Benjamin (1977 – ?) aneb smrt v přímém přenosu

Autor článku: Irena Fuchsová „Nemohla byste mi dojít koupit do večerky jedno krabicový víno?“ Pospíchala jsem domů, přijela jsem pozdě z Prahy a potřebovala jsem vyvenčit psa. Blonďáčka, který mě zastavil a prosebně ke mně natahoval ruku, jsem znala z parku, kam po ránu chodím venčit našeho drsnosrstého jezevčíka.

„Nemohla byste mi dojít koupit do večerky jedno krabicový víno,“ opakoval úpěnlivě. Ty máš tedy k abstinentovi daleko, pomyslela jsem si, a zavrtěla jsem hlavou.
„Nemůžu, pospíchám domů, pes je tam od rána sám.“ Znovu ke mně natáhl ruku s penězi.
„Já tam totiž zůstal něco dlužný, oni by mi to nedali, dojdete mi tam, prosím vás?“ Zrychlila jsem.
„Musím vyvenčit psa, nemůžu.“ Vyděšeně se podíval na chodník kolem sebe.
„Jakého psa?! Kde?“ Zastavila jsem se.
„Bože, dítě, vy už máte ten svůj mozek úplně vypitý! Pes je doma! A já ho musím vyvenčit! Pospíchám!“ Omluvně zvedl ruce.
„Dobře, dobře… nezlobte se!“
Od té doby mě zdravil, zeptal se na pejska, jaká je to rasa, jednou si řekl o cigaretu, já mu ji dala, a on se mě na oplátku zeptal, co dělám.
„Nápovědu v divadle,“ řekla jsem, a když jsme se za dva dny v parku zase potkali, vítězně na mě ukázal.
„Učitelka!“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Zkuste to ještě jednou.“ Chvíli přemýšlel.
„Něco v kultuře… řekněte mi, co!“
„Stejně to zapomenete. Máte pitím zničený mozek.“
„Mám,“ souhlasil smutně a já mu řekla, ať tolik nepije.
Asi za měsíc jsme se v parku potkali zase.
„Udělám vám radost,“ hlásil mi z dálky a mě napadlo, že se spletl. Určitě chtěl říct, udělejte mi radost a dejte mi cigaretu!
„Udělám vám radost,“ opakoval, když se u mě zastavil a sotva dýchal. „Mám čtrnáct dní horečku.“
Opravdu vypadal nemocně, ale spíš mě zarazilo, jak smutné má své bleděmodré, hezké oči.
„A proč myslíte, že mi tím uděláte radost?“
„Umřu.“ Chvíli jsme proti sobě stáli beze slova.
„Proč mě urážíte? Proč si myslíte, že budu mít radost, až umřete?“ Začal se omlouvat.
„To jsem řekl blbě. Já vím, že nebudete mít radost. Ale stejně zhebnu.“
„A proč byste měl umírat?“
„Játra. Mám zničený játra.“
„Kolik vám je?“
„Třicet dva.“
„Proboha, tak tolik nepijte! Můj bratr umřel, ještě mu nebylo třicet! Taky si zničil játra! Kdyby nepil, tak… Máte obrovskou šanci! Játra se dokážou zregenerovat!“ Přikývl.
„Já vím… Ale máma bude ráda, až umřu. Nesnáší mě.“
Bože…
„Neříkejte mi, že vaše matka bude ráda! To mi neříkejte! Jste přece její dítě!“ Jeho oči zesmutněly ještě víc.
„Vona mě nesnáší. Nikdy mě neměla ráda. Bude ráda, až zhebnu.“
„Tak to je tedy pěkná mrcha!“ Překvapeně se na mě podíval a pak se rozzářil.
„Fakt? Mrcha? Tak to jste první, kdo to řekl! Všichni nadávají jenom mně…“
„Jestli bude ráda, že umřete, tak je to mrcha. Nikde přece není psáno, že musíme své rodiče milovat! Když jsou špatní.“
Podívala jsem se na rozzářeného Benjamina – už jsem věděla, jak se jmenuje, i že bydlí s rodiči – a trochu jsem směr naší debaty změnila.
„Ale ono je to oboustranné, Benjamine! Ani rodiče nemusí milovat své děti jenom proto, že jsou jejich rodiče. I děti jsou totiž někdy špatné!“
Naše debata poněkud ztěžkla a ten mladý muž měl opravdu horečku. Nemůžu si hrát na soudce, pomyslela jsem si a radši jsem přešla na jeho pití.
