Důchodce a duchovní život – Tři pilíře

Autor článku: František Benda „A teď mi prozraď, Samueli, jak to děláš, že si stále udržuješ tu svoji pohodu. Tak jednoduchý život, aby ti to vydrželo až do stáří, jsi jistě neměl?“

„To jistě ne, v tom máš pravdu. Znáš snad někoho, kdo jej takový měl?“
„Dost možná, že jsi měl pouze štěstí, ne?“
„Ty snad víš, co je to štěstí? To je přece velice vrtkavá a přelétavá záležitost. Někdo tvrdí, že všechno je pouze sled náhod, jiný věří na nezvratný osud. Nic z toho ale není natolik věrohodné, aby bylo možno se o to opírat“.
„Tak dobře, i ty jsi jistě prošel různými peripetiemi, které teď probírat by asi nebylo právě to nejsprávnější. Jak to tedy zvládáš nyní? Dnešek možná také není ten nejvhodnější pro tvé meditace a uklidňující proslovy.
„Máš samozřejmě pravdu. Ale já jsem si preventivně, po jistých nepříjemných zkušenostech, vypracoval určitý rituál, jakési tři pilíře, o které se opírám vždy, když si přestávám vědět rady.“
„Tři pilíře? Nikdy ses přece o ničem takovém slovem nezmínil.“
„Také nebyl důvod o tom mluvit. Je to něco jako moje tajná metoda. O takových se přece moc nemluví. Když už se ale ptáš…“
„Tak začni, prosím. Hořím nedočkavostí.“
„První je předsevzetí, které jsem si dal kdysi dávno, na začátku svého duchovního života. Zní: sloužím dobrovolně, proto jsem svobodný. Kdo slouží z přinucení nebo za úplatu, nemá svou službu příliš rád, není jí oddán a snaží se ji občas ošidit. Tím se snadno dostává do klepet pokušení získat z ní něco navíc pro své vlastní zájmy a potřeby. A také si to snadno ospravedlňuje jakýmsi domnělým právem. Ten, kdo slouží dobrovolně, takové choutky nemá. Tím, co by si jinak odkrojil pro sebe, je právě to, co si vybral jako celé zaměření. Nic jiného navíc není. Proto se ve své službě také vyžívá. Ví, že by mohl kdykoliv odejít – v tom je podstata dobrovolnosti. Ale neudělá to, neboť by narušil pevnost tohoto pilíře.“
„Tak to byl ten první. A jaký je ten pilíř druhý?“
„Ten by se dal nazvat oddanost vnitřnímu přesvědčení. V Desateru je hned na začátku jako výzva věřit pouze v jednoho boha, v józe se nazývá Íšvara-pranidhána, a buddhisté v tom smyslu skládají slib bódhisattvy. V podstatě jde o plnění toho, co jsme slíbili, i když víme, že slíbit bylo možno i mnoho podobných věcí – já ale plním (nebo se alespoň snažím plnit) toto. Prostě někde musíš dostatečně pevně stát a příliš se nerozhlížet.
Je to jako slib. Jestliže něco slíbíš, nebo to dokonce i podepíšeš, musíš přece vše do písmene splnit. Nevíš pochopitelně, k čemu se předem upisuješ, ale jestliže se přihodí něco neočekávaného nebo nemilého, musí být tvou ctí dostát všem závazkům bez ohledu na oběti. Nějak se vymluvit nebo dokonce odstoupit by ti klid jistě nepřineslo.
Dokonce to není ani možno pokládat za jakousi mimořádnou zásluhu – jde přece o pouhé plnění slibu. To by mělo být samozřejmé.“
„Ještě je tu pilíř třetí. Jak s tím to je?“
„Předcházející dva pilíře byly postaveny mou vůlí jak čelit událostem, které jsem si víceméně sám vybral. Třetí pilíř mi umožňuje čelit událostem, které přicházejí bez mých záměrů – prostě se dějí.
Opírá se o učení karmy. Ať na ni má kdo chce názory jakékoli, mně vyhovuje. O všem, co dostávám, dobré i zlé, předpokládám, že přichází v závislosti na jakýchsi činech, které jsem kdysi, nevím za jakých okolností, vykonal. To přijímám s mlčenlivou trpělivostí. Současně se ale snažím plnit to, co pokládám za svou povinnost v právě se vyvinuvší situaci. Tu přichází znovu ke slovu ona dobrovolná služba z prvního pilíře. Toť vše“.
„Z toho ovšem vyplývá, že tvůj život je jedno velké dobrodružství. Probíhá podle ne zcela jasného, předem jakoby náhodně sestaveného scénáře, přičemž ty jsi povolaným spoluautorem jeho dalšího pokračování, i když tvoje záměry v něm mohou být ještě všelijak průběžně pozměněny“.
„Přesně tak. To se ovšem děje každému, nikoli pouze mně. Jenomže ne všichni si to tak uvědomují. Proto také trpí. I zde je příčinou všeho utrpení neznalost.“
„Děkuji ti, příteli Samueli, dal jsi mi mnoho látky k přemýšlení a možná i k následování.“
„I já ti děkuji za návštěvu. Někdy se zase u mne zastav. Hlavně pak tehdy, až se něčeho dobereš.“

Autor: František Benda, Foto: Internet