O válce stoleté 6: Z dauphina král Karel lV.

Autorka článku: Irena Novotná Nikdo to nevěděl tak dobře jako dauphin, který se v roce 1364 stal králem a přijal jméno Karel V. Byl rozhodnut revidovat smlouvu z Brétigny, ale nejdříve musel uspořádat království i armádu.

Byl toho schopen. Zavrhl myšlenky Etienna Marcela na konstituci a panoval jako absolutistický, leč rozumný král. Neváhal povolat z ústraní ty nejkvalifikovanější znalce, ať to byl měšťan nebo šlechtic. Reorganizaci armády svěřil Bretonci jménem Bertrand Du Guesclin, vynikajícímu vojákovi, který se vyznamenal nejen proti Angličanům, ale i proti „velkým rotám“ ozbrojenců plenících venkov a proti Navarrským. Languedoc dokázal zbavit lapků, loupeživých potulných žoldnéřů, když je zahnal do Španělska. Protože byla francouzská výzbroj horší než anglická, Du Guesclin pochopil, že se musí vyhýbat bitvám a že na nepřítele je nutné neustále dotírat, oslabovat jej tak a přitom zabírat jedno město za druhým. Karel ho brzy povolal do Paříže a jmenoval konetáblem (vrchním velitelem). Zároveň král vybudoval v Clos des Galées u Rouenu novou flotilu a chystal novou artilerii. Když v roce 1380 zemřel, bylo království téměř bez boje zbaveno většiny Angličanů.

Královský omyl

Není velikána, který by se nedopustil velkých chyb. Karel V. měl mladšího bratra, Filipa Smělého, kterému otec, král Jan Dobrý, údělem věnoval vévodství burgundské, jednu z nejkrásnějších a nejbohatších provincií Francie. Už sám princip těchto údělných panství byl odsouzeníhodný: rozděloval království, a pokud byli takto vytvoření feudálové současně princi z královské krve, bylo toto rozdělení o to vážnější.
Za věnování Burgundska nenesl Karel V. odpovědnost, dopustil se však omylu, když podpořil sňatek svého vévodského bratra s dědičkou hrabství flanderského a v jednom rodu tak spojil všechny kraje, jež tvořily hranici Francie na severu a východě. Král se domníval, že činí moudře. Kdyby se Markéta z Flander nebyla provdala za vévodu burgundského, stál by o takové spojení pro jednoho ze svých synů anglický král Eduard III. a Angličané by se dostali k bránám Paříže. Karel V. nepředpokládal, že přitažlivost Flander a jejich měst bude mít na burgundského vévodu takový vliv, že namísto bratrského vasala v Dijonu získá nepřátelského panovníka v Bruselu. Když se pak Filip Burgundský navíc (sňatkem svých dětí) spojil s rodem Wittelsbachů vládnoucím v Holandsku, nebezpečí se ještě zvětšilo. Těžiště moci vévody burgundského se přemístilo k severu.

Francie čelí rozpadu

Ještě nikdy nečelila Francie, teprve nedávno sjednocená, vážnějšímu nebezpečí rozpadu. Feudální řád, vycházející z osobního svazku mezi rodem a provincií a podřizující veřejný zájem zájmu soukromému, zůstával zdrojem a příčinou občanských válek. Francie to měla zjistit během jednoho z nejbolestnějších období svých dějin.

 
O válce stoleté: Díl VII. Šílený král

Když Karel V. umíral, bylo Karlovi VI. teprve dvanáct let. Úplná nezletilost znamená regentství, poručnictví a konflikty; královi strýcové, zejména pak Filip Burgundský, vydali království v plen. Zneužívání moci vyvolalo bouře. Když posléze král dosáhl plnoletosti, projevil dobré úmysly a povolal neduživé rádce svého otce, přezdívané podle groteskních figurek zdobících klepadla na dveřích, jimž se říkalo „marmousets“. Oženil se však se smyslnou a nebezpečnou cizinkou, Isabelou Bavorskou. Miloval ji, nechal ji žít v ovzduší slavností, měl pravděpodobně důvody k žárlivosti, trápil se tím a unavoval, a protože nebyl z tuhého těsta, přišel o rozum. Šílený král je pohromou země, avšak král, jehož šílenství je občasné, je ze všeho nejhorší, neboť takového krále nelze ani nahradit, ani respektovat.

Za zády nešťastného Karla VI. zápasili o moc jeho strýc vévoda burgundský a jeho bratr, vévoda orleánský. Ludvík Orleánský byl mladý, vzdělaný a veskrze prodchnutý italským uměním, neboť se oženil s Valentinou z milánského rodu Viscontiů. Jeho orgie vyvolávaly pohoršení a říkalo se o něm, že je dokonce milencem královny Isabely, své švagrové. Jan Neohrožený, který se po smrti Filipa Smělého (1404) stal vévodou burgundským, dal svého orleánského bratrance zavraždit (1407).

Proti sobě stojí orleánský a burgunský tábor

A tehdy vypukla jedna z oněch zbytečných občanských válek, jež tak často rozdělovaly Francii. Stály tu proti sobě dva tábory: orleánský a burgundský. Do čela orleánského se postavil Bernard z Armagnaku, když se jeho dcera provdala za nového vévodu, Karla Orleánského.
Burgundský Jan Neohrožený si zajistil podporu Paříže, kde se ustavila zvláštní aliance universitních studentů a řezníků, kteří se prohlásili za „Burgunďany“. Sorbonna byla burgundskému vévodovi vděčná za to, že v záležitosti papežského schismatu zaujal stejný postoj jako ona a že podporoval římského papeže. Řezníky si Burgunďan zavázal dary a přízní. Přesto však měl tento čarodějův učeň brzy litovat, že rozpoutal lidové nepokoje, protože se mu záhy vymkly z rukou. Násilnosti měly své obvyklé důsledky: měšťané a universita, znechuceni násilnickými spojenci, se přidali k Armagnakovu táboru. V té době však už problém nebyl jen vnitřní záležitostí.

Jindřich V., anglický král to všechno ve Francii monitoruje

Jindřich V. anglický pozoroval, jak se o zemi, spravovanou jménem šíleného krále mladým dauphinem bez přátel, rvou orleánští a burgundští a v roce 1415 cynicky uplatnil nároky Eduarda III. na francouzský trůn, ale neměl k tomu žádné právo, neboť byl jen velice vzdáleným dědicem Plantagenetů. Očekával, že sňatkem s dcerou Karla VI. Kateřinou Francouzskou získá nejkrásnější francouzské kraje. Tyto požadavky byly příliš absurdní, než aby je i tak nešťastná země, jakou tehdy Francie byla, mohla akceptovat.

Válka byla nevyhnutelná

Musela v tom být jakási obsese, která Jindřicha V. přiměla, aby napodobil tažení svého praděda. I on se vylodil v Normandii. Měl k dispozici jen dva tisíce pět set obrněnců, jejich doprovod a osm tisíc lučištníků. S panoši a vozatajstvem ne více než třicet tisíc mužů. Zmocnil se Harfleuru, velkého západního arzenálu, který kladl statečný odpor, a když pak vyzval dauphina k boji, vytáhl směrem na Calais. Rozhodl se totiž, že Sommu překročí v Blanche-Tache, tedy brodem u Kreščaku. Byl to troufalý záměr, jenomže francouzská šlechta byla rozdělena.
Angličanům tak nechala celý týden, který potřebovali, aby se pokojně dostali do Calais. „Hlavní bylo, aby se proti nim nepostavilo obyvatelstvo. Král do písmene plnil ušlechtilá kázeňská nařízení Richarda II.: zákaz znásilňování, zákaz drancování kostelů pod trestem smrti, zákaz hesla Havoc! (výzva k drancování), a to pod trestem stětí; stejný trest hrozil každému, kdo oloupí kupce či markytána; povinnost zachovávat poslušnost kapitánovi, povinnost ubytovat se na přikázaném místě, a to pod trestem uvěznění a ztráty koně…“

Nejkrvavější bitva středověku – bitva v Azincourtu

Jindřich V. zjistil, že je brod hájen, postoupil tedy dále a v Azincourtu narazil na oddíly francouzské šlechty. Rozpoutala se strašlivá bitva, při níž se francouzské rytířstvo, jež bylo sice statečné, avšak z Du Guesclinových lekcí se vůbec nepoučilo, nechalo rozstřílet lučištníky a na kusy rozsekat obrněnci anglického krále. V jedné z nejkrvavějších bitev středověku (1415) zahynulo deset tisíc Francouzů.

Jindřich se svou malou armádou by se ani přes toto vítězství nemohl Francie zmocnit bez francouzské pomoci.

Ale když v roce 1417 Angličané napadli Normandii a její obyvatelstvo žádalo francouzského krále o pomoc, odpověděl konetábl d’Armagnac, že je zaneprázdněn bojem s Burgunďany. Jan Neohrožený zase přiměl obyvatele Rouenu k dohodě s Angličany, s nimiž měl společné záměry s ohledem na zájmy svých vlámských poddaných.

Povstání v Paříži vydalo město Burgunďanům a neobešlo se bez tisíců obětí. Dauphin byl nucen uprchnout, ale ve chvíli, kdy stále ještě bylo možné doufat v usmíření mezi Burgundskem a Francií, zabil dauphinův přítel Tanneguy du Chátel na mostě v Montereau Jana Neohroženého (1419).

Později jistý mnich z Dijonu ukazoval Františkovi I. proraženou lebku Jana Neohroženého: „Veličenstvo, hledíte na otvor, jímž Angličané pronikli do Francie…“

Paříž a Burgunďané nyní přísahali, že dauphina nikdy neuznají. Smlouvou z Troyes (1420) přinutila Isabela, spojenkyně Burgunďanů, svého pomateného chotě k tomu, aby dal jejich dceru Kateřinu za ženu Jindřichu V. Anglickému a učinil z něj tak regenta Francie a posléze i následníka trůnu. Odstavenému, vyobcovanému a odmítnutému dauphinovi zbyl k obraně jen prostor mezi Seinou a Loirou. Francie byla strašně zbědovaná. Vlci se potulovali i v ulicích měst.

„Celý venkov“, říká Alain Chartier, připomínal moře, „kde každému patří jen to, nač mu stačí síly“.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet