Jiří Hrebenare, teď těm duševním zříceninám ukážu!

Autor článku: Irena Fuchsová Ne, neukážu. Jsem sice také zdravotně postižený bloger, ale proto nebudu napadat nepostižené blogery, jako jste to udělal vy!

Nicméně tímto reaguji na hrebenar.blog.iDNES.cz.
Ten chlapec potřebuje pomoc, říkám si. Potřebuje trochu zkritizovat. A proč bych to neudělala já, když jsem stejně jako on, postižený bloger?
Cituji Jiřího:
„… Bohužel, jakmile začnete jako handicapovaní psát pravdu, tak se stanete terčem šílenců. Já přeji všem podobným zdravotně postiženým blogerům aby sebrali svou sílu a ukázali těmto duševním zříceninám, že se nedají a neustanou ve své činnosti i napříč hlouposti a blbosti komentátorů a rýpalů. Je třeba psát pravdu a skutečnost. Pohádky nejsou důležité, důležitá je skutečnost, která nesmí mlčet.“
Kde se v něm bere tohle pozérství, říkám si. Přesvědčení, že jenom on má pravdu? Přece to, že je někdo postižený, neznamená, že před ním budou nepostižení padat na zadek. Proč by to dělali? Všichni jsme si rovni, protože jsme lidi, a je jedno, jestli jsme postižení, zdraví, černí, bílí, hubení, brýlatí… Jsme prostě lidi.
Já dostala dětskou obrnu – polio (nepleťte si s DMO – dětská mozková obrna) v roce 1954, kdy se proti ní ještě neočkovalo. Je to zákeřná nemoc, která vás během několika hodin může zkroutit do paragrafu a nikdy vás nikdo nenarovná. Pokud se chcete dozvědět víc, podívejte se na www.polio.cz.
Dopadla jsem dobře, ta mrcha se mi otřela „jenom“ o levou nohu, a že mi ještě na památku nechala post-poliomyelitický syndrom, to jsem poznala až po čtyřicítce.
Cituji Jiřího:
„…Ti mladí a tolik zdraví, si neuvědomí, co je to stěží dojít k autu, co je to vydat nakupováním v obchodě tolik energie, že už dál nemůžete a musíte odpočívat. Oni nepochopí, jak těžké je pro vás ohřát si jídlo, popřípadě se soustředit na práci… Raději fašisticky přemýšlejí o tom, proč by takového povaleče podporovali…“
Uvědomujete si, Jiří, že jste vlastně 4 x šťastný? A víte proč?
a) můžete dojít
b) k autu
c) dojet k obchodu
d) a jít na nákup.
Jsou postižení, kterým se o nějakém dojití si do koupelny, natož ke svému autu, může jenom zdát a představa, že by někdy mohli řídit své auto a dojet si na nákup, je pro ně tak nemyslitelná, že si ji do svých fantazií ani nepouští!
A vaše štěstí pokračuje:
e) jste schopný ohřát si jídlo
f) a máte práci, na kterou se musíte soustředit
Cituji Jiřího:
„…Z takových cyniků je mi pokaždé na zvracení. Vždy si říkám, že tito hajzlíci společnosti jednou narazí a uvidí, proč se co děje, a že ne vždy je všechno růžové podle neoliberální doktríny neofašistického způsobu myšlení.“
Jiří, když jsem dostala ve čtyřech letech dětskou obrnu, něco se mi v mozku přehodilo a od té doby nevidím lidi na invalidním vozejku, o berlích, s holí, lidi bez nohy, pokroucené, kulhající atd. Vidím prostě lidi. Zlé, dobré, hloupé, chytré, příjemné, protivné. Lidi. Vidím lidi.
Setkala jsem se s vozíčkáři, kteří byli pěkně vyčůraní (a to říkám slušně). Moc dobře věděli, jak vzbudit soucit, protože určitě studovali na VŠV (Vysoká škola vyčůranosti).
Setkala jsem se například s mladou ženou o berlích, která v lázních u Teplic vyrážela každou sobotu na trhy, kam se sjíždělo tisíce lidí (bylo to začátkem devadesátých let). Nikdy si tam nic nekoupila, ale přesto při návratu zářila spokojeností.
„Proč tam chodíš, proboha,“ ptala jsem se jí, protože dav, kde je hlava na hlavě, mě nikdy nelákal.
„Všichni mi musí uhnout,“ odpovídala s úšklebkem. „Všichni zdraví mi dělají špalír, abych prošla!“
O pár let později jsem v lázních celý měsíc platila za jednu vozíčkářku kafe, zmrzlinu, dorty. Neměla peníze. Ke konci pobytu jsme se bavily o výdajích a platech, a já zjistila, že její příjem je dvakrát větší než můj…
Doufám, Jiří, že mi nenapíšete, že přemýšlím fašisticky, protože kromě těchto dvou případů, které jsem uvedla, a mohla bych jich uvést víc, znám tisíce postižených lidí, kteří VŠV nestudovali a mám mezi nimi několik stovek kamarádů.
Cituji Jiřího:
„… Právě tyto nemístné útoky pseudosiláků způsobují nechuť v mnoha handicapovaných blogerech, pokračovat ve svém snažení. Já přeji všem podobným zdravotně postiženým blogerům aby sebrali svou sílu a ukázali těmto duševním zříceninám, že se nedají a neustanou ve své činnosti i napříč hlouposti a blbosti komentátorů a rýpalů.“
Tak tohle vůbec neřeším, Jiří. Jaká nechuť? Nikdo mi moji radost z psaní mého blogu nemůže vzít. A nepotřebuju nikomu nic ukazovat. Kdo chce, ať si mě přečte, kdo nechce, číst mě nemusí. A nemyslím si o těch, kteří se mnou nesouhlasí, že jsou duševní zříceniny, ani že jsou komentátoři a rýpalové blbí. Taky nejsem bez chyby.
Nevím, Jiří, proč píšete svůj blog vy, ale já ho píšu, protože mě tento způsob projevu přilákal a láká mě čím dál víc.
Vydávám knihy, pravidelně píšu do novin a časopisů, mám svoje webové stránky – ale blog je něco úplně jiného. Je to útvar, který mi maximálně vyhovuje. Líbí se mi přehled sledovanosti, líbí se mi, jak roste karma. Chodí mi milé e – maily, většinou od mých čtenářů, a pak i takové, které mě tak úplně nezavrhují a občas mě dokonce i opatrně pochválí.
Diskuzi nečtu. Napsala jsem blog, a kdo chce k němu diskutovat, ať si diskutuje. Vždycky se najde někdo, kdo se k němu přidá. A u toho být nemusím.
Jiří, měl byste se nad sebou zamyslet. Je ve vás hodně zla, nespokojenosti a nesmiřitelnosti s námi všemi. Nešla bych s vámi na kafe, to vám říkám rovnou, tak se mě na něj ani nepokoušejte pozvat!
Ale neříkám, že se někdy pozvat nenechám. Časem, až přijdete k rozumu. Ale pospěšte si, abych vám neumřela!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12