Srub v horách

Autorka článku: Irena Novotná Kapitola 4. Pravda o Danielovi

Na nebi začaly vyskakovat první hvězdy.
„Zítra bude krásně, obloha je čistá,“ řekl Daniel.
„A co kdybys nám něco zahrál na kytaru?“ zeptal se Slavíček.
„Ale až někdy jindy. Fakt.“
Daniel popíjel čaj a pohledem pozoroval oblohu.
„A co vy? Čím se zabýváte?“ zeptal se mne pan Slavíček.
„Jsem novinářka.“
„Aha. No, to musí být těžké povolání.“
„Těžké povolání v tíživém prostředí.“
„Máte děti?“ zeptala se mne paní Slavíčková.
„Ne, nemám,“ odpověděla jsem a bála jsem se, že se mne zeptá, zda jsem vdaná a na podrobnosti, o kterých se mi nechtělo vůbec mluvit, protože si čím dál víc uvědomuji, jak odcizený život vedu a jak je to pro mne deprimující. Musím působit vedle těchto lidí, jako zlomený člověk. A možná, že jsem, aniž si to uvědomuji. Tady, pod hvězdnatou oblohou, mezi neznámými, ale srdečnými lidmi, cítím najednou klid a uvědomuji si, že k pocitům štěstí mám strašně daleko a snad ani nevím, kde bych takové pocity měla v sobě hledat.
„Nechcete trochu vody?“ zeptala se mne, „káva dehydratuje.“
Nalila mi do sklenice vodu a podala mi ji.
„Už budu muset jít, jsem unavená,“ řekla jsem po pravdě.
„Ale nechoďte ještě, však Daniel tu taky zůstává. On vás potom doprovodí. Zítra si můžete pospat. Daniel se vyspí u nás, že?“ obrátila se na něho.
„Jo, dolů už nepojedu, je tma jak v ranci,“ řekl.
„Přinesu zmrzlinu,“ řekla paní Slavíčková.
„Pomohu vám,“ nabídla jsem se a ona přikývla. Šla jsem za ní do kuchyně.
„Vyndejte misky ze skříňky a já vyndám zmrzlinu, Rozdělíme ji.“
Vyndala jsem misky a poskládala jsem je vedle sebe. Otevřela lednici a vydala čerstvé jahody.
„Tak pěkně je ozdobíme,“ usmála se a podívala se na mne.
„To je dobře, že jste sem přijela. Vypadáte nějak unaveně a vyčerpaně. Za ty dva měsíce se tu zotavíte. A víte co? Můžete s námi chodit do lesa. Já sbírám bylinky.“
„To je fajn,“ řekla jsem.
„Vy máte asi problémy, že?“
Pokývla jsem hlavou.
„Myslela jsem si to. Kouká vám to z očí. Jo, život je boj. Ale nesmíme to vzdávat. Před rokem přišel Daniel o rodinu při letecké havárii. Ale neříkejte, že to víte. Jednou vám to řeknu podrobněji, pokud budete chtít. Táta ho tehdy zachránil. Chtěl spáchat sebevraždu. Pracovali spolu v nemocnici ve Vrchlabí. Ale táta je už v důchodě. Daniela udělali primářem hned potom, co táta odešel. Je to dobrý doktor, obětavý člověk. Ale holt, takové neštěstí člověka poznamená. Začal žít znovu. Ty včely, co chová, ho drží. Tak abyste to věděla. A teď půjdeme za nimi, aby si nemysleli, že tu jen povídáme.“
„No to je dost, už jsme si říkali, že jste se chytly za jazyk,“ řekl pan Slavíček.

