Důchodce a duchovní život – Dobrovolní otroci

Autor článku: František Benda Otroctví je neodpustitelná, hanebná skvrna na historii lidstva. Bývalo zdůvodňováno ekonomicky: narůstající spotřeba vyžadovala vykonávání stále většího množství práce.

Jak jinak to zvládnout, když nám se nechce, než přinutit k ní buď zajatce, nebo porobené cizince? Nebylo divu, že se hned přihlásilo několik ochotných rukou, které takový přísun potřebného lidského materiálu zajistily. O nějakém lidství zde ovšem nemohlo být řeči, neboť otrok byl zcela bezprávný, takže s ním mohlo být jakkoli svévolně zacházeno, až k případnému zabití.

Pochopitelně i zde se objevil paradox. Otrokář byl nakonec natolik závislý na výkonech svých otroků, že se jim musel – v zájmu hladkého průběhu – v lecčems i přizpůsobit.

Trvalo hodně dlouho, než si společnost uvědomila neudržitelnost takového stavu a rozhodla se jej v plném rozsahu zrušit. Jakkoli dnes tu a tam problesknou zvěsti, že někde k podobnému hanebnému násilí přece jen dochází, přece jen v základu otroctví vymizelo.

Skutečně vymizelo? Vezmeme-li za základ princip otroctví, že nějaká skupina lidí podléhá neúprosnému diktátu někoho či něčeho jiného, bude nutno názory na otroctví poněkud změnit. Nepůjde tu ale již o násilí bezmocně trpěné od nepřekonatelného násilníka. Násilník už nepřekonatelný není, a také nejde o žádné násilí vnější, nýbrž o násilí vnitřní, dobrovolné, které může být navíc předmětem vychloubání, nebo soutěžení kdo více, častěji a lépe.

Takové dobrovolné otroctví má široký rozsah. Znají je vědci, vynálezci, sportovci nebo třeba cestovatelé – zkrátka všichni, jichž se zmocnil vnitřní tlak v podobě nezvládnutelného nutkání věnovat se nějaké přitažlivé, jakkoli třeba i nebezpečné činnosti. Takoví lidé obětují svému nesmlouvavému pánovi vše: čas, finance, soukromí a často také zdraví, nebo dokonce i život.

To je příklad kladný, pro chod společnosti víceméně prospěšný. Jsou ale – jak už to v širším měřítku bývá – i případy opačné, jak pro jednotlivce, tak pro jejich okolí nebezpečné, škodlivé, až záhubné. Je možné, že sklon k nim se táhne už od mládí, ale většinou jde o činnost pozdější, přijatou a naučenou, rozvinutou do té míry, že se zmocní celé osobnosti natolik, že už z ní není úniku. Začíná to často recesí, frajeřinou, nebo snahou přizpůsobit se partě, a končí kolapsem financí, postavení nebo zdraví.
Jde vesměs o návyky na látky na chemickém základě, které už kdysi dávno byly pokládány za dílo ďáblovo. Čímž ovšem není výběr ukončen. Existují také činnosti, které lidstvu nikterak neprospívají, nýbrž právě naopak dokáží přivést jedince k naprosté zkáze. Ďábel prý nastražuje svá rozličná díla tak, že na jedné straně láká něčím žádoucím, a na druhé straně neprodyšně uzavře ústupové cesty těm, kteří by se rádi zřekli. Slabší povahy zde nemají šanci. Osvěta pak nenachází mnoho možností k nápravě, neboť sám postižený se obhajuje a ospravedlňuje zcela nesmyslnými argumenty, které mu není možno vyvrátit.

Řada z těchto všeobecně známých návnad má v malém množství snad i prospěšný účinek. Co je ale malé množství? S jídlem roste chuť a ještě snesitelnou míru je tak snadné překročit. Tím spíš, že její hranici nikdo předem nezná, takže vykročení za nebezpečnou mez se dost často pozná, až když už je pozdě. Ďábel v tomto případě pouze předstírá, že ústupová cesta je otevřená. Vrátit se po ní se podaří pouze málokomu.

Staré neudržitelné pověrčivé představy o ďábelském díle snadno ožívají i v moderní době. Znovu a znovu se objevují vynálezy, které na jedné straně usnadňují život do té míry, že si bez nich další existenci už ani nelze představit, na druhé straně pak nepozorovaně odbourávají hodnoty, které se zdají tak malicherné, že jejich ztrátu ani dost dobře nevnímáme.

Jsou to však vlastnosti, které vytvářejí základ svobody, charakteru a chování. Tím, že se vytrácejí plošně a v širokém měřítku, málokdo si jejich nepřítomnosti všimne. Na obranu takového nežádoucího, nově vzniklého stavu se pak znovu používají prostoduché argumenty, známé od chorobně závislých všeho druhu.

Vzniká tak stav dokonce radostného, dobrovolného otroctví, ze kterého není úniku, a které se naopak dostane do známého soutěžení kdo rychleji, víc a častěji.

Situace není naštěstí tak katastrofická, jak by se mohlo zdát. Žádná móda ani režim nedokáží ovládnout společnost plošně. Vždy se najdou jedinci, nebo dokonce i skupiny, ke kterým se buď patřičná lákadla buď vůbec nedostanou, nebo o ně ani v případě dostupnosti neprojeví zájem, případně – a to je nejcennější – se s nimi sice setkají, zvládnou je, ale chápajíce jejich záludnou druhou tvář, používají je střídmě, uvědoměle a s kontrolovaným odstupem.

Brojit proti pokroku by bylo směšné a vedlo by to spíš ke ztrátám než ke zlepšení. Představa ďábelského působení může být sice romantická a někomu se líbí tak, že se jí nemůže zbavit, ale v moderním životě neobstojí. Nastupují nové zvyky, objevují se netušené zákonitosti. Staré způsoby jsou nezadržitelně pohřbívány, jakkoli se je snaží odcházející generace udržet co nejdéle. To se dělo odjakživa, a není důvod, proč by to nemělo pokračovat i nadále.

Starému otroctví se nebylo možno jednoduše ubránit. Moderní, dobrovolné, lze udržet v mezích prospěšných jak pro jedince, tak potažmo i pro celou společnost.

Autor: František Benda, Foto: Internet