Příště si dej před Merunou pozor na to, co říkáš.

Autor článku: Irena Fuchsová Tuhle knihu věnuju svým dětem, Filipovi a Ritě. A Honzíkovi Dvořákovi z redakce Blog iDNES.cz. Protože domyslel název téhle knihy. Stříbrné blogy jsou jeho nápad.

Mě opravdu nemůže nikdo podezírat, že bych měla něco proti gayům. Proboha, proč? Od čtyř let jsem slyšela od rodičů a od babičky, že náš soused je zase zavřený, protože je na kluky. A když zrovna zavřený nebyl, nosil mně a bráškovi dárky, chodil k nám na návštěvu, dostal večeři, šel s tátou na pivo, babička mu prala.
V kolínském divadle, kde jsem pracovala od roku 1968, byla také pořádná hrst gayů, ale všichni „zakuklení“, jak říkám těm, kteří to o sobě neřeknou, i když to o nich všichni víme a oni vědí, že to víme.

V roce 2002 mi vyšla kniha povídek, Když muž miluje muže, ilustrovaná mým kamarádem Martinem Foretníkem, gayem z Brna, byla brzy rozebraná, a protože o ni byl pořád zájem, vydali jsme ji s mým panem nakladatelem podruhé, v roce 2009.

Píší mi moji čtenáři – gayové, od nás i z ciziny, naposledy Miloš ze Švýcarska, který mě se svým brazilským manželem zve pořád na návštěvu, prý se o mě budou starat jako o princeznu.
Mohla bych pokračovat, ale chci psát o Meruně.

Ten den jsem jela z Kolína do Prahy s dcerou Ritou. Byly jsme v kupé samy, povídaly si, a pak přišel pan průvodčí, kterého znám, usmál se na mě, nasál vzduch a pochválil mi parfém. Řekla jsem mu, co je to za značku a pochválila jsem mu jeho vůni. Navzájem jsme se očichali, pak nám zkontroloval jízdenky a odešel.
Rita je ode mě zvyklá na ledacos, tak si jenom odevzdaně vzdychla.
„Co to bylo?“
„Co asi? Můj známý. Gay.“

Tuhle historku jsem ještě ten den vypravovala u baru v Činoherním klubu. Bylo tam víc lidí, už ani nevím, co to tehdy bylo za akci, bylo tam i několik herců, kteří u nás nehrají, někteří z kolegů přidali své zkušenosti s gayi, já si vzpomněla i na jiné vlakové historky s průvodčími – gayi, zasmáli jsme se a pak jsme šli zkoušet.

Po zkoušce za mnou přišel jeden kolega, že mi chce něco důvěrného říct.
„Příště si dej před Merunou pozor na to, co říkáš. Meruna je gay.“
Jako by mi říkal, příště před Merunou nemluv o tom, kdo umřel na rakovinu. Meruna ji má. Naplněná soucitem jsem přikývla.
„Jo. Jo. Dám si příště pozor.“
Kolega odešel, soucit zmizel a nastoupil vztek.

Jsem blbá! Proč jsem mu neřekla, hele, tak příště přede mnou nevykládejte vtipy o postižených, jo? Jsem přece postižená! Proč jsem mu to neřekla, sakra?

Protože tě to nenapadlo, uklidňovala jsem se rychle, protože nemám ráda, když mám vztek. A protože ti vtipy o postižených nevadí. Všichni přece vědí, že jsi postižená.

Tak proč tedy ten blbeček Meruna taky neřekne, že je gay, neposlechla jsem se a vztekala se dál. Být gayem přece není nemoc! To kolem něho budou všichni furt chodit po špičkách?!

Je mladý, vzpomeň si na sebe, pokračovalo moje klidné já. Nohu máš po obrně od čtyř let a až v pětatřiceti jsi byla schopná o ní mluvit. V pětatřiceti! Do té doby, když se tě někdo zeptal, co to, že kulháš, jsi odpovídala, blbě jsem šlápla! Pamatuješ se? Až v pětatřiceti ses svobodně nadechla a bez problémů jsi přiznávala, co schováváš v kalhotách a pod dlouhými sukněmi!

Dala jsem si za pravdu. Opravdu to tak bylo. Až když jsem měla dvě děti, syna a dceru, spadly ze mě komplexy. Definitivně. Dospěla jsem. Narovnala jsem se. Nadechla se.
A Meruna je ještě mladý.

Tak dobře.

Příště si dám před Merunou pozor na to, co říkám. Když je tedy ten zakuklený gay.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12