Paní Slavíčková pokládala misky na stůl.
„A jezte, ať to neroztaje,“ pobídla a zabořila lžičku do sladkých kopečků, „Danieli, vezmi si,“ pobídla ho. Vytrhla ho ze zamyšlení.
„Je to těžké chovat včely?“ obrátila jsem se na něho.
„No, to víte, starost to je,“ řekl a vzal do rukou misku, “ale já mám svého učitele. Taky jsem dostal pár pěkných žihadel.“
„Však má nejlepší med ze všech,“ řekla paní Slavíčková.
„No to přeháníte, ale dobrý je. Maminka už zkoušela dělat medovník, však víte.“
„No, ten byl. Taky ho musíte někdy ochutnat,“ obrátila se ke mně a mrkla na mne. Asi zpozorovala, že jsem myšlenkami jinde.
„Domácí medovník jsem ještě nejedla. Ale já sladké věci moc nemusím, jen tak někdy.“
„No vy Pražáci, vy máte všichni zkažený žaludky. Co jsem ošetřoval kdy rekreanty, tak to byli Pražáci. Něco tu pořádného snědli a už bylo zle.“
„Jo, bramborové placky, ty jsou těžký,“ řekl s s úsměvem, „ale ve vsi je dělá jedna paní, prodává je. To víte, je to poctivé jídlo, na to nemá každý žaludek.“
„Nechcete si dát trochu likéru na zmrzlinu?“ zeptal se mne pak Slavíček.
„Děkuji, ani ne. To stačí, ty jahody,“ odpověděla jsem.
Daniel se odmlčel a pojídal zmrzlinu.
„Ta vůně z lesů je přímo omamná,“ řekla jsem.
„Jo, jakoby už rostly houby,“ řekl Daniel, „chodím někdy sbírat. Mám je moc rád.“
„Mám ráda smažené bedly,“ řekla zasněně paní Slavíčková.
Neřekl na to nic, zřejmě se ponořil do svých myšlenek. Někde z dálky bylo slyšet zvony.
„A už bijí půlnoc,“ řekla paní Slavíčková a sbírala ze stolu prázdné nádobí.
„Pomohu vám,“ nabídla jsem se.
„Tak dejte všechno ten velký tác. A pozor, ať nezakopnete. Dáme všechno do kuchyně a já to ráno umyji.“
„Já vám s tím mytím pomohu. Za chvíli to máme hotové. Chlapi si zatím budou povídat.“
Odešly jsme do kuchyně.
„Zase je tak zamlklý. Moc se mi to nelíbí. Radši si ho tu necháme do rána. To víte, je to ještě živé. Z toho se jen tak nedostane.“
„Je mi ho líto.“
„Je k politování. Zvlášť, když ho chtěli odstavit. Tvrdili, že už není psychicky v pořádku. Málem přišel i o místo v nemocnici, Lidi jsou hrozní neřádi.“
„Ani mi nemluvte. Mně je na nic, když si vzpomenu, že se budu muset vrátit.“
„Máte problémy v manželství?“
„Mám. A budu to muset řešit. Rozpadl se nám vztah.“
„Tak to je zlý. To je lepší jít od toho. A jak dlouho jste vdaná?“
„Deset let.“
„Tak to vám nezávidím. Ale člověku je někdy lepší, když je sám, než by se s kým trápil.“
„No, myslím, že do nějakého vztahu jen tak už nevlezu. Vezmu zahraniční zpravodajství a odjedu na nějakou dobu pryč.“
„A máte pravdu. Jestli vás tu nic nedrží, tak je lepší na jakou dobu z toho všeho vypadnout.“
Umývala nádobí a já ho utírala.
„Dali bychom si pivo,“ řekl pan Slavíček ve dveřích. Zřejmě náš rozhovor slyšel.
„Táto, na tu zmrzlinu?“
„Ale to máš jedno. Daniel stejně pojede až ráno. A pokud bude hezky, tak půjdeme do hor. Nechcete jít s námi, paní Irenko?“
„No, já nevím, jestli jsem fyzicky připravená na túru. Měli byste se mnou komplikace.“
„Ale běžte. Snad nechcete celý den být doma, na to jste nemusela jezdit na dovolenou.“
„Táta má pravdu,“ přisvědčila paní Slavíčková, „bude to pěkná cesta. Vezmeme sebou nějaké jídlo a projdeme se po lese.“
„Tak to ano,“ souhlasila jsem.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet