O válce stoleté 3: Anglie a Francie vstupuje do války

Autorka článku: Irena Novotná Jak to tak v historii chodí, válka, která se odehrála mezi Francií a Anglií v rozpětí let 1337 – 1453 se ve své době v kronikách nevyznačovala Stoletou válkou.

Ale tento konflikt, který ve skutečnosti trval 116 let dostal nám známý název „Stoletá válka“ až v 19. století. Příčina stoleté války vězela v dynastických důvodech – šlo v podstatě o to, která z královských rodin bude kontrolovat Francii. A protože budeme sledovat události v délce 116 let a budeme také sledovat poměry ve Francii a Anglii, považuji za nejvhodnější metodu, abychom měli stále přehled v tom kolotoči dění, nastavit si časovou osu klíčových události.

• 1337: Francouzský král Filip VI. prohlašuje území anglického krále Eduarda III. ve Francii za zkonfiskovaná.

• 1339: Francouzští vojáci pořádají nájezdy na anglická hrabství Devon, Sussex a Kent.

• 1340: Eduard se prohlašuje za krále Francie; Angličané porážejí francouzské loďstvo u belgického Sluys.

• 1341–1342: Angličané vpadají do Bretaně.

• 1346: Angličané poráží Francouze u Kresčaku.

• 1347: Do rukou Angličanů se dostává přístavní město Calais.

• 1348–1350: Franci a Anglii zasahuje mor.

• 1350: Umírá král Filip VI., po něm nastupuje Jan II.

• 1356: Černý princ poráží Jana II. u Poitiers; Jan II. upadá do zajetí.

• 1360: Smlouva z Brétigny ukon- čuje válečný stav.

• 1364: Umírá Jan II., po něm nastupuje Karel V.

• 1369: Karel V. si činí nárok na Akvitánii; obnovení válečných akcí.

• 1369–1374: Do rukou Francouzů se znovu dostává celá Francie kromě Gaskoňska a Calais.

• 1372: Anglické loďstvo je poraženo u La Rochelle.

• 1376: Smrt Černého prince.

• 1377: Umírá král Eduard III., nastupuje Richard II.

• 1380: Umírá francouzský král Karel V., nastupuje Karel VI.

• 1389: Podepsáno příměří z Leulinghen.

• 1399: Richard II. je svržen, na jeho místo nastupuje Jindřich IV.

• 1412: Angličané se vydávají na chevauchée z Bordeaux do Normandie.

• 1413: Jindřich IV. umírá, nastupuje Jindřich V.

• 1415: Jindřich V. vpadá do Francie a poráží Francouze v bitvě u Azincourtu.

• 1417–1419: Jindřich V. dobývá Normandii.

• 1420: Smlouva z Troyes dělá z Jindřicha následníka trůnu a regenta Francie.

• 1422: Jindřich V. a Karel VI. umírají.

• 1424–1428: Angličané obléhají Orléans.

• 1429: Francouzi uvolňují obležení Orléansu a poráží Angličany u Patay. Karel VII. je v Remeši korunován králem Francie.

• 1431: Jana z Arku je popravena.

• 1435–1436: Od Angličanů odpadá burgundský vévoda a do rukou Karla VII. přechází Paříž.

• 1449: Francouzi zahajují tažení za účelem znovudobytí Normandie.

• 1453: Angličané jsou poraženi u Castillonu a kromě Calais ztrácejí ve Francii všechny své državy.

Co předcházelo roku 1337
Budeme, se držet časové osy, kterou jsme si nastavili a aby bylo zcela srozumitelné, jak došlo k válce, budeme se zabývat poměry mezi Anglií a Francií v návaznosti na Flandry, které byly klíčem jejich vztahů.

Podivná symbióza
I když se umění, mravy i jazyk u Francouzů ustálil tak, že se staly bytostně francouzskými, přeci jenom jakási dualita tu zůstala. Podivná symbióza francouzského a anglického království. Jistě nikdo nepochybuje, že uvnitř se uhnízdilo nebezpečí konfliktu. Anglická elita byla po normanském dobytí země nástupem Plantagenetů pofrancouzšťována. Angličtí básníci psali francouzsky, Eleonora přinesla na anglický dvůr kurtoazii a angličtí králové se k dámám chovali jako francouzští rytíři.

