Srub v horách

Autorka článku: Irena Novotná Kapitola 5. Hledání cesty a cíle

Ráno však pršelo a usoudila jsem, že se výlet konat nebude. Bylo sedm hodin. Ticho, ani ptáček nepípl, jen bylo slyšet šumění deště. Vstala jsem a necítila jsem se nejlépe. Srdečnost těch lidí, do které se mísil Danielův tragický osud, mně na náladě nepřidalo. Nedokázala jsem s nimi tak lehce komunikovat, jak by bylo vhodné a jistě to i očekávali. Na každém slově, které jsem řekla, jakoby viděl těžký kámen.
Oblékla jsem se a šla se podívat ven. Danielovo auto bylo ještě zaparkované u domu, zřejmě ještě spali. Vyčkám, jestli na mne zaklepou, ale nepůjdu tam. Jistě mají své problémy.
Osprchovala jsem se a udělala si kávu. Namazala jsem si rohlík s máslem a medem.
Jak je to zvláštní, pomyslela jsem si. Daniel mi připadal tak skvěle naladěný a najednou se dozvím takové věci. Je mi ho líto, ale nesmím trávit volný čas přemýšlením nad cizím neštěstím. Musím se ze všeho sama sebrat, rozhodnout se, bude dál s Liborem a hlavně v klidu řešit naši situaci. Nemohu ho nechat v nejistotě. Už dva roky spolu nemáme tělesný styk. Nezaslouží si, aby vedl takový život. Bože, co se to se mnou jen děje!
Nesmím se rozhodovat pod tlakem. Pěkně rozumně, abychom ničeho nelitovali. Vlastně, to co prožívám, je naprosto nicotné proti tomu, co prožívá Daniel. Já se tu patlám v hloupostech a dokonce jsem na pokraji toho, abych sobě i Liborovi zničila život. A možná, že jen tak uvažuji na základě svého fantasmagorického zaměstnání a přestávám racionálně uvažovat, lžu i sama sobě, žiji život pod dojmem „všechno je jinak“. Měli jsme si spolu promluvit, otevřít se jeden druhému. Třeba bychom mohli začít znovu. Třeba …
Ozvalo se zaklepání na dveře. Šla jsem otevřít.
„Jen jestli jsem vás nevzbudil. Za chvíli přestane pršet, tak abychom vyrazili,“ řekl Daniel s úsměvem. Zase vypadal jako ve chvíli, když jsem o něm ještě nic nevěděla.
„Jen jestli mám na takový výlet vhodné boty.“
„Já jsem přinesl ty vhodné. Určitě vám padnou.“
Na prahu skutečně stály pěkné pohorky. Ani jsem si před tím nevšimla, že je tam postavil.
„Nechce si se mnou dát čaj?“ zeptala jsem se, protože jsem na něm viděla, že by rád dovnitř.
„Jistě, rád. Slavíčkovi ještě spí, mám docela hlad.“
„Rohlík s vaším medem a pravý turecký čaj s medem, to je dobrá snídaně, ne?“
Pokývl hlavou.
Posadil se ke stolu.
„Docela se na ten výlet těším, ale když jsem se probudila, raději bych nikam nešla.“
„Člověk musí mít vůli překonávat ty vnitřní překážky. Jinak se dostanete do stavu deprese.“
„To máte pravdu, nejsem od toho daleko.“
„Všiml jsem si. Ale statečně se držíte. Asi máte dobrý výcvik ze svého povolání.“
„To ano. Nejvíc mne to bavilo, když ještě o nic nešlo. Jak jsem začala dělat kariéru, tak jsem poznala nejen pravou tvář mnoha lidí. Já nevím, jestli bych neměla raději ze vším praštit, odstěhovat se sem a psát knihy. Dokonce si myslím, že nebudu mít sílu se vrátit zpět.“
„To záleží jen na vás. Musíte si vybrat s konečnou platností.“
„Já vím, ale pořád nejsem motivovaná. Jsem jak ta třtina ve větru se klátící.“
„To jsme skoro všichni. Někdo uteče, někdo zradí a někdo rozepne křídla. Je to otázka vnitřní síly. Ale ani ta neexistuje sama o sobě.“
„A vy? Ke kterému druhu lidí patříte vy?“ zeptala jsem se.
„Bohužel stále k těm, kdo utíkají,“ řekl a sklopil hlavu.
„A vy?“ zeptal se mne na opláku.
„K těm zrádcům.“
„To snad ne.“
„Myslím, že ano, protože se rozhoduji o vážné věci a předem vím, že je to špatně. Ale nemám sílu to neudělat.“
„A máte motiv?“
„Mám. Bezvýchodnost. Sama nechápu, jak se to mohlo stát, že jsme s manželem najednou ztratili pouto.“
„Asi tam od počátku nebylo.“
„Taky si to myslím. Je upřímnější si to přiznat, že to byl účelový sňatek. Strach s opuštěnosti, ale nyní jsme každý opuštěnější. Ale svým způsobem tam určitě byla i láska. Obávám se, že z jeho strany větší, než z mé. Jinak by mne opustil. Nemyslíte?“
„Jste si tím jistá?“
„Nevím. Na to přijdu tady, když budu o tom přemýšlet.“
Neodpověděl a zakousl se do rohlíku. Pak si zamíchal čaj a napil se.
„Nechcete citron?“ nabídla jsem.
„Ani ne.“
„Máte na vybranou a já neměl,“ řekl najednou. Neřekla jsem – já vím. Nechala jsem jeho poznámku bez odpovědi a on asi vycítil, že nemám sílu vyslechnout neštěstí druhých lidí.
„Jezdíte do zahraničí?“ zeptal se, aby obrátil řeč.
„Ano, stále. Proto jsem odmítla jet do Egypta a jsem nyní tady. Nelituji toho.“
„Byla jste někdy v zemi, kde je válka?“
„Jistě že.“
„Asi by bylo lepší, kdybyste se dala na ty romány. Koupila si tady dřevěný dům a žila v relativním klidu.“
„Je to lákavé,“ zasmála jsem se a nebyla jsem daleko od takového pokušení.
„Život, jaký vedete, nevede ke štěstí, ale k vyhasnutí.“
Vzpomněla jsem si na pár svých kolegů, kteří opustili branži a odešli úplně z veřejného života. Někteří se poté zhroutili a někteří se dokázali uplatnit v jiném práci. Já asi budu patřit k těm, kteří se zhroutí.
„Nevidím cestu a ani cíl.“
„Já také ne,“ přiznal se a oba jsme se zahleděli jeden druhému do očí.
Raději jsem vstala a šla umýt nádobí. Nechtěla jsem už o těch věcech mluvit. Venku, jak jsem viděla z oka, přestalo pršet a vysvitlo slunce.
„Pomohu vám,“ řekl a vstal. Vzal utěrku a utíral nádobí.
„Myslím si, že nejdůležitější ze všeho je neztratit v sobě lásku,“ řekl, „ale to je to nejtěžší.“
„Ano, to je důležité. To stojí za to úsilí,“ odpověděla jsem. Spíš kvůli němu, než kvůli sobě.
„A tím jsou věci rozhodnuty, nemyslíte?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou. Měla jsem slzy na samém krajíčku.
Mlčel a pokládal utřené nádobí na stůl.
Pochopila jsem, že je na tom stejně jako já.
„Co si mám na ten výlet vzít?“
„Nějaké peníze na oběd. Zavedu vás do fantastické hospody.“
Obula jsem si ty boty a padly jako ulité.
„Máte stejně velkou nohu, jak moje žena Marta.“
Poprvé předenou vyslovil její jméno.
„Děkuji, budu se snažit je příliš neokopat.“
„Daruji vám je. Až přijedete příště, abychom zase mohli někam vyrazit.“
Nevěděla jsme, co na to říci. Tak jsem šla do koupelny, abych si umyla obličej, napila jsem se vody a pak jsem si naskládala do malého batohu všechno potřebné. Pozoroval mne.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet