O válce stoleté 5: Národní revoluce

Autorka článku: Irena Novotná Zakládat národní revoluci po porážce je vždy chyba.

Porážka přinesla francouzské monarchii ztrátu prestiže. V prvních měsících regentství dauphina Karla Moudrého se dalo čekat, že podobně jako poražený Jan Bezzemek, který byl v Anglii donucen přijmout Velkou chartu, bude i francouzská monarchie donucena podřídit se ústavním omezením a že Francouzi přimějí oslabeného krále k souhlasu s dobrovolně schvalovanou daní. Zatímco však v Anglii byla omezená monarchie objevem baronů, ve Francii, jejíž šlechta prokázala naprostou absenci politického cítění, „plášť zdobený květy lilie“ padl málem na ramena třetího stavu.

Francie a Generální stavy

V roce 1356 na shromáždění Generálních stavů  navrhli dva muži,  Robert le Coq, biskup z Laonu, a EtienneMarcel, starší kupeckého cechu v Paříži, reformy, které bychom dnes chápali jako demokratické.Dauphin měl mít k dispozici tři rady sestavené ze zástupců stavil a rádci, kteří by se stavům znelíbili, měli podléhat odvolání. Stavy se scházely nepřetržitě celé dva roky, a to dokonce i bez králova svolání, což byla zcela nová troufalost, a schvalovaly daně. Plány Roberta le Coq však nevyšly: předně byl mužem navarrského krále Karla z Evreux, řečeného Zlý, kandidáta na trůn, což bylo známo, a taková neupřímnost urážela; také z důvodu, že obrovské obtíže cestování řadu zástupců ve Stavech odrazovaly ; a nakonec proto, že zakládat národní revoluci na porážce je vždy chyba.

Co zbývalo Etienu Marcelovi

Král zajatec nebyl velkým králem, byl to však král a zajatec. Etiennu Marcelovi, který neměl strach před krajním řešením, zbývalo jediné: proč  by království vládnout Pařížská obec (commune, komuna), která by se podobně jako ve Flandrech opírala o federaci obcí? Marcel si tím byl jist, a tak v Paříži založil stranu, které dal do znaku čapku v barvách města, totiž červené a modré; ty pak spolu s bílou barvou královské korouhve jednou vytvoří trikoloru. „Čapku si nasadila“ i další města. Tahle idea komuny zůstala posedlostí Paříže, ale Etienne Marcel zašel příliš daleko a to ho zničilo. Dal zaútočit na královský palác a před Dauphinovými zraky nechal zabít dva dvorní maršálky. Dauphin, „ohromen“, opustil Paříž, rozhodnut opřít se o venkov. (Je nutno dodat, že ke stejnému kroku se v roce 1871 uchýlil Thiers. Takový postup má vždy za následek, že Paříž je na určitou dobu vydána všanc extrémistům).

Masakr na sebe nenechal dlouho čekat – Jacquerie

Marcel se těsněji přimkl ke Karlovi Navarrskému a spojil se dokonce i s Angličany, jimž patřil celý západ země, kolem hlavního města se bouřili venkované, zubožení pokračující válkou. Roty vojáků a ozbrojené tlupy vzbuzovaly na venkově „hrůzu“. Tato Jacquerie (Jacquerie – selské povstání, jež tehdy postihlo velkou část Francie, dostalo svůj název od posměšné přezdívky sedláků, Jacques Bonhomme – Dobrák Kuba) byla potlačena, na dvacet tisíc venkovanů bylo zabito. Pařížané s pobouřením pozorovali spolčení anglických vojáků s prvním úředníkem města, který byl nakonec „vykřičen a obviněn“ a posléze zavražděn.

A tak se francouzský král vrátil do hlavního města

Karel se vrátil do hlavního města a projevil moudrou shovívavost. V Brétigny pak podepsal mír. Anglický král se zřekl svých nároků na francouzský trůn, když kromě Guyenne získal Poitou, Périgord, Limousin a další kraje.

Bylo to příměří, nikoli řešení

Francouzi, kteří takto připadli Anglii, byli příliš francouzští, než aby se s tím smířili. „Ústy se Angličanům podrobíme,“ říkali, „ale srdcem nikdy.“ Doby, kdy provincie mohly následovat jediného muže, byly tytam. Království Francie a Anglie musela buď splynout v jedno, anebo se radikálně oddělit.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet