Důchodce a duchovní život – Integrace

Autor článku: František Benda Integrace je výraz z matematiky, kde znamená poměrně složitou, ale co do významu důležitou operaci. V přeneseném smyslu, což je náš případ, popisuje propojování různých dějových systémů tak, aby vytvořily pro lidskou potřebu co nejpříznivější kombinaci.

Lze se s ní setkat v nejrůznějších obměnách
Vítané uplatnění nachází právě v duchovním životě.
I když se to dříve tak nenazývalo, zřejmě již od pradávna hledaly různé osvícené mysli návaznost mezi dvěma sice paralelními, ale jinak zdánlivě ne příliš slučitelnými směry. Jedním z nich je běžný, navyklý, novými zkušenostmi stále obohacovaný život, druhým pak je poznání, že za tím vším hemžením je na pozadí něco vyššího, co je nesnadno ověřitelné, ale co má zcela nepopiratelný vliv na ono běžné prožívání.
Zatím co do profánního života vpluje každý jaksi automaticky, a s jeho podmínkami si v obecném měřítku ví rady i bez vnějších návodů od samého začátku, o onom vyšším světě neví zhola nic, takže zbývá jen tušení nebo těžko definovatelné vábení. Potřeba toto vábení zprůhlednit a dát mu nějakou použitelnou formu vedla k řadě návodů. Jejich autorům nelze upřít upřímnou snahu o co nejlepší podání. Je ovšem nutno vzít v úvahu lidský prvek. Každý z tvůrců mohl vždy vycházet pouze z vlastní zkušenosti, která byla nutně ovlivněna současným prostředím a stavem tehdejší kultury. To je důvod, proč lze nabízenému poučení vytknout jeho nedokonalost. Nikdo nemůže dosáhnout stoprocentního poznání v ničem, neboť za momentálně ještě zavřenými dveřmi může čekat ještě nejedno překvapení. Při takto přísném pohledu by pak ale nemohl být učitelem vlastně nikdo, takže potenciální žáci by byli odkázáni pouze na svou vlastní invenci. To by buď k ničemu nevedlo, nebo by to bylo velice zdlouhavé. Nicméně mnohá poučení, navzdory uplynuvším staletím, neztratila nic ze své naléhavosti, takže mají co říci i současnému dění. Nestačí ovšem se s nimi pouze seznamovat nebo je dokonce i obdivovat, nutné je se snažit zařadit je do svého života tak, aby se staly jakoby součástí našeho metabolismu. To znamená abychom se jimi řídili zcela samozřejmě, aniž bychom o tom museli nějakým způsobem uvažovat a vědomě to sledovat. A rázem jsme se ocitli u pojmu integrace.
Ne že by se jednalo o pojmy neznámé nebo neuznávané. Některými uskupeními jsou neustále doporučované, až vynucované, mnohými jedinci pak spontánně vyhledávané a praktikované, avšak navzdory tomuto mohutnému úsilí ještě nepronikly do obecného povědomí natolik, aby chování společnosti nějak významně ovlivnily.

Lze si ostatně snadno představit (jmenovitě po přečtení kterýchkoliv denních novin), jak by asi dopadla sebevznešenější bytost, která by veřejně vystoupila a pokusila se o všenápravu společenských podmínek. Ještě, že se už nekřižuje.

Na neznalost se tedy vymlouvat nelze. Naopak – opravdový zájemce nalezne na současném trhu mnohem více podrobných návodů než by vůbec dokázal přečíst, natož je zpracovat. Někdejší hlad po poučení je vystřídán jevem právě opačným – přesycením nabídky.

Navzdory této předkládané pestrosti lze vyčlenit některé mimořádně závažné přístupy, které stojí za pozornost. Jiná možnost – stále populárnější – spočívá v seznámení se s jejich co největším počtem, po kterém by pak měl následovat vlastní výběr. To ovšem není nic nového. Ve světě technických vynálezů je zcela běžné, že vhodným sestavením drobných funkčních prvků z nejrůznějších, třeba i vzdálených oborů vznikne nový druh mechanismu zcela jiného typu. Klasickým příkladem je všeobecně známý automobil. Tak proč by nebylo totéž možné i v duchovní oblasti?

U nás je jako jedno z nejstarších návodů uváděno známé Desatero ze Starého zákona. Navzdory některým snahám o jeho moderní revizi neztratilo dosud nic na svém významu. Z dálného východu k nám zase přišla jóga a buddhismus. Ty jsou mnohem staršího data než křesťanství, které Desatero beze zbytku přejalo. Do duchovního myšlení vnesly pozoruhodné nové poznatky. V józe jde o tzv. Aštángajógu (z Pataňdžaliho díla „Jógasútra“), shrnující v osmi částech všechny možné přístupy těla a mysli k okolním skutečnostem. Buddhovo učení (mladší než jóga) přináší něco podobného, ale navíc rozvíjí možné psychologické přístupy k jednotlivým dějům tak podrobně, že není divu, že jejich studium zabere buddhistickým mnichům celý život.
P
roti konglomerátům, vznikajícím na základě studia těchto a i jiných učení, lze jen těžko něco namítat. Sice zdánlivě odporují už prvnímu přikázání z Desatera („V jednoho Boha budeš věřit“), ale pokud je vyvíjena snaha zaměřit se na přiblížení se právě k jedinému Bohu, mělo by to být v pořádku.

Ať už vede tato snaha kterýmkoli směrem, jedná se stále pouze o jeden typ zaměření, tj. duchovní. Ten je pak srovnáván s typem druhým, což je běžný profánní život.

Ze zcela pochopitelných důvodů je za skutečný život považován pouze ten běžný, navyklý. Zařadit do něj něco vyššího není nikterak snadné. Chce to poznání, přijetí a zažití. O to se pak má postarat integrace.
Její obtížnost je v tom, že se jedná o základní přeměnu dosavadního způsobu myšlení a jednání, což není uskutečnitelné v krátké době. Historie si sice libuje v příbězích, kde se kdosi v důsledku osvícení zcela obrátil, ale to je podobné líčení jako že někdo vyhrál vysokou částku peněz v loterii. Je to sice zajímavé a můžeme snít, co by to udělalo s námi, ale pak se musíme vrátit do reality a vařit dál z toho mála, co máme ve své spíži.
Praktické příklady svědčí o tom, že uvážená integrace se už v mnoha oborech osvědčila. Hlavně se nesmí prosazovat za každou cenu. Každý obor má své vlastní vnitřní zákonitosti, které není radno překračovat. A je všeobecně známo, že střízlivost a disciplína ještě nikomu neuškodily.

Autor: František Benda, Foto: Internet