postelích uprostřed pokoje, o dva roky starší bratr spal na posteli u okna a táta měl svoji postel v rohu, na opačném konci ložnice. Dlouho jsem se pokoušela o to, aby rodiče spali vedle sebe. Jednou se mi to podařilo a já spokojeně usnula v tátově posteli, ale ráno jsem se probudila a byla jsem zase u maminky…

Přece se mají rádi, a když se dva lidi mají rádi, musí spát vedle sebe, říkala jsem sobě, ale i jim, a asi jsem s tím byla dost otravná, protože mi jednou oba vynadali, a já je pak už radši nechala na pokoji, ale stejně jsem na to pořád myslela.

Když mi bylo sedm, narodil se můj druhý bratr, a mně to konečně pustilo. Jak je vidět, František je důkaz, že jejich láska funguje, i když vedle sebe nespí…

Nicméně manželské postele v ložnici, kde spí jenom muž a žena, měly pro mě i nadále své kouzlo a tajemství. Chodila jsem si hrát ke kamarádce, měli krásný byt, ve kterém její rodiče měli svoji ložnici, kde spali jenom oni dva a hned vedle ložnice měli koupelnu, kousek od manželských postelí! Nedivte se, že moje fantazie vylétla do vesmíru, vždyť koupelny vedle ložnic nebyly v padesátých letech zase až tak obvyklé!

Kamarádka měla svůj pokoj na druhé straně bytu, takže jsem se kochala sladkými představami o ložnici jejich rodičů, o ložnici, která šla dokonce zamknout, jak jsem si nemohla nevšimnout hned při mé první návštěvě, protože jsem se bála kožešiny bílého medvěda, která ležela před manželskými postelemi, a kamarádka mě v té nádherné ložnici zamkla, abych se bála ještě víc… Po mnoha letech jsem se od ní dozvěděla, že její tatínek byl mamince pravidelně nevěrný a ona se tím pravidelně trápila. Takže sice měli ložnici, dokonce s koupelnou, ale nebylo jim to nic platné.

Moje babička ovdověla, když jí bylo padesát let. Narodila jsem se dva roky po smrti dědečka, a babičku mám v paměti jako starou paní s dlouhými sukněmi a šátkem na hlavě.

Jednou jsme s ní byli v lese, já a bratr Kája, a ona si tam dlouho povídala s panem Malinou, kterého jsem znala, protože k ní chodil často na návštěvu.
„Mami, mami, byl tam Malin,“ křičela jsem na maminku, když jsme přišli domů, a divila jsem se, proč babička říká, ano, ano, bylo tam hodně malin, děti si je trhaly… Až za hodně dlouho jsem se dozvěděla, že pan Malina byl babiččin přítel, ale tehdy se prostě nehodilo o něm oficiálně mluvit, byla přece vdova, neměla nárok na to, mít někoho ráda, scházeli se tedy tajně.

Kolik jí bylo v době „zralých malin“? Jako mně teď.

Ano, někdy si takhle s roky hraju. Kolik bylo mým rodičům, když mně bylo dvacet? Měla jsem tehdy pocit, že jsou to staří lidé, ale když si uvědomím, co jsem v jejich věku dělala v ložnici já, trochu se zadýchám. Kolik bylo mamince, když se mi narodil syn a ona se stala babičkou, ale „babičkou“ nebyla? Byla o pět let mladší, než jsem teď já, doma měla manžela po mozkové mrtvici a pětadvacetiletého syna, který byl nemocný a za čtyři roky umřel.

Když si představím sebe na jejím místě, zadýchám se ještě víc a radši se vrátím k tajemství ložnic, to je veselejší.

Dneska už vím, že společná ložnice není zárukou spokojeného manželství, a když manželé spí každý v jiném pokoji, neznamená to, že se nemají rádi. Tam, kde oddělené ložnice vzniknou v průběhu manželství, je nutná jedna věc. Přijít na způsob, jak se scházet v jednom loži i přes to, že spíme každý jinde.
U nás doma fungují oddělené ložnice už třetí rok bez problémů, ale udělala jsem si malý průzkum, jak je to jinde.
„Když si dá k večeři pivo, je to jasné. Přijde za mnou…“ řekla Jitka.
„U nás stačí, že si umyju vlasy a pak se češu a zpívám si…“ prozradila Renáta.
„Máme každý svoji televizi, ale když se přijdeme dívat k tomu druhému, tak…“ usmála se Jana.
„To ten můj jednou přišel do mého pokoje, kde jsem seděla u počítače. Chvíli koukal a hned zase šel, ale u dveří z něho vypadl nějaký papírek,“ vypravovala Olina. „Tak jsem šla a sebrala ho. Byla na něm šipka. V předsíni vidím další papírek, v kuchyni také, tak jsem je sebrala, na každém byly šipky a poslední papírek ležel u jeho postele…“
Papírky se šipkami jsou dobré, ale první místo v tomto klání získává pan Fuchs, který mi jednou po zprávách položil vše říkající otázku.
„Co děláš dneska večer?“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12