Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Důchodce a duchovní život – Serendipita

Publikováno: 8.04.15
Počet zobrazení: 1304
  Autor článku: František Benda
Serendipita je výraz ne příliš často používaný. Popisuje jev, se kterým si vědci nejširšího okruhu nevědí dost dobře rady.
 

Jeho definice (neboť tu musí mít vše, co chceme nějakým způsobem zkoumat) zní např.: „Schopnost objevit neznámé nebo nečekané spojení cíle zkoumání s náhodou“, či „Dar, nacházet cenné nebo příjemné, aniž bychom je hledali.“ V podstatě jde o neočekávaný, zdánlivě náhodný nápad nebo objev, který buď uspíší nějaké řešení, nebo upozorní na něco pozoruhodného nebo dokonce nezbytného.
Jakkoli se může jednat o důležitý zvrat v životě hledajícího, zůstávají dost často takové jevy bez povšimnutí. Jsou prostě považovány buď za samozřejmé, nebo – v nejlepším přídě – za šťastnou náhodu.

Vyskytnou-li se v životě vědce, je jejich vysvětlení zdánlivě jasné: vnitřní mechanismy, naplněné nezbytnými složkami, se někde v podvědomí samovolně shlukly a vytvořily konečný poznatek. „Náhoda přeje připraveným“ se potom říká.

A co ti nepřipravení? Málokdy se nám snad přihodí, že učiníme maně něco, co se posléze ukáže jako významné nebo klíčové, tj. něco, co pomohlo „odemknout“ další důležité poznatky?
Přisoudit takové případy náhodě je ze všeho nejjednodušší. Pak ale mohou být šťastné stejně tak dobře jako nešťastné. Zdá se, že šťastné jsou častější, což ale může být zaviněno tím, že se o nich později více mluví, protože je na ně soustředěna pozornost. Je vždy zábavnější líčit své úspěchy, i když popis vlastních průšvihů také vzbudí zasloužený ohlas, ne-li ještě větší.

V každém případě jde o nepochopitelné události, vzpírající se kategorizaci v kterémkoli oboru. Jakmile se něco takové objeví, ortodoxní vědci to přesunou mezi náhody, kdežto záhadomilové nebo psychotronici zavětří cosi důležitého, co by mohlo zapadat do jejich oboru.

Dosavadní všeobecný trend rozděluje všechny poznatky do víceméně přísně oddělených kategorií. Ty jsou všeobecně známé, takže si s nimi ví každý rady. Běda však, objeví-li se něco zcela nového, dosud neznámého. A že takových už bylo (a ještě bude)! Tu vznikne tak trochu panika. Nejdřív je nutno najít název: buď latinský, nebo zkratkový, sestavený z prvních písmen podrobnějšího popisu. Potom příslušnou kategorii, jakousi přihrádku, kde bude uskladněn pro případ budoucího použití. Jestliže se nová věc podobá něčemu už známému, pak se příslušná přihrádka trochu rozšíří, aby se ještě vešel. Nenajde-li se nic podobného, je nutno založit přihrádku novou, což ovšem může mít za následek přebourání celého dosud používaného systému ukládání, avšak to se samozřejmě rádo nevidí.

Co ale s případy, které se nehodí nikam a současně jejich stín dopadá do více míst současně? Takové se vymykají navyklým postupům a bývají odkládány mimo hlavní cesty. A to je případ serendipity.
Nabízející se vysvětlení, že lidským bytostem pomáhá nějaká neznámá síla, nevycházející z jejich vůle, narazí na několikerý odpor. Nejdříve je odsoudí věda. Co je zdrojem takové síly? Jak a v jakých jednotkách se měří? Co dokáže sama ovlivnit a naopak, co ovlivňuje ji? Jak ji vyvolat, jak ji usměrnit a jak jí zabránit v působení? Kritéria vědy jsou jednoznačná a nesmlouvavá, takže ospravedlnění nepřipadá vůbec v úvahu.

Ale ani ti, kdo ji vítají, nemají silnou pozici. Podvědomě cítí, že si nejsou zcela jisti. Rádi se sice ohánějí ne zcela jasnými pojmy jako je Bůh, autonomní síla přírody, nebo tajemné, dosud neznámé síly, stojící kdesi v pozadí, ale vyslovení alespoň trochu jasnější definice, s kterou by se dalo prakticky manipulovat, se vymyká jejich schopnostem. Proč by se to vůbec mělo dít? S jakým záměrem? A proč jen někdy a jen někomu? Má to vůbec nějakou rozpoznatelnou zákonitost?

Z toho mála, které se dalo vypozorovat, se zdá, že smyslem je snad ochrana, podpora a povzbuzování růstu. Neznámo ovšem v kterém směru a do jaké míry. Vyskytuje se zdánlivě bez výběru, kdekoli, kdykoli a komukoli. Někdy je zaměřena za zlepšení hmotných podmínek. Zde je přehlížena častěji, možná proto, že hmotný svět se ničím vyšším, než co je v okruhu jeho zájmů, nezabývá. Jindy podporuje duchovní nazírání. Tam se zdá, že nachází širší uplatnění, neboť jde o obor značnějšího rozsahu. Ve všech případech se ale chová zcela svévolně, mimo naše přání nebo vynakládané úsilí. Jde o mechanismus neznámý, nejasný a neprozkoumaný.

Ve srovnání s náhodou, za kterou bývá při prvním přiblížení srovnávána, se objevuje podezřele často a nezřídka v pravou chvíli. Zachovává si ale polaritu: ne vždy je prospěšná. Mnohá neštěstí jsou zaviněna právě nevýhodnou shodou náhod. Pak se mluví o špatné chvíli na špatném místě.
Někdy se jedná pouze o drobnosti, o nepatrný odklon od zamýšlené cesty, někdy je zase následkem radikální změna celého předpokládaného programu. Záměr se ale zdá být stále stejný – vylepšení dosavadního stavu.

Tím, že nepředvídatelně někomu prospěje, kdežto jiného nechá – byť v případě naléhavé potřeby – bez povšimnutí, se vymyká jakékoliv sledovatelnosti. Proto se také stává, že v jednodušších případech je málo využita, nebo zůstane dokonce bez povšimnutí. Je pouze považována za běžnou vlastnost probíraného případu. Proč se jí také zabývat, když pro ni není žádné rozumné vysvětlení? Na takovéto nepravděpodobné jevy je jakýkoliv známý přírodní zákon zjevně krátký. Zajímavé je pouze to, že se objevují nepravděpodobně často. Stejně ovšem dopadnou snahy o zařazení mezi paranormální jevy. Ať se to vezme z kterékoliv strany, smysl zůstává i nadále nejasný.

Ani ohánět se Boží Milostí příliš nepomůže. Kolik už bylo prosebníků, často o velmi závažné věci, a výsledek – téměř nic. A navíc – kdo si troufne do přísného vědeckého zkoumání zařadit fenomén Boží Milosti? To samo sebe předem vylučuje.

Ani použití představ o zásahu probuzených archetypů příliš nepomůže, neboť často se jedná o vnuknutí ve zcela moderních oborech, o kterých někdejší tvůrci archetypů nemohli mít ani ponětí.
Nezbývá než si přiznat vlastní neschopnost, a považovati i ji za nepominutelný stupeň při poznávání nových věcí. Nicméně zcela ztracení a bezmocní nejsme: nesmíme sice na nic spoléhat, ale radostně očekávat, to ano.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: