O válce stoleté 4: Dopady války

Autorka článku: Irena Novotná Dopady války se projeví hlubokými důsledky ve vnitřní politice, jsou vždy nákladné. Je třeba získat zdroje a vlády ve snaze nalézt peníze dělají ústupky ovládaným. Rostou ceny a inflace vyvolává devalvaci, která v lidech probouzí nespokojenost.

Nevyhnutelně se dostavují nepokoje, armádám v patách kráčí epidemie. Na venkově řádí černý mor (nebo španělská chřipka), klesá počet obyvatelstva, nedostává se pracovních sil a majetky mění vlastníky. Tato tradiční řada obtíží provázela ve Francii i anglickou válku.

Katastrofa epidemií

Nevíme, co byly epidemie černého moru, které tak dlouho pustošily celý svět. Tento název možná zahrnuje celou řadu nejrůznějších nemocí, od cholery a morové hlízy po nakažlivou chřipku. Hygiena v té době za moc nestála, epidemie se rychle šířila a hrůza byla všeobecná. Moru, který zuřil ve čtrnáctém století, říkali černý mor (black death), protože se při něm tělo pokrylo tmavými skvrnami. Nemoc přišla z Asie a nejdříve zasáhla Kypr (kolem roku 1347). V lednu 1348 zamořila Avignon a v srpnu téhož roku se šířila dorsetským pobřežím k venkovským oblastem Devonu a Somersetu. Úmrtnost, jakkoli přeháněná vystrašenými kronikáři, byla opravdu vysoká. Jejich zápisy líčí města, kde nezůstalo ani tolik živých, aby stačili pohřbít všechny mrtvé, umírající, kteří si kopou vlastní hrob, opuštěné polní práce, ovčí stáda bloudící bez pastýřů krajem. Pravděpodobně tenkrát zahynula plná třetina veškerého obyvatelstva Evropy – asi dvacet pět miliónů lidských bytostí. V Anglii trvala epidemie mimořádně dlouho. Mor, který se v roce 1349 na čas přestal šířit, vypukl již v příštím roce se stejnou silou znovu a zmenšil populaci království ze čtyř miliónů asi na dva a půl milionu lidí.

Ekonomické důsledky

Ekonomické důsledky takového překotného vylidnění musely být dalekosáhlé. Na vesnicích byli rolníci, kteří přežili, najednou daleko bohatší, protože stejně veliká obecní pole se rozdělovala mezi daleko menší počet podílníků. Námezdní pracovníci byli nároční a vzpurní, protože byla nouze o pracovní síly. Šlechtici, kteří neměli na svých panstvích dostatek pracovních sil, se snažili své pozemky pronajmout. Počet nezávislých nájemců rostl a noví nájemci získávali ve zmatku, který tehdy mezi vlastníky vládl, výhodné pachty. Někteří baroni, kteří se báli, že jim jejich nájemci utečou, snižovali nájemné. Další zase prodávali své polnosti rolníkům za směšnou cenu a ti se stávali vlastníky. Mnoho baronů se zřeklo zemědělství a věnovalo se jenom chovu ovcí. Tato na první pohled zdánlivě bezvýznamná změna je přesto první a vzdálenou příčinou zrodu britské říše, protože rozvoj obchodu s vlnou, potřeba odbytišť pro tento obchod a nutnost zachovat si nadvládu na moři musely postupně vést ke změně dosavadní ostrovní politiky v politiku námořní a světovou.

Všechno se mění – kde jsou ty časy …

Mor, který přivedl šlechtice na mizinu, obohatil drobného nájemce. Nájemce mohl nejenom získat laciné polnosti nebo uzavřít výhodné nájemní smlouvy, ale protože pracuje sám se svou rodinou, netrpí jako šlechtic růstem mezd. Na trhu nebo na výročním trhu může sedlák prodávat svou zeleninu nebo obilí laciněji než panství a ještě mít vcelku slušný zisk. I námezdní dělník je na tom lépe než dřív; když mu přísný šlechtic vnucuje Předpis o dělnících, uteče do lesů a snaží se najít jiné hrabství, kde naléhavě potřebují dělníky a kde se muže, který nabídne své ruce, vůbec na nic nevyptávají. V době, kdy se na válečném poli stal lučištník nezbytným pomocníkem a pak i vítězem nad rytířem, stává se sedlák na polích orných společníkem, se kterým se musí počítat. Mnoho lidí si na to trpce naříkalo. Jestliže dnes ovčáci a pohůnci žádají více za svou práci, než kdysi rychtář,“ napsal v roce 1375 Gower, „pak to jde se světem stále víc a víc z kopce. Za mých mladých let nejedli dělníci obilný chléb. Živili se fazolemi nebo obyčejnými boby, pili jen čistou vodu, mléko a sýr, to byl pro ně svátek. Tehdy byl svět takový, jaký má pro tyto vrstvy opravdu být. Jsou tři věci, které neznají slitování, když nabudou vrchu – povodeň, oheň a dav drobných lidí.

Ach, ty náš věku, kam se řítíš?

Vždyť lid, který by se měl věnovat jen své práci, požaduje lepší krmi než jeho pán…“ Podobné nářky vždy byly a vždy budou, ale je to pokaždé marné. Ať už to někoho těšilo nebo zarmucovalo, feudální soustava, podminovaná ze všech stran, se kymácela. Mikrob černého moru rozhodl v několika málo letech o emancipaci, o které se ve dvanáctém století nesnilo ani těm nejodvážnějším duchům.

Feudální šlechtu, dříve než se z ní stane nevýbojná gentry, budou ještě celé století představovat hrůzné postavy. Zatímco průměrný šlechtic chudne a tím i slábne, stane se několik mocných baronů skutečně malými králi. Žení se jenom s dcerami stejně mocných a vytvoří uzavřenou kastu, která si v ničem nezadá s královskou rodinou. Angličtí králové si zvyknou pomocí výsad a sňatků zajišťovat pro své syny rozsáhlá panství. Černý princ se ožení s dcerou hraběte z Kentu, druhý králův syn – Lionel – se stane hrabětem z Ulsteru, další – Jan Gentský – si vezme za manželku dědičku Lancasteru, první vévodské rodiny, a vlastní tak deset opevněných zámků, mezi nimiž je i slavný Kenilworth, vyrvaný rodině Monfortů. I hrabě z March má deset pevností a hrabata z Warwicku a Staffordu dvě nebo tři pevnosti každý. Lord Percy, hrabě z Northumberlandu, drží severní území nejen pro krále, ale také pro sebe. Všichni tito velmožové si vydržují celé pluky vojáků, kteří již nejsou vasaly, ale žoldnéři, pronajímanými králi na jeho francouzská tažení. Mezi dvěma válečnými výpravami se nudí, přepadají a loupí dvory, kradou koně, znásilňují ženy a zmocňují se letních zemanských sídel. Parlament marně ukládá místním úřadům, aby je odzbrojily. Vzít těmto loupežníkům zbraně, to by vyžadovalo opravdu hodně odvážného šerifa. V té době však šerifův úřad upadá.

Ve čtrnáctém století již šerifem není žádný urozený pán, ale obvykle rytíř, kterého do této funkce dosadili proti jeho vůli, a který se nemůže dočkat konce roku, aby svůj chomout hodil na krk někomu jinému. Postupně ho nahradí smírčí soudce, aristokratický, blahovolný úředník (funkcí, nikoli povoláním), který v budoucích dějinách Anglie sehraje velkou a také skvělou úlohu. Ve čtrnáctém století se však smírčí soudce teprve rodí, šerif je na vymření a je slabý, urození loupežníci, „hrdí synové Lucifera“, proměňují své domy v doupata zlodějů a lupičů a obtěžují své nešťastné sousedy.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet