Životní styl anebo též Life Style

Autorka článku: Irena Novotná FRANCOUZSKÝ ZÁZRAK Z drsného počátku formování naší evropské civilizace, v níž, jako světlo v temnotách se mihla karolínská renesance, opět vyhasíná pod smrti Karla Velikého.

To je doba, kterou nelze pojmout jinak, než dobu temna. V minulých dílech jsme se zaobírali antikou a víme, že antická vzdělanost a minulost nebyla zapomenuta ani po pádu západořímské říše, ani v průběhu evropských dějin a ani v současnosti. Kde hledat inspirace k nabývání moudrosti, k trávení volného času ať dočasného či trvalého, kromě navštěvování zajímavých míst, pořizování krásných fotografií, řazených do alb, než čtením hodnotných knih, z kterých se dozvíme mnoho zajímavého o světě i o sobě, o možnosti volby životního stylu a trávení volného času? Nyní se ocitáme v rozmezí 12. a 13. století. Nacházíme se na území Francie. V prostoru vymezeném Alpami a Pyrenejemi, Atlantikem a Středozemním mořem se odehrává zázrak.

Vzniká tu úplně nový způsob života     

Na výše uvedeném území se potkalo několik civilizací: antická, židovsko-křesťanská, ale i výdobytky barbarských kultur, které byly přinesena v době stěhování národů. A Francie si uměla z těchto pokladů, nejrozmanitějších prvků vytvořit svou původní civilizaci. Kdo jinde, než právě ve Francii jsou nádherné katedrály, odkud zní hrdinské písně, odkud známe kulturu rytířství, kurtoazie? To je to nové! 

Francouzský historik André Maurois ve svých  Dějinách Francie k tomu říká: „Lidská šelma, ochočená v antickém světě filosofy a ve světě orientálním náboženstvím, se po pádu římské říše znovu utrhla ze řetězu, a to v celé své krutosti. Bylo nutné vnutit jí nová pravidla, víru, politiku, chování i vkus. Civilizaci, která tak nesmírně ovlivnila celé křesťanství a která činí cílem života, manželství, rodiny, obchodu i umění nikoli blaho, nýbrž spásu, dala Francie mezi desátým a třináctým stoletím většinu potřebných prvků.“

Truvéři

Počátkem jedenáctého století objevili potulní pěvci neboli truvéři (rouveures), kteří putují z hradu na hrad a z náměstí na náměstí a přednášejí hrdinské zpěvy v lidové mluvě: zpočátku to jsou kratičké básně, později pak dlouhé písně opěvující hrdinské činy (les chansons de geste; gesta = činy). I když byla doba křížových výprav a rytíři prožívali skutečná dobrodružství, truvérům se zalíbilo v oživování minulosti. Jsou plni nostalgie po Karlu Velikém a dokonce i po Alexandrovi. Jedna Píseň o Rolandovi střídá druhou. V Písni o Rolandovi se také poprvé setkáváme s pocitem vlastenectví, s láskou k „sladké Francii“ (kterou je patrně jen Ile- de-France, avšak co na tom záleží?). Tato hrdinská literatura výrazně napomohla při utváření francouzské duše a jisté reflexy vzdoru a hrdosti francouzských hrdinů naší doby připomínají Píseň o Rolandovi.

Hrdinské písně opěvují válečnické ctnosti; osobní statečnost je tak hrdá, že se obejde bez pomoci a ochrany; Roland odmítá zatroubit na roh, jímž by přivolal Karla Velikého, a odsuzuje tak k záhubě sebe i své druhy. Tento až absurdně heroický duch bude příčinou porážky francouzské jízdy u Kreščaku (Crécy). Rytíř je věrný svému pánovi a jeho velkými dramaty jsou konflikty věrnosti. Je velkomyslný, jde-li o jeho majetek, je však citlivý a žárlivě střeží svou čest. Drží slovo, byť je dal nepříteli.

Mniši dodají historické události, truvéři svou úpravu. Tato vyprávění, nesčetněkrát opakovaná a pro svůj rytmus i asonance utkvívající v paměti hluboce ovlivnila mravy, takže už koncem dvanáctého století napodoboval skutečný rytíř rytíře z eposů právě tak, jako mnohem později bude milenec napodobovat takového Saint-Preux či Werthera.

