Důchodce a duchovní život – Duchovno a erotika

Autor článku: František Benda Dva druhy myšlenkové náplně, shodně usilující ovládnout – každý podle svého způsobu – lidskou mysl a nasměrovat další chování. Ať se kolem děje co chce, čekají skromně v pozadí, občas do vědomí pouze prosakujíce. V nejbližším vhodném okamžiku se ale přihlásí o slovo.

Lze se domnívat, že jsou velmi staré, že se začaly vynořovat hned, jakmile se člověku podařilo zajistit si nějaký úkryt, který jej dokázal uchránit před přírodními živly a divou zvěří, a když si opatřil trochu potravy.
Navzdory tomu, že se zabývají jevy na první pohled zcela protichůdnými, mají některé aspekty shodné. Duchovní snahy míří k subtilním výšinám, které mizí v nedohlednu a nepochopitelnu.

Erotika se naproti tomu zabývá činností po výtce přízemní, ale i tak v ní lze nalézt prvky zjemnělé subtilnosti. Ne nadarmo se tyto aspekty promítly do personifikací anděla a ďábla, kteří neustále soupeří při ovlivňování lidské duše.

My na nadpřirozené bytosti už tak moc nevěříme, i když toto podobenství vystihuje situaci docela trefně. Spíše je vhodné zajímat se o podhoubí lidského jednání. To nám může odhalit skryté motivace, takže by se nám mohlo následně dařit je podporovat nebo oddalovat. Zcela je anulovat zřejmě nelze – tak hluboko jsou zakotveny v lidské psychice. Ale ani jejich neprozřetelný rozvoj nevede k mimořádnému uspokojení.
Duchovní zaměření dokáže dodat lidskému myšlení vznešený ráz, podporující vše, co je považováno za kladné a životu přínosné. Odtud také nadšení mnoha etnických skupin pro hlásané populární náboženské směry. Ale ani ty skupiny, které se od hlavních proudů odtrhly, nelze podceňovat. Mnohé k odklonu přivedla snaha zdůraznit některé aspekty duchovna, které považovaly na významné, takže se na ně pozorněji zaměřily. Jak to ale už bývá, ne vždy se dostaly do centra pozornosti pouze snahy všeobecně považované za kladné a prospěšné. Také ty záporné našly odezvu v srdcích svých vyznavačů, také ty se hlásí o své místo na slunci. Nicméně na místě zde není zavrhování ďábla, nýbrž střízlivý odhad jak tento druh myšlení mohl vzniknout, jaké má cíle a co by z jeho působení mohlo následovat.

Vývoj erotiky se ubíral jiným směrem. Jde o činnost víceméně soukromou, přesněji řečeno párovou, která nepociťuje potřebu shromažďovat se do větších celků, ani hlásat nějaká dogmata či program. Dá se říci, že k základním poznatkům může přijít každý individuálně v průběhu dospívání, což ale většinou probíhá živelně, bez poučeného dohledu. Jestliže se základní poznatky duchovna držely dlouho v tajnosti z obavy o zneužití, o erotických záležitostech se mlčelo spíš kvůli puritánským postojům. Dnes jsou tyto vazby na obou stranách zcela uvolněny a zpřetrhány; že by to ale bylo na prospěch věci, o tom lze zcela vážně pochybovat.

Erotika dokáže vnést do lidské mysli pocit rozkoše a životního naplnění, jenomže to má krátké trvání a dožaduje se proto opakování. Taková opakování však nevedou k pocitu jakéhosi konečného naplnění – spíš se s nelibostí zjišťuje, že pocity postupně ochabují, pokud se zcela neztrácejí. Lačné povahy se mylně domnívají, že nicméně dokáží povzbudit vzrušení nějakými nestandardními praktikami, což v závěru může vést jak k trestné činnosti, tak k pocitu hluchého prázdna.

Postupným působením obou těchto směrů došlo k jejich vzájemnému prolínání – alespoň v některých aspektech. Erotické zážitky nejsou pouze projevem příjemnosti z přízemní rozkoše. Tím, že dokáží z mysli vymazat cokoli dalšího a přehlušit libovolná varování, se velmi podobají duchovním požadavkům o ovládnutí mysli tak, aby do ní nevnikalo nic jiného, než právě to zvolené. A erotické myšlení – alespoň v době svého působení – rozhodně nežádoucí není. Rozvinutím tohoto poznatku vznikl dokonce jeden zajímavý duchovní směr.

Ani duchovno se od erotiky příliš neodtahuje. Velmi brzy se zjistilo, že k popisu vyšších duchovních zážitků chybí výrazové prostředky, kterými ale erotika přímo překypuje. Nebylo proto obtížné jich využít. Tak vznikly různé alegorie, které – při dostatečném porozumění – dokáží popsat duchovní zážitky poměrně výstižně. Přirovnávat pocity oddaného vyznavače Boha k projevům světské lásky, která – jmenovitě na začátku vztahu – je čistá a nenáročná, se poetům přímo vnucuje.

Nelze také nevidět, jak se oba směry mění v průběhu svého trvání. Erotika si libuje v prudkém nástupu, který se dere při veškerém rozhodování na přední místo, bezohledně odsunujíc jakákoliv předcházející předsevzetí, závazky či poslušnost. Jeho energie však nemá dlouhého trvání – za poměrně krátkou dobu se vybije a je třeba navrátit věci do jejich původních kolejí. Vybití ovšem neznamená zánik. Hladina libida se znovu zvolna zdvihá, takže v příhodném okamžiku se celý pochod opakuje, aniž by se bral jakýkoli ohled na předcházející zkušenosti.

Taktika duchovna je zcela opačná. Postupně prosakuje do mysli, a i když se jí nedostává náležité pozornosti, postává skromně stranou, čekajíc na svou příležitost. Agresivně se nechová ani v případě, že jsou jí vstupní dveře otevřeny dokořán. Jenom dál vábí a láká, neboť chce být dobývána. I tehdy ale klade překážky, protože ví, že to, co nabízí, má pro uchazeče mimořádnou cenu. Nezaniká, aby se znovu oživila, jako její souputnice erotika. Její hodnota se nemění; pouze před uchazečem otevírá i po dobytí prvního postupného tábora mnohem lákavější obzor další, a potom další a další.

Není divu, že mnozí hledající jsou z obou těchto jevů spíš nešťastní než spokojení. Erotika ve svých atacích zcela zřejmě připoutává k tělesnosti, vymlouvajíc se – když už ne jinak – na přirozené lidské potřeby. Duchovo zase vyžaduje oprošťování se od co největšího počtu vazeb, erotiku v to počítaje. Ale ani tak nezaručuje brzké dosažení konečného úspěchu. Jako proměnlivá bludička láká k dalšímu a dalšímu sledování.
Výsledkem nemůže být nic jiného, než hledání doktríny, která by se pokusila oba tyto požadavky nějak sloučit, jakkoli spíš připomínají oheň a vodu.

Pokud by se nepřišlo na něco lepšího, lze se řídit např. šalamounským Kristovým návodem: „Dejte co je boží Bohu, co je císařovo – císaři“. I zde jsou vedle sebe položeny dva požadavky, zdánlivě protichůdné. Dary Bohu jsou dobrovolné, oddané, zaměřené do budoucna na získání nějakého výhodného postavení. Dary císaři jsou vynucené momentální situací, nedobrovolné, zaměřené na udržení současné existence. Záleží na tom, komu dáme přednost a v jaké míře.

Je dobře si uvědomit, že dávání je svébytný prostor, který má své vlastní zákonitosti. Je nebezpečné dotýkat se jeho mantinelů, natož je překračovat. Oddanost ale na nic takového nebere ohled a jmenovitě láska se šíří přes všechny překážky. Jde o velmi citlivou záležitost, kdy – utopeni ve světských vazbách – saháme po nebeském ovoci, nebo naopak: vznášejíce se v nadoblačných výšinách svého duchovna jsme nuceni občas odskočit, abychom splnili některé světské nevyhnutelnosti.

Zdá se, že to je vlastní účel života. Poučeni, máme oddělovat jedno od druhého, podstatné od nepodstatného, přitakávajíce životu, za současného respektování i jiných možných přístupů.

Autor: František Benda, Foto: Internet