„Slibte mi, že nebudete tolik pít.“ Vzdychl.
„To nemůžu.“
„Tak mi aspoň slibte, že to trochu omezíte!“ Podezíravě se na mě podíval.
„Jak trochu?“
„No… že třeba místo patnácti piv, vypijete jenom osm!“ Když radostí nadskočil, bylo mi jasné, že jsem mu nasadila laťku hodně příznivě.
„Tak dobře! To vám slibuju!“
Jak by se mu dalo pomoct? Někam ho zavřít, aby nepil? Je mu teprve třicet dva!
„Benjamine, proč někde nepracujete?“ Zatvářil se nešťastně.
„To máte těžký. Já jsem nikdy nikde nepracoval. Od školy. Ale teď budu chodit sbírat brouky!“
Brouky?!
„Vsadím se, že ti vaši brouci mají v sobě alkohol, co? Budete ho z nich vymačkávat? Nebo vycucávat?“ Urazil se.
„Ne! Ne! Žádný alkohol! To jsou brouci vzácní! A já je budu hledat.“
Asi za dva měsíce čekám ráno na autobus a vidím ho, jak si vesele vykračuje po mostě. Á, náš hledač brouků! Když mě uviděl, vesele si poskočil a já si řekla, stal se zázrak! Poprvé, co ho znám, je střízlivý! Jak je to možné?! Brouci! To ti brouci ho odnaučili pít! Došel ke mně a rozjařeně mě vyvedl z omylu.
„Byl jsem na záchytce! Jdu ze záchytky!“ Vzdychla jsem si.
„Bože, dítě, a já myslela, že jste konečně přestal pít, a že…“ Smutně mě přerušil.
„Ale víte, co se mi stalo? Ztratil jsem brouky!“ Víc říct nestačil, protože mi přijel autobus.
Přišla zima. V prosinci 2010 jsem ho viděla ležet před lékárnou. Byl mráz, sněžilo. Vešla jsem dovnitř.
„Venku leží Benjamin. Mám zavolat záchranku já nebo ji zavoláte vy?“ Paní lékárnice přikývla.
„Zavoláme my. Teď tady byl. To už je tenhle týden podruhé.“
V lednu jsem ho potkala skoro na stejném místě.
„Víte, odkud jdu,“ zeptal se mě rozjařeně, evidentně střízlivý. Věděla jsem to, a on mi to další větou potvrdil. „Ze záchytky. Už dvanáctý nezaplacený pobyt!“
Ušklíbla jsem se.
„To se máte čím chlubit, Benjamine. Ale dejte si pozor! Na příštím zastupitelstvu dám návrh, aby za dvacet nezaplacených pobytů na záchytce, byl trest smrti.“ Vykulil na mě svoje výjimečně střízlivé, bleděmodré a pořád hezké oči.
„To byste udělala?!“ Přikývla jsem.
„Jako zastupitelka to udělám.“ Když viděl, že to myslím vážně, smutně sklonil hlavu.
„Hm… tak to abych se nad sebou zamyslel.“
Pak jsem ho dlouho neviděla. Až dneska.
„Kde jste byl, Benjamine?“ Smutně vzdychl.
„Já byl… tam.“
„Kde?“
„V nemocnici. Dvakrát mě nahazovali. A když jsem se probral podruhý, tak vedle na posteli ležel Strejda, tedy, ne můj strejda, my mu říkáme Strejda, chodil s námi do hospody. Ležel vedle mě. Otevřel oči, podíval se na mě, řekl, ty seš tady taky, a umřel.“
„Umřel, když vás uviděl?“ Benjamin se rozesmál.
„Proboha, to snad ne! Jako že umřel, protože mě uviděl? To ne. Von byl hodně nemocnej. To mi potom řekli.“
Zadívala jsem se na něj. Je o něco mladší než můj syn. Má hezké oči. Příjemný hlas. A obličej, ve kterém má zapsané všechny prochlastané roky.
„Benjamine, prosím vás, přestaňte pít.“
„To ne! Nepřestanu. Mně to chutná. Ale nebudu pít tolik.“
„Hm… Tak jo. Napíšu o vás fejeton. Dám ho do knihy, co mi teď vyjde. A jestli se jim podaří vás ještě párkrát nahodit, tak vám tu knihu dám…“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12