Důchodce a duchovní život – Hlídač Samuel

Autor článku: František Benda „Kam tak zvolna, Samueli? Jindy tě vidím neustále někam spěchat, a teď jdeš jen co noha nohu mine. Stalo se snad něco?“

„Nic se nestalo, buď bez obav. Podívej se ale tam na toho malého chlapce.“
„Na toho, co nese půllitrovku s pivem? Co s ním má být?“
„To je syn jednoho mého známého. Dnes dostal první samostatný úkol: dojít tatínkovi pro pivo. Jistě ho tamhle z okna pozorně sledují.“

„A proč to děláš, že ho sleduješ? Požádali tě snad o to?“
„Ale kdež, nepožádali. Dokonce jistě ani nevědí, že jim syna takto sleduji.“
„Děláš to tedy o své vůli a dobrovolně?“

„Jistě. Stejně jako jeho rodiče nepředpokládám, že by se mohlo stát něco mimořádného, jenže – čert nikdy nespí, jak se říká. Když už jsem se tedy k tomu náhodně nachomýtl, hlídám.“
„Takových dětí, jako je tenhle kluk, je ale momentálně jistě velké množství. Troufneš si je snad ohlídat všechny?“

„Proč právě jen já? Jako je hodně takových na své první cestě, stejně hodně, ne-li více, je náhodných pozorovatelů, kteří se mohou chovat stejně jako já.“
„No dobře; kluk doroste, a už ho hlídat nebude nutné.“
„To ano, doroste, ale mezitím zestárnou ti mladší a situace se bude opakovat.“
„Ty chceš celý život někoho sledovat a hlídat?“

„To v žádném případě. Jak víš, já se spíš zaměřuji na odpovídání na otázky a na upozorňování na některá zákoutí, která mohou snadno být běžnému pozorovateli utajena. To s tímto případem nemá nic společného. Ale když už se mi naskytla takováto příležitost, rád jsem se jí ujal.“
„Znáš někoho, kdo se chová podobně?“

„Přímo bych jmenovat nemohl nikoho, ale jsem přesvědčen, že jich je více, ne-li dokonce mnoho. Životem přece prochází nekonečná řada lidí ve všech stádiích věku. Když budeš chtít, vždy najdeš někoho, koho by bylo vhodné ohlídat, usměrnit nebo mu pomoci.“

„Já se ale nechci věnovat celý život charitě. Mám jiné zájmy a povinnosti.“
„To od tebe také nikdo nechce. Jsou lidé, kteří charitě zasvětili své úsilí, takže ty to právě být nemusíš. Ale jaksi laicky bys k tomu přistoupit mohl. Může se přece snadno stát, že zpozoruješ něco nepatřičného jako jediný a sám. Neodhodláš-li se k nápravě, svět se bude samozřejmě točit dál, ale jedna jeho částečka bude jiná, než jaká by bývala mohla být, kdybys byl zasáhl.“

„Domníváš se snad, že někdo o pomoc stojí? Někdo by ji mohl považovat za vnucování.“
„Tady je samozřejmě na místě jistá opatrnost. Někdy může být vhodné nejdříve se zeptat. Ale leckdo by se mohl ostýchat, aby se nedoprošoval. Je třeba dbát na to, aby chléb, podávaný milosrdnou rukou nebyl trpký. Nejlepší pomoc je taková, o které ten, komu je určena, o ní ani vlastně neví. Pak to může považovat třeba i za šťastnou náhodu.“

„Znamená to snad, že když se mi něco povede, že za tím stojí něčí nezištná pomoc?“
„To se přece nemusíš ani dozvědět, jako se i tobě může podařit utajit pomoc svou – pokud o to samozřejmě stojíš.“

„Ale ještě mi prozraď, jaké potěšení ti to přináší.“
„V tom je ten problém. Takové a podobné věci bys měl provádět tak, aby ti nezáleželo na odměně. Říká se tomu konání bez ovoce činů. Jsi-li na něm jakkoli zainteresován, už to není ono. Věci se mají dělat proto, že mají být vykonány, pro nic jiného.“

„To bych pak nemohl dělat nic jiného, než všude okolo sebe jen pomáhat a pomáhat. Kamkoli pohlédnu, všude nacházím nějakou potřebu.“
„To už záleží jen a jen na tobě. Hlavně ale předem zpytuj své svědomí, proč vlastně se do něčeho podobného pouštíš. Ať tvá služba nakonec není jako ta známá – medvědí.“

Autor: František Benda, Foto: Internet