Ludvík Svatý, rytířský král, se chová loajálně k Saracénům i k anglickému králi, a raději oželí provincii, než by porušil dohodu. Vzpomeneme-li si na proradnost franckých králů v době Řehoře z Tours, bude nám mravnost hrdinských písní připadat jako pozoruhodný pokrok.

Literatura – Žena a Láska

Kromě hrdinských písní se ve Francii rozvíjí i literatura, jež učinila středem svého zájmu Ženu a předmětem pak Lásku. Odkud se vzala tato nová vážnost ženy? V prvních stoletích feudalismu se s ní zacházelo dosti drsně. Mravy byly hrubé. Dcera hradního pána musela na hradě rytíře nejen odstrojit, musela mu připravit lože, obsloužit ho v lázni, musela ho rovněž namasírovat, aby mohl usnout. Feudální sňatek byl záležitostí majetku nebo politiky, nikoli náklonnosti či lásky. Manželé se často snášeli tak špatně, že s pomocí kleriků hledali záminku ke zrušení sňatku. Bylo to snadné a mnoho žen se dokázalo provdat i třikrát či čtyřikrát. Králové nebývali ke svým královnám něžní.  Eleonora Akvitánská, žena Jindřicha II., Ingeborga Dánská, žena Filipa Augusta, prožily část svého života ve vězení.  

Až křížové výpravy  pozvedly vážnost „paní“, a to v důsledku pánovy dlouhé nepřítomnosti. Jedinými muži, kteří zůstávali na hradech, byla mladičká pážata anebo klerici, věnující se svým knihám. Touha se u nich mísí s úctou, a tak ať páže či klerik, všichni ve svých básních nechávají „sublimovat“ lásku, k níž se neodvažují přiznat.

Pěstování volného času v bohatších vrstvách

Bohatší společnost má však na druhé straně více volného času; v dámských komnatách se tedy provozuje hudba. Při půvabných malých dvorech v Limousinu, Périgordu, Poitou či Akvitánii zpívají trubadúři za vlastního doprovodu své verše. Láska, kterou vyjadřují, je láskou služebníka, láskou uctivou a téměř nábožnou. Četli Ovidiovo Umění milovat. Konají se „kurtoazní sňatky“, které jsou značně dvojsmyslné, ale které přinejmenším teoreticky znamenají především svazky srdce a ducha, a někdy je jim přítomen kněz. Velké dámy mívají současně milence i manžela; rodí se tu jistá tradice.

Soudy lásky

Pořádají se „soudy lásky“, při nichž pánové a paní veřejně diskutují o závažných otázkách: „Kdo je lepší přítel: klerik nebo rytíř?“ Eleonora Akvitánská tyto „kurtoazní“ mravy přináší na francouzský dvůr, později i na anglický. Chrestien de Troyes, velký básník té doby, žije u dvora v Champagni, jemuž vládne hraběnka Marie, Eleonořina dcera, jež básníkovi navrhne téma rytíře, podléhajícího své paní, totiž téma Lancelota.

Středověké Francouzky jsou avantgardou ženského emancipačního hnutí. Kurtoazie má i další rozsáhlé a šťastné důsledky. Nedala vzniknout pouze písním o lásce a Románu o růži, nýbrž i jisté ukázněnosti mravů a chování, a to byl na cestě civilizace významný krok. V té době vznikají určité rysy budoucí Francie: vliv žen, význam, jenž se přikládá lásce: Zpívat nemá valnou cenu, nevychází-li zpěv ze srdce. A zpěv ze srdce nevzejde, není-li v něm něžné a hluboké lásky.

Měšťané a klerikové

Zatímco na dvorech a hradech kurtoazie připravovala aristokratickou civilizaci (jež svého zenitu dosáhne v 17. století), byli měšťané a klerikové bez ustání drážděni často pohrdlivou povýšeností rytířů. I oni, studenti a kupečtí synkové, uměli psát verše, dělali to však posměvačnějším a vzpurnějším způsobem. Žena? Poslyšme kazatele: „Mezi Adamem a Bohem v ráji stála pouze jediná žena a ta si nedopřála klidu, dokud se jí nepodařilo svého muže vyhnat z ráje rozkoší a Krista odsoudit k umučení na Kříži.“

Jiný je líčil, jak po ulicích Paříže pobíhají „s výstřihem až na pupek“. Anonymní pojednání De ornátu mulierum nám je ukazuje s jejich věčnou starostí: líbit se. Hle názvy kapitol: „O úpravě vlasů; o krášlení tváře; o odstraňování chloupků; o bělosti zubů; o způsobech, kterak dosíci libého dechu; o čištění pleti. “

Satira

Jistěže bylo možné opěvovat půvaby žen, velebit jejich svrchovanost, ale „v krámku jako v dílně manžílkové dobře vědí, jaké doopravdy jsou. V hospůdce si pak vyměňují důvěrnosti“. Bavil je takový básník, který se vysmíval ženě a jejím nárokům, rytíři a jeho nadutosti a dokonce i církvi samé: ambiciózním prelátům, teologům, myslícím jen na své prebendy, křesťanům, kteří zapomínají na Ježíšův zákon. Rodí se tak celá jedna literatura, jež dostane přívlastek „mravoučná“, a jako protipól epických písní znamená opravdovou revoluci. Tahle egalitářská satira je ovšem stejně francouzská jako hrdinská báseň a je pravděpodobné, že jejich spojení zajistilo rovnováhu země.

Román o růži

Z tohoto pohledu pak není nic kurióznějšího než dvoudílný Román o růži. První část, „v níž je obsaženo umění milovat“, je dílem Guillauma de Lorris, druhou, veskrze didaktickou a satirickou část, napsal Jehan de Meung. Druhý Román o růži je revoluční. Výsady šlechty? Pravá šlechetnost vychází jen ze srdce. Všichni lidé jsou si rovni:

Neb podobnými chci je mít,

nutným zdá-li se tu žít.

Nahé je přivádím do světa,

silného, slabého, tučného i skřeta.

Všechny lidské bytosti

rodí se jen v rovnosti.

Ten, kdo nemá vlastní vrozenou urozenost, je obyčejný křupan. A sám král? Jen mocný křupan, kterého zvolili, aby chránil zemi. Láska? Nic jiného než přirozená potřeba lidí a zvířat, která si nezasluhuje ani odsudek, ani chválu:

Copak když k jídlu máme se s chutí,

je to zásluha, jež k chvále nutí?

Mravoučná literatura

Čtenáře mravoučné literatury středověku zarazí několik charakteristických rysů. Tím prvním je zásadní totožnost lidských bytostí všech epoch. Co nás mate, je jen zvláštnost událostí a kostýmů. Ať v brnění nebo v battledressu, vždy je to týž voják; s tou samou ženou v přiléhavém kabátku se kdysi znával Ovidius a jednou ji pozná Balzac. Pojednání o morálce třináctého století zůstávají stále aktuální.

Zalistujeme-li si v traktátu  Doctrinal Sauvage (Naučení neučeným), můžeme číst: „Jestliže si vážíte nějakého člověka, braňte se rozhněvat se s ním pro malichernost. Bude-li ho někdo před vámi pomlouvat, nevěřte a vyčkejte, dokud se nepřesvědčíte, neboť mnozí lidé jsou hanobeni neprávem… Setkáte-li se s pošetilcem pomatené mysli, nikdy ho neprovokujte na veřejnosti, neboť on si nenechá ujít příležitost, aby vás pohaněl…“

V těchto vyprávěních, jež promlouvají ke všem dobám, se mísí moudrost starověkého moralisty s moudrostí Šalamounových přísloví, moudrost evangelií s moudrostí moderního moralisty, ať se jmenuje Montaigne nebo Alain. Druhým rysem je snadnost stylu. Jazyk je dosud nejistý, avšak inteligence autorů i pevnost jejich úsudků značně usnadňují pochopení textů.

Nenucenost

Ve středověké Francii jsou již nade vši pochybnost přítomni La Fontaine i La Rochefoucauld. Třetí rys: půvabná nenucenost, která historikům jako Joinville nebo Villehardouin nebrání v dosažení velikosti.

Tento rys nalezneme u sochařů katedrál stejně jako později u Degase či Maneta. Spojení nenuceného realismu a přísného umění vytváří velice francouzskou směs.

Církevní architektura a sochařství

Katedrály

Katedrály jsou výrazem víry jedné náboženské epochy a lokálního patriotismu měst či cechů. Náklady podniku nesla sdružení obchodníků. Ve středověku obchod a řemesla kooperují. Nic jiného jim v začátcích obrození směny nezbývalo, neboť obchodníci, zápasící se svým pánem a chránící se před lupiči, mohli spoléhat jen na sílu skupiny. Zájmy jednotlivce se podřizují pravidlům kolektivity. V řízené ekonomice středověku byl zakázán černý obchod, lichvářská spekulace se zbožím a prodej za vyšší než stanovenou cenu. Tato pravidla byla akceptována, protože poměrně dobře fungovala. Jelikož trh byl limitován komunikačními obtížemi, nebylo nijak složité tak úzkou ekonomiku řídit. Náboženství je ve středověku centrem myšlení a církevní architektura a sochařství, považované za její doplněk, jeho výsostným uměleckým projevem. Po příkladu Francie vyrůstají v celé Evropě katedrály, tyto bělostné „zkamenělé modlitby„. Francouzské kostely, opus francigenum, kopírovali věřící jak v Německu, tak v Anglii. Důvod je jasný. Francie Kapetovců měla mezi křesťany nesmírnou prestiž. Vděčila za ni nejen velkým řeholním řádům v Cluny a v Citeaux, jež zářily nad celou Evropou; vděčila za ni i autoritě Ludvíka Svatého a francouzských knížat na Východě; a konečně také rozkvětu pařížské university.

Románské katedrály, které křivkami svých kleneb ještě připomínají římské baziliky, byly především dílem klášterů a knížat. Své nejčistší krásy dosáhly v okamžiku, když jejich plány začal rýsovat onen jasně uvažující normanský duch, jak tomu bylo například v Caen (mužský a ženský klášter, kostel svatého Petra).

S počátkem dvanáctého století se katedrála stává dílem celého města. Je „knihou lidu, jenž nemá knih“. Z jejích zdí a portálů vyčteme zjevenou pravdu, zatímco hlavice sloupů vyprávějí o každodenní mravnosti a o trestání nehodných. „Vše, co pokládal za významné,“ říká Victor Hugo, „vepsal lidský génius středověku do kamene.“

Středověké umění není uměním sensuálním, nýbrž didaktickým. Katedrála „je teologické pojednání“. Pro chrám vzniká hudba – mše, rekviem, aleluja -, která je právě tak anonymní jako socha, neboť jejím cílem je zvýšit účinnost modlitby k Bohu. Veškeré umění bylo tehdy náboženskou funkcí, mystickým spojením s Bohem, a muselo znázorňovat boží mystéria, anděly, svaté i ďábly, anebo v symbolické podobě upomínat na dogmata. Tak je tomu u všech bytostně náboženských civilizací, například i u umění buddhistického, jež podobně jako křesťanské umění dvanáctého století není z tohoto světa.

Gotická doba

Slovo gotico poprvé použil malíř Rafael Santi jako opovržlivé označení „gótského“, tj. barbarského umění“.  Gotika je špatně zvolené slovo, jímž označujeme architekturu velkých katedrál. Středověk nikdy nemluvil o gotickém stylu; ti, kdož tento pojem později vynalezli, měli v úmyslu zavrhnout nejskvostnější stavby Západu jako barbarské. Bylo by snad vhodnější hovořit o architektuře ogivální? Ogival však neznamená výlučně lomený oblouk a lomený oblouk ostatně ani není absolutně charakteristickým rysem gotiky. Jisté je, že francouzští architekti, kteří se inspirovali římskými, arabskými a byzantskými zdroji a postupně zvládli technické obtíže konstrukce klenby, vytvořili umění náboženského stavitelství, které bylo až do dvanáctého století archaické, v třináctém a čtrnáctém století vrcholné neboli klasické, v patnáctém století pozdní nebo dekadentní, ale které bylo výlučně jejich.

Technický objev žebroví

Technický objev (žebroví) umožnil přenést tlak klenby na vnější opěrné pilíře, zdi zba- vil jejich obvyklé funkce, odlehčil je, odhmotnil je zasklenou plochou, chrámové lodi vtiskl vertikální vzmach a z celého kostela tak učinil obraz duše stoupající k nebesům. Není na světě druhý tak ryze duchovní chrám, jakým je katedrála v Chartres. Neméně krásná katedrála v Amiensu je měšťanštější. Francouz fabliaux tu spolupracoval s Francouzem křížových výprav. Občas se nedostávalo peněz na dokončení špičky věže, a tak na jejich vrcholcích zůstaly jen plošiny jako v případě pařížské Notre-Dame. Je důležité povšimnout si názvu Notre-Dame. Kult Panny byl tehdy ve zvláštní přízni, neboť v něm se pojila zbožnost a kurtoazie, Bůh a Žena- Matka. Tento kult spolu s kultem svatých dodával náboženské víře na lidskosti, jež zasahovala duši a pomáhala sjednotit všeobecné nadšení pro stavbu katedrály. Tato inovace, vynucená potřebou čelit tlaku románských kleneb, které se často bortily, a touhou dodat kostelům rozměrnější proporce, zavedla použití opěrného oblouku s pilířem…“ podřídí architektovi a vyplní výklenek nebo ozdobí portál, které jim byly vyhrazeny. Občas postavy odhmotňovali, prodlužovali je, zbožšťovali tváře i úsměvy, jindy se nechávali vést divokou a satirickou představivostí, když chtěli vylíčit ďábla a jeho oběť. Vždy však sloužili staviteli chrámu. Sochařství se od stavitelství oddělí až ve 14. století.

„Spravedlivá cena“

Svatý Tomáš učil, že soukromé vlastnictví bylo člověku dáno jen pro blaho společenství. Každý předmět má „spravedlivou cenu“ a dosahovat přemrštěného zisku je hřích. Půjčovat na úrok církev zakazuje, neboť peníze nic nevyrábějí. Trvalá potřeba kapitálu však vedla k tomu, že se lidé nejdříve utíkali k Židům, kteří nemuseli dbát zákonů katolické církve, a posléze pak k Lombarďanům, kteří potíže obcházeli tím, že žádali nikoli úrok, nýbrž „odškodnění“ za zpožděnou splátku. Středověcí obchodníci a řemeslníci měli své morální a společenské závazky a vytvářeli, podobně jako rytířstvo, svůj řád.

Život rolníků

Začínal se poněkud zlepšovat život rolníků. Venkovan hrdinských písní je bytost podřadná, svou povahou divoká a hloupá. Jenomže truvér zpívá pro hrad; skutečnost tak jednoznačná není. V začátcích feudálního řádu měl pán na obdělávání části svých pozemků, svého vyhrazeného vlastnictví, otroky (pozůstatek římské epochy), a nájemci půdy podléhali robotě, která na hlavu a týden činila až tři dny. Za středověku otrok zmizel proto, že a) otroctví není křesťanské, b) je ne- produktivní a c) vynálezy, jakým byl třeba chomout, odstranily nejnamáhavější dřinu. Venkovan je svobodný člověk, který však má jisté povinnosti, ale i těch bude ubývat.

Pacht, statkáři, vesnice

Ke konci dvanáctého století byla robota na některých panstvích omezena na deset dnů v roce. Pánovo vyhrazené vlastnictví bylo zmenšeno a půda pronajata. Protože byl prodej zemědělských výrobků obtížný, dávali pozemkoví vlastníci přednost rentě, pachtovnému. Z vůdce tlupy a válečníka-ochránce se stal rentier – statkář. Dvorec {villa) se proměnil ve vesnici (village), v níž každá rodina měla svou chalupu, kde žila, nejčastěji v jedné místnosti, pohromadě s dobytkem a drůbeží. Život rolnické rodiny vypadal zhruba stejně, jak jej známe dnes. Děti chodily méně do školy a rodiče navštěvovali častěji kostel. Jen trhy, které se konaly v době, již mnohé vesnice dodržují dodnes, lákaly potulné pěvce, minstrely, a kejklíře (dnes jsou tu kolotoče a střelnice). Občas se se svým kázáním objevil mnich. Kontakty s vnějším světem byly až na tyto příležitosti vzácné. Pluhy a další nářadí jako mlýnský kámen či nůž se kupovaly na trhu, vše ostatní se vyrábělo na panství. Syn poddaného, byl-li ctižádostivý a podnikavý, se už v dvanáctém století mohl odchodem do města či vstupem do řádu osvobodit.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet