V atmosféře nedůvěry se nedá pracovat natož žít

Autorka článku: Irena Novotná V půl šesté odpoledne jsem přijela domů, zaparkovala jsem auto a vyběhla do schodů. Odemkla jsem dveře a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak, uložila jsem si úkol, jak vydělám peníze, dám vymalovat, pořádně uklidit a postupně si byt zařídím.

Musím se cítit dobře, musím udělat spoustu věcí, abych se zase nastartovala. A hlavně si nebudu lámat hlavu s nějakými špinavostmi. Doktor Zachariáš je natolik inteligentní a natolik grand, že mi nebude vykládat, jak s ním naložilo vedení. Člověk pak ztrácí sebedůvěru a má odpor k lidem, ke kterým by mohl jinak cítit přátelské vztahy. V atmosféře nedůvěry se nedá pracovat. A bůhví, co ti manažeři v pojišťovně a v nemocnici vymýšlejí. S těmi se nesmím dostat do křížku. Pokud to bude v mých možnostech a silách, budu se starat o své pacienty.

V sedm hodin večer na mne padla únava. Osprchovala jsem se a uvěřila jsem si kávu. Podívala jsem se na internet. Svět je vzhůru nohama, ale každý život je vzácný. I těch starých lidí. Bez soucitu, bez soucitu, slyšela jsem otcův hlas, který celý život doktoroval, až se udoktoroval k smrti. Ten mi nejvíc Roberta vymlouval.

„Kdepak doktorské manželství. Měla sis vzít nějakého inženýra, ten doktořině houby rozumí a nesoutěžil by s tebou.“

Smála jsem se tehdy, ale tatínek to myslel dobře. Později mi docházelo, že Robertovi vadilo, že jsem měla nakročeno a on zatím ne. Nikdy mi nic neřekl, ale uvnitř … no, je to za námi Bobku. Do vyhledávače jsem si schválně zadala jeho jméno. A Internet na mou otázku mlčel.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet