Důchodce a duchovní život – Oklika

Autor článku: František Benda Řeklo by se, že každé jednání je nejlepší vést přímo. Já pán – ty pán. Zde jsou moje argumenty, ty ukaž ty své. Nestranně je posoudíme – a uvidíme.

Tak jsme o tom rozmlouvali s přítelem (tentokrát to nebyl Samuel) a snažili se přijít věci na kloub. On totiž proti mému právě naznačenému tvrzení oponoval, že přímé řešení je někdy nevhodné, strnulé, ne-li přímo škodlivé. Že často je výhodnější celé jednání zbavit strohé jednoznačnosti tím, že se opentlí a vyšperkuje tak, že se od merita věci zdánlivě odvede pozornost, a tak se dosáhne cíle mnohem snadněji. On tuto okliku – nevím proč – nazýval chňouchně a přikládal jí velký význam.

Na potvrzení svých slov mi vyprávěl tento téměř neuvěřitelný příběh (a je docela dobře možné, že právě ten jej přivedl k onomu názoru).

„Pobýval jsem kdysi v nemocnici s ne příliš obtížným případem, takže jsem se mohl dost volně pohybovat po celé budově. Musím ale předeslat, že sestřičky na našem oddělení byly vesměs mladé Slovenky. Mladé a také hezké. Nicméně i tak mezi nimi vynikala sestřička Maruška. Byla trochu menší, ne právě štíhlá, spíš buclatá, s laskavým sametovým hlasem a hlubokýma očima. Tím na sebe pochopitelně poutala pozornost mužského osazenstva. Mně se samozřejmě také líbila, ale dával jsem si velký pozor, abych své sympatie nedal nějakým nevhodným způsobem najevo. To totiž není moje parketa.

Navzdory tomu se přihodilo toto: vracel jsem se z jakési pochůzky, když jsem se u výtahů setkal s mladým mužem, který držel v ruce krásnou kytici. Jakmile mne uviděl, rozechvělým hlasem mne poprosil, abych mu zavolal sestru Marušku.
„Pojďte dál,“ říkám mu, „jsou přece návštěvy.“
„To já nemůžu,“ opáčil. „My jsme se včera pohádali a já bych to teď chtěl nějak napravit.“
Slíbil jsem mu to.

Na chodbě před pokoji jsem jako s uděláním uviděl před sebou Marušku přicházet. Něco na mně musela svým bystrozrakem poznat, protože už z dálky zašveholila: „Nu čo, čo? Čo sa stalo?“
A tu to skutečně přišlo. Důvěrně jsem k ní přistoupil, uchopil její buclatou ručku a opatrně ji stočil za záda. Marušku jsem si k sobě lehce přivinul a do ucha jí zavrkal: „Sestři, na chodbě na vás čeká rozpačitý mládenec s kyticí.“

Ani se nebránila. Jen se trochu zaklonila, podívala se na mne zpytavě a zvonivě se rozesmála.
Já jsem si ji ale znovu přitáhl a ještě z větší blízkosti pokračoval: „Buďte na něj hodná on vás má jistě rád.“
Jemně se mi vyvinula z náruče – „No dobre.“ A byla pryč.

Seděl jsem pak chvíli na své bílé posteli a rozvažoval, co se to vlastně stalo a jak. Netrvalo to přece ani pár vteřin – a je to pryč. Že by se byly osvědčily chňouchně?

Tady vidíš,“ dokládal přítel, „že to, na co bych si za normálních okolností, řídě se zdravým rozumem, nikdy nedovolil ani pomyslet, vzniklo samo od sebe, zcela spontánně, a to ještě něžněji, než bych si byl kdy dokázal představit.“

Musel jsem přiznat, že na tom přece jen něco je. A tu mi vytanula vzpomínka na téměř anekdotický příběh, který jsem slyšel kdysi dávno. Je sice z jiného soudku, ale podstata se mi zdála být stejná.

Měl se odehrát kdysi v době, kdy francouzští fyzikové navštívili své kolegy v Německu. Bylo to přátelské setkání odborníků s výměnami specifických zkušeností. Při odjezdu dostali darem několik dost drahých Dewarových nádob, což jsou speciální úložiště tekutého dusíku, tolik potřebného při jaderných pokusech.
Francouzi však byli chudí, takže se obávali, že nebudou mít na clo. Tu si někdo vzpomněl, že obaly na cokoli se neclí, takže na všechny nádoby umístili zcela po pravdě nápisy, co obsahují, a to – „Německý vzduch.“ A prošlo to – na vzduch n voršrift, a obaly se přece neclí.
Takže tak. Pravda je sice teoreticky svatá, ale nebývá daleko od suché teorie. A ten „zelený strom života“ s ní dokáže někdy pořádně zatočit.

Autor: František Benda, Foto: Internet