Haf, haf, haf! Já jsem lepší, než je chlap!

Autor článku: Irena Fuchsová Nejsme všechny mrchy, které takhle řvou na otce svého dítěte. Některé se nerozvádíme právě proto, že náš muž má svoje děti rád a děti mají rády jeho.

Když čubička pejskovi řekne ne, je to prostě ne a pejsek to respektuje. Nechápu, jak si někteří muži můžou myslet, když žena řekne ne, že vlastně říká ano. To bývávalo, pánové!
Dřív žena nemohla říct hned, ano! Dřív by si totiž takovou ženu, která řekne hned, ano, nikdo nevzal a ještě by se o ní říkalo, že je kurva! Ano, vím, kurva je ostré slovo, ale moje babička (*1898) ho občas používala, například když mluvila o sousedce, se kterou se pořád hádala – když byly rozhádané, nesměla jsem sousedku zdravit, a když spolu mluvily, babička se na mě zlobila, že jsem ji nepozdravila, ale fakt bylo někdy těžké poznat, jaká je právě na jejich sousedské frontě situace.
Když jsem babičku ve svých deseti letech napomenula a nabídla jí, aby místo kurvy říkala prostitutka, podívala se na mého otce a smutně pokývala hlavou.
„Karle, ta holka moc čte. To není pro život dobrý.“
… Prostě, dřív se opravdu stávalo, že žena sice řekla ne, ale myslela ano. Ale to dnešní muže neomlouvá! Když dneska žena řekne ne, je to, pánové, úplně stejné ne, jaké zavrčí nebo vyštěkne hárající čubička na dotěrného pejska.
HAF! HAF! HAF!
NE! NE! NE!
Dnes je dnes. A jestli to, pánové, nechápete, tak si přečtěte, jak se chová pes!
Náš jedenáctiletý drsnosrstý jezevčík Athos netrpí při každé hárající čubičce. Má své favoritky. Nejvíc trpí, když se hárá Baruška, Darja, Samanta a Zdenička. Přestává jíst. Leží u dveří. Kvičí. Přes zavřené okno ucítí, že jedna ze jmenovaných čubiček jde ven a domáhá se jít za ní takovým tklivým způsobem, že mu většinou vyhovím.
Baruška, Darja, Samanta i Zdenička bývají při hárání na vodítku. Náš Athos je na vodítku furt, protože je to tvrdohlavý, nevychovaný jezevec, kterého jsme navíc rozmazlili a můžeme ho proto pouštět bez vodítka jenom na chalupě.
Vyjdu s ním tedy před dům a on mě táhne k Barušce, Darje, Samantě či Zdeničce – podle toho, která z nich se zrovna hárá. Baruška, Darja, Samanta a Zdenička prochází během hárání několika fázemi, ale když jsou ve fázi, že Athose nechtějí, štěknou po něm, oženou se, a náš milý jezevčík poslušně odcválá o kus dál, a po Barušce, Darje, Samantě či Zdeničce jenom zpovzdálí pokukuje, ale dalšího bližšího kontaktu se vyvaruje. Příště to zkusí znovu. No, a proč by to nezkusil? Baruška, Darja, Samanta nebo Zdenička se po něm zase oženou a Athos zase poslušně odcválá o kus dál.
Pánové, ještě jsem neviděla psa, který by fenku, která se hárá, napadl, když se po něm ožene, štěkne po něm, prostě mu dá rezolutně najevo, že ho nechce. Žádný pes, malý, velký, mladý, starý, se na fenku, která ho odmítne, nerozzlobí, všichni od ní poslušně odejdou a ke štěstí jim stačí, že alespoň slastně očichávají místa, kde před chvílí dáma jejich čichu stála nebo se dokonce, ó ty moje psí štěstí, vyčůrala!
Psa, který by napadl hárající fenku za to, že ho odmítla, jsem nikdy neviděla, ale zato jsem mnohokrát za svůj život stařenky viděla i zažila na vlastní kůži, jak dokáže být sprostý i fyzicky násilný muž, kterému žena, a je jedno, jestli žena vlastní nebo cizí, řekne, že ho nechce!
A ještě v něčem byste se, pánové, mohli u pejsků poučit. Buďte k nám, ženám, hraví a trpěliví!
Máme s naším desetiletým Athosem takovou hru. Mně občas „upadne“ prázdná krabička od léků, od zubní pasty, prázdná role od alobalu, kus papíru, kousek jídla, a Athos se na to pokaždé s radostí vrhne, ať je kdekoli, já se po tom také vrhnu, křičím, no počkej, dáš to sem, taková vzácná věc a on mi to vezme!, a Athos mezitím odtáhne svou kořist pod stůl a vrčí na mě, když mu to jdu „jako“ vzít…
Takhle si hrajeme často a máme při tom oba stejnou radost.
Včera mi opět „upadla“ na zem prázdná role od alobalu a nic. Athos ležel dál pod stolem a ani se na ni nepodíval. Tak jsem ji sebrala a hodila ji znovu na zem a ještě jsem přidala naši oblíbenou větu, no počkej, dáš to sem, taková vzácná věc a on mi to vezme!, Athos vylezl zpod stolu, podíval se na mě pohledem, který mi jasně říkal, ses zbláznila, ne? Mně je skoro sedmdesát a ty mi furt házíš ty svoje blbosti a čekáš, že se po nich budu vrhat? Tak dobře! Ale upozorňuju tě, že dneska je to naposledy! „No počkej! Dáš to sem,“ zopakovala jsem, abych ho trochu nabudila, on udělal dva tři rychlejší kroky, sebral roličku, odnesl si ji pod stůl, a když jsem se sehnula, abych mu ji „jako“ vzala, tiše, skoro neslyšitelně na mě zavrčel.
Vidíte, pánové, i tomuhle se říká láska! A neříkejte, že mi nerozumíte!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12