Jenže, ale …
To je však neopravňovalo k tomu, aby se na francouzské půdě stali pány Guyenne a dalších míst. Ve vzduchu visela otázka: spojí se obě království pod jednou korunou, nebo svazek rozetne jedna jediná odvážná operace?

Rok 1328 byl naplněn naléhavou potřebou řešit problém

V roce 1328 totiž zemřel Karel IV. Krásný a bohužel, nezanechal za sebou dědice. A tak, nároky na trůn mohli vznášet tři kandidáti:
1) Eduard III. Anglický, syn Isabely Francouzské a vnuk Filipa Sličného;
2) Filip z Evreux, manžel Jany Navarrské a zeť Ludvíka X. Hašteřivého,
3) Filip z Valois, vnuk Filipa III. Smělého

A v soutěži vyhrál právě Filip z Valois, i když byl jen vlastním bratrancem zesnulého krále. Jak by ne: narodil se v království“.

Jenže Generální stavy do toho také začaly mluvit; obezřetně nedůvěřovaly jak Navarrskému, tak i Angličanovi. Jenže to musely nějak důvěryhodně vysvětlit, a tak vytáhli starý zákon sálských Franků, podle kterého ženy nesměly usednout na trůn a nemohly následnictví ani přenést. To bylo navenek. Ale ve skutečnosti to bylo tak, že sálský zákoník přinesl jinou záminku: král musel být Francouz. A tak se uzavřela větev přímých Kapetovců a nastoupila dynastie z Valois.

O pravých králech a králech – nalezencích

Ovšem, jaký prospěch vlastně ta finta přinesla Francii? Každý uvážlivý člověk řekne, že žádný. Kdo studuje dějiny, ví, že Kapetovci jako králové byli politicky zdatní, moudří a bohatí dlouhou dědičnou zkušeností, království vybudovali a upevnili.

„Králové-nalezenci“, jak se tehdy pohrdavě říkalo prvním králům z rodu Valois, byli parvenuové, „povýšenci“ monarchie, a šlo jim tedy především o feudální prestiž. Filip VI. z Valois, skvělý, impulsivní a obklopený špatnými rádci, pokládal válku za turnaj, při němž je důležité nikoli stát se vítězem, nýbrž projevit odvahu a dodržovat pravidla hry. Tolik nyní o Francii.

Eduard III., anglický král, drsný realista

Eduard III, anglický král byl mladý, rovněž si zakládal na rytířské kurtoazii, třebaže jeho jednání bylo vedeno tím nejdrsnějším realismem. Řídil se heslem „It is as it is…“ (Je to takové, jaké to je), a jako kdyby si je byl vypůjčil od Kapetovců. Žádný panovník nemohl být feudálnější, než Eduard III. Miloval slavnostní jízdy svých rytířů, zakládal si na rytířské zdvořilosti, trápil se pro krásné ženy, přísahal, že obnoví Artušův „kulatý stůl“, proto vystvěl kulatou windsorskou věž, založil podvazkový řád, který tvořily dvě skupiny po dvanácti rytířích, z nichž jednu vedl sám král a druhou jeho syn, Černý rytíř. Přesto byl tvrdým realistou.

Zloba času

S velikým přemáháním přijal státní převrat Filipa z Valois a dokonce mu složil lenní přísahu za Guyenne. Podrobil se však jen naoko. Tu „zlobu času“ nechá přejít, vyčká, bude předstírat a připraví se. Začal totiž sbírat vojsko a zbrojit. Musel čelit útoku jízdy feudálních baronů. A tak se rozhodl pro použití tarasnic a lučištnictva. Eduard III. vlastnil v roce 1340 nejmodernější armádu v Evropě.

Důvody a příčiny k válce, klíč k francouzsko-anglickým vztahům

Hlavním důvodem války bylo odhodlání Eduarda III. získat francouzskou korunu, bezprostřední příčinou bylo štvaní rebelantských emigrantů, popularita tažení, jež lákalo pleněním bohaté země, ale zejména pak otázka Flander, onoho klíče francouzsko-anglických vztahů.

Základním produktem Anglie byla vlna a základní výrobou Flander tkaní sukna. Pastevecká Anglie a zpracovatelské Flandry se vzájemně potřebovaly. Flanderský hrabě Ludvík z Nevers byl podporován francouzským králem, zatímco vlámské měšťanstvo bylo silně proanglické.

Rok 1337 – „Stoletá válka“ začíná

Je třeba předem říci, že „Stoletá válka“ byla válkou dynastickou, feudální a národní, ale především imperialistickou. Když angličtí kupci věnovali králi dvacet tisíc žoků vlny na úhradu nákladů tažení, měli na mysli udržení dvou oblastí nepostradatelných pro jejich obchod: Flander, jež od nich nakupovaly vlnu, a kraje Bordeaux produkujícího víno; penězi plynoucími z Brugg a z Gentu se platilo za sudy z Bordeaux.

Když Eduard III. Ukončil vojenské přípravy, tak …

Eduard III. ukončil své vojenské přípravy a v roce 1337 vyzval Filipa VI. k zápasu, když popřel jeho legitimitu a vyslovil nárok na francouzský trůn. Stála za ním londýnská City, jež s obavami sledovala, jak se nepostradatelné Flandry dostávají pod francouzský vliv.

Dvojí zájem na válce

Králi šlo o francouzské dědictví a lidu o svobodu obchodování. Dolní sněmovna, shromážděná kolem žoku s vlnou (na žoku s vlnou seděl v anglické Dolní sněmovně kancléř), ochotně odhlasovala armádu. Směsice industrialismu a rytířství dodávala celé té historii na bizarnosti… Do téhle doby už nepatří křižácká prostota; tihle rytíři jsou v podstatě obchodními zástupci kupců z Londýna a Gentu…“

Kdyby jsou chyby

Je to přesný popis, nesmíme však zapomínat, že kdyby anglický král netoužil po spojení obou království, stoleté války by nebylo, ale vlámští kupci Eduarda III. přiměli, aby odhalil své záměry. Aby svému lennímu pánovi, francouzskému králi, vyhlásili válku, v tom jim bránily příliš živé zábrany, neboť se zavázali zaplatit papeži dva miliony zlatých, dopustí-li se takové zrady. Na způsob, jak smířit úctu k dohodám s jejich porušením, přišel Vlám Jakub Artevelde. Poradil anglickému králi, aby k svému erbu připojil erb Francie. Ten, kdo by se pak stal skutečným francouzským králem, jemuž přísahali věrnost, by byl spojencem Vlámů, a nikoli jejich nepřítelem.

Tato válka byla zpočátku populární

Tato válka byla v Anglii populární, neboť zavedla vojska do bohatých krajů západní Francie, kde ji čekala obrovská válečná kořist. Eduard III. a jeho baroni představovali „výkvět rytířstva“, avšak „jejich štíty s erby byly vývěsními štíty drancovací výpravy“ o jejímž politováníhodném postupu se dozvídáme u Froissarta: „I byli Angličané ve městě Caen pány tři dny, a odeslali na malých bárkách všechen svůj lup – sukno, šperky, zlaté a stříbrné mísy a všechno ostatní bohatství – ke svému hlavnímu loďstvu. Nedá se ani věřit, jak bohatou žeň sukna Angličané našli v Saint-Ló… Louviers bylo normanské město, kde se vyrábělo mnoho dobrého soukenného zboží, bylo to město veliké, zámožné a obchodní, ale naprosto nechráněné, a bylo vydrancováno a vyloupeno… Anglie se topila ve válečné kořisti získané ve Francii, takže v celé zemi nebyla snad ani jediná žena, která by se nechlubila nějakou ozdobou nebo neměla doma krásné jemné plátno či stříbrný pohár. To vše pocházelo z kořisti v Caen nebo v Calais…“

Začínají se projevovat základní rysy anglické politiky

Je zajímavé pozorovat, jak brzy se v dějinách začínají projevovat základní rysy anglické politiky