Důchodce a duchovní život – Umisťování myšlenek

Autor článku: František Benda Zpracovávání vlastních myšlenek je vstupní a zdánlivě nejobtížnější částí duchovního života.

Komu název duchovní příliš nesedí, může svou pozornost zaměřit na jakýkoliv směr, kde bude potřebovat soustředit svou mysl tak, aby se zabývala jednou jedinou potřebnou věcí a příliš se nerozptylovala. Ale v duchovní oblasti se s tím u nás začalo jako první – odtud ten název a případné názvosloví.
Základní záměr je omezit myšlení vůbec – nikoli je zcela zastavit nebo vyloučit. To by se patrně nikomu ani nepodařilo. Mysl si vede svou, ať se snažíme, jak se snažíme. Ovšem omezit to její bezuzdné skotačení, tam bychom mohli uspět. Dost se k tomu spontánně přiblíží každý, kdo vykonává něco s plným zaujetím. Koná, nebo pozoruje. Při tom si činnost své mysli ani vlastně neuvědomuje – to by ho zbytečně rozptylovalo. Je zcela zaměřen pouze na průběh této činnosti. Mysl se při tom činí: je plně zaměstnána, jenomže v omezeném směru, bez zbytečného odbíhání. Nezřídka se stává, že ten, kdo se do něčeho hluboce zabere, ztrácí pojem a kontrolu okolního světa. Nevidí, neslyší. Nemá hlad, nic ho nebolí. Nespěchá (pokud ho ta práce přímo nepožírá), o nic jiného neprojevuje zájem. Odtud pocházejí známé a oblíbené anekdoty o roztržitých profesorech, kteří – zabráni do svých studií – se tu a tam dopustí nějakého pošetilého nebo komického prohřešku.
Jakkoli takovou situaci kdekdo zná, neboť občas se do něčeho podobného sami zapleteme, vytvořit ji uměle dost dobře nedokážeme. Jakmile nás ale něco skutečně zaujme, jde to jako na drátku. Chceme-li se však úmyslně něčím zbývat, narazíme. Mysli je v té chvíli mnohem příjemnější, a pro ni zcela zřejmě zajímavější, zabývat se čímkoli jiným, třeba i nějakými nesmysly, takže se neustále radostně toulá. Běžný život je dostatečně pestrý, aby dokázal kdykoli postavit do cesty něco, co pozornost mysli bezpečně odláká.
Jelikož ale duchovní život zastavení změn mysli bezpodmínečně potřebuje (přičemž jiné, mnohem světští obory jsou na tom obdobně), vyvstala potřeba nalézt cestu jak tyto nežádoucí choutky mysli potlačit.
Nejvýhodnější by bylo v mysli prostě navodit klid. To se ovšem mnohem snadněji řekne, než vykoná. Již při prvním pokusu se ocitneme v džungli. Snaha se v ní alespoň částečně orientovat vedla k nejrozličnějším, z dnešního hlediska často až bizarním pokusům. Ještě poměrně nedávno, ani ne před sto lety, byla v módě doporučovaná tzv. písmenová cvičení. Spočívala v předpokládané mystičnosti z kabaly přijatého názvu pro Boha, totiž Jahveho, přepisovaného samohláskami IEOUA. Tyto samohlásky, roztrhané do samostatných existencí, pak měly být myšlenkově umisťovány do jednotlivých částí těla, a to s plným soustředěním. Ne vždy se to setkávalo s úspěchem, i když – z dnešního hlediska – na tom přece jen něco bylo. Požadované soustředění na jednu jedinou věc při tom přece jen probíhalo.

Zdá se, že Pataňdžaliho konstatování, že „jóga je zastavení změn mysli“ situaci vystihuje nejlépe. Z toho ovšem vyplývá, že v podstatě je lhostejné, na co se mysl soustředí. Hlavní je to soustředění. Je přirozeně výhodné, je-li vybrán pojem, který nemá snahu na sebe nabalovat lákavé návaznosti a spontánně se rozvíjet. Jako tomu odpovídající byly tudíž doporučovány výrazy spíš duchovní než světské. To zřejmě proto, že potřeba soustřeďování byla spojována většinou s modlitbami a náboženskými rituály.

Jinou cestou vykročil Buddha. Jeho slavná Sattipathana se při soustřeďování zaměřuje na předměty vysloveně světské: na lidské tělo a na jeho projevy. Začíná jednotlivými částmi těla, načež přejde na dech, náladu a vlastní umístění v prostoru, aby skončila uvědomováním si jakékoliv činnosti, která je právě vykonávána. Dost to připomíná on kabalu, ovšem bez jakékoliv mystičnosti.
To je ostatně i zaměření jógy, která k obdobným závěrům dochází přes kontrolu jak sama sebe, tak vztahů k životnímu prostředí.

Při jisté libovůli lze nalézt u všech těchto směrů jednotící hledisko. To si ostatně v každém případě vykonstruuje vážný zájemce individuálně. Důležité je ono soustřeďování: co nejhlubší a hlavně pravidelně opakované. A provázené nekonečnou důvěrou a trpělivostí.

Tomu, kdo není právě duchovně naladěn, se podobné návody budou nepochybně zdát vzdálené. Proč do příjemného, navyklého životního stylu, vyplněného stravováním, sexem, zábavou a veselým pojížděním s nákupním vozíkem zavádět něco tak odtažitého a pochybného? Takový nesmysl!
Dost to připomíná historickou událost, kdy při vynálezu telefonu jej rada odborníků zamítla. Zcela právem namítali, že „to by pak bylo nutno do každé domácnosti natáhnout drát.“ K čemu by to bylo dobré? To nedokázali překousnout.

Má-li být navázáno spojení s něčím neznámým, od čeho nám kyne bezesporný prospěch, musí se to nějak prakticky provést. A to navzdory překážkám a nezvyku. Rozdělávání ohně bylo kdysi v primitivních podmínkách také velmi pracné, a přece se ta námaha vyplatila.

Navzdory staletým pokusům se zpracováním myšlenek nejsou výsledky zcela jednoznačné. Prvotní představa byla, že myšlení se odehrává v hlavě, tedy v mozku. Křesťanská mystika přenesla toto středisko do tzv. duchovního srdce, nacházejícího se uprostřed hrudi. (Z kostelů je znám obraz Krista s planoucím srdcem a doprovázený významným nápisem „Já jsem cesta, pravda a život“). Východní učení v těchto místech předpokládá střední čakru jménem anaháta. Vedle toho Japonci mají v úctě svůj bod hara, nacházející se v podbřišku. (U nás je spíš známý ze spojení s rituální sebevraždou – harakiri.)

Z praktického hlediska se ale zdá, že folklor zde není zcela důležitý, že pozornost je nutno věnovat podstatě. Rituál může být samozřejmě prospěšný – pokud není samoúčelný. Rozhodující je hloubka a koncentrace. Zatímco je zcela běžné, že věci, se kterými se denně setkáváme, se nám převtělují do myšlenek, duchovní zaměření se snaží naopak umístit myšlenky do věcí. V tom je ten rozdíl, ta nezvyklost.
Tak jako nezáleží na barvě, velikosti nebo tvaru zalévací konévky, nýbrž rozhodující je akt zavlažování, stejně důležitější je upřímnost a snaha při práci s myšlenkami než prostředí nebo ornát, ve kterých se o to snažíme. Prostý, odhodlaný a oddaný přístup může vést k uspokojivějším výsledkům než okázalé obřadnictví.

Autor: František Benda, Foto: Internet