Důchodce a duchovní život – Svoboda

Autor článku: František Benda Svoboda je svoboda, bez té nelze žít…“ zpíval obrozenecký básník, za což mu národ vstoje nadšeně tleskal.

Vždy se zřejmě vyskytovali jedinci, kteří se cítili být oprávněni utiskovat své okolí a vnucovat mu svou vůli. Ti utiskovaní pak podle okolností buď mlčky trpěli, nebo se bouřili, ale občas také své trýznitele převálcovali anebo dokonce vyhladili.

Je tedy zřejmé, že jde o dva případy, kdy v jednom svoboda –(toho násilníka) – existuje, a v případě druhém – (těch trpících) se jí nedostává.

Situace ovšem tak jednoduchá není. Ten vládce panuje sice zdánlivě neomezeně, ale při tom má mnoho starostí, aby udržel své podřízené v potřebném klidu. Takže co je to za svobodu muset být neustále ve střehu?
Ti poddaní jsou na tom samozřejmě očividně hůře než jejich pán, ale na jedné straně jim současně odpadla řada základních existenčních starostí, které za ně musí vládce obstarat, chce-li je udržet v provozuschopných podmínkách, na druhé straně vědí zcela jasně, co chtějí – totiž osvobodit se. A to je sjednocuje.

Ukazuje se, že nesvoboda je pouze jedna, kdežto svoboda je otevřena nesmírné spoustě možností. S málo čím je tolik starostí jako se svobodou. Nutí totiž vybírat, a tu člověk pojednou neví, kam dřív skočit. Ovšem v té chvíli, kdy si něco z té široké nabídky zvolíme, svoboda mizí. Zvolený předmět nás sevře do svých podmínek, a jsme to my, kdo se musí podrobit. V nové situaci na nás čeká další nutnost sice zdánlivě širokého výběru, ale tím se situace pouze opakuje. Kde je potom svoboda? Uličky, do kterých se takto dostáváme, jsou stále užší a užší.

Jediné, co nás může potěšit je, že alespoň na začátku každého dalšího kroku máme možnost jakési volby, takže přece jen jsme do značné míry strůjci svého vlastního života. Že se nám do toho občas navíc připlete nějaký vnější vliv a situaci trochu pocuchá, to už padá na vrub podnikání.

Svoboda je tedy bezbřehá, kdežto nesvoboda, ač má také mnoho tvářností, je v podstatě pouze jedna. V obou případech ale spadáme do zákonitosti podmíněných jevů, z čehož vyplývá, že jak naše svoboda, tak i případná podřízenost vznikly na základě nějakých možná i nám neznámých příčin, a nepochybně se také samy stanou podmínkami činů následujících. Uznáme-li, že dost často nemá příliš význam nějak se probíhajícím okolnostem vzpouzet (jelikož je do všech podrobností neznáme), může se naše vytoužená svoboda změnit v dobrovolnou, kontrolovanou poslušnost. Jako bychom se pohybovali mezi nějakými mantinely. Ty nás pouze ošidně informují, že mezi nimi je vše dovoleno. Ne totiž všechno, co lze, si můžeme také dovolit. Řada postupů je z mnoha důvodů nepřípustná. Svoboda může být ale také falešná – taková ovšem pouze zavádí a vede ke zkáze.

Staré příběhy nás přesvědčují, že získání svobody kdysi v ráji bylo nutně spojeno se vznikem hříchu. Je to jasné – kde není nutnost rozhodování, tam není ani místo pro hřích. Po zhřešení se ovšem brány ráje zavírají a v cestě zpět brání cherubín s planoucím mečem, jak známo.

Mimo ráj se už musíme starat a rozhodovat sami. Ne vždy se nám podaří rozhodnout se správně. Věci jsou v podstatě mrtvé, bez zájmu vetřít se do naší přízně nebo se jí naopak vyhnout. To je úkol pro naši volbu. Osobností, která má dar správné volby, nemusí být ale právě ten, kdo se za ni sám považuje. Větší čáku na úspěch má spíš ten pokornější, který bere vnímavý ohled i na vedlejší, zdánlivě nedůležité okolnosti. Nechat se při rozhodování vést pouze logikou, nemusí být vždy právě nejšťastnější. V logice je pouze rozum, nikoli svoboda. Aby bylo rozhodnutí vyvážené, je třeba přihlédnout i k požadavkům srdce a ducha.

I sebemoudřejší rozhodnutí má pouze dočasný účinek. Život si žádá rozhodování další a další. Pak už nejde pouze o to vyhovět okamžité, byť naléhavé potřebě, ale je nutno mít na paměti celkové zaměření s ohledem na budoucnost. Ta nás neodbytně očekává a těžko bychom později zdůvodňovali svá současná, jakkoli z dnešního hlediska zdůvodnitelná rozhodnutí.

Odhodlat se ke svobodnému řešení znamená často nutnost vybočit z navyklého řádu. Však i ten vzpomínaný prvotní hřích se vymknul z jakýchsi předpisů. Ne nadarmo stál za ošidným hadem, který podal Evě zrádné jablko, představitel hříchu Lucifer. Jeho jméno ale současně připomíná Jitřenku, hvězdu, zvěstující zrození nového dne. Nový den, nové cíle, nové způsoby řešení a rozhodování. Tedy pokrok. Šlo tedy skutečně o neodpustitelný hřích?

Co je hřích, to se zdá jasné. Ale prohřešek, jeho slabý odvar, nemusí mít vždy katastrofální následky. Jeho zásah může být i blahodárný, pokud se vzepře zkostnatělým zvyklostem.
Ne každá novátorská cesta má ale šťastný konec. I hloupé nápady mají své místo. Ačkoli mohou nalézt své přívržence a i případné obdivovatele, nastupují pouze jepičí život. Čas jejich hodnotu snadno prověří a odvane je do nicoty.

Projevy svobody tedy podléhají vůli, která – je-li jen trochu zkušená – ví, že si nemůže dovolit vše, co ji napadne, nebo k čemu by se naskytly právě vhodné podmínky. Cíle si může vyhledávat svobodně, ale k jejich plnění už musí přistoupit s rozvahou.

Je ovšem zajímavé, že svoboda dělat cokoliv současně obsahuje i svobodu nedělat nic. Říká se právem, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Proto vznikají celá společenství, odtahující se od běžného s života, vyplněného horečným usilováním. Lze si to ovšem zařídit i soukromě. Propadat se do vnitřního ticha je možno i uprostřed pilné činnosti. Stejně tak, naopak, může být předstírané vnější zklidnění vyplněno sžíravými plameny myšlenkových pochybností.

Zvolený typ svobody, ať už se vyžívající ve správném výběru, nebo vzdalující se kolotání světa, musí zůstat výhradně soukromou záležitostí. Ten, kdo je na nás nějak závislý, nesmí kvůli našemu rozhodnutí utrpět nižádnou újmu. Nesmí být v ničem omezen, krácen, pohaněn ani zraněn.

Ukazuje se tedy, že svoboda je dvojznačná. Zdánlivě se sice může rozletět do nekonečných dálav, ale současně si uvědomuje, že jestliže se nepodrobí přísné disciplíně, ztratí na kvalitě. To už se ale ví velice dávno, že disciplína spolu se zjednodušováním ještě nikomu neuškodily.

Zdá se tedy, že na vlastní svobodě je výhodnější pracovat pozvolným rozšiřováním pomyslné klece, o které se domníváme, že nás tísní a brání nám v rozletu, než pokusem přímo o volný rozlet. Zrak zaslepený nadšením nedokáže dost dobře rozeznat překážky a může zavinit kolizi.

Svoboda je tedy dvojznačná, takže není divu, že se jí mnozí bojí. Leckterý manžel, žijící tzv. pod pantoflem, si vlastně ve svém stavu lebedí, neboť ví, že kdyby měl převzít břímě své polovičky, asi by brzy zkolaboval. Je mnohem příjemnější trpět a vykřikovat své stížnosti než převzít otěže vedení a o někoho se starat.
A přece je – navzdory všelikému nebezpečí – svoboda sladká. Však také básník pokračoval: „Tu nám žádný neprodá, pro tu musíme se bít.“
Tak do toho! Ale s rozvahou.

Autor: František Benda, Foto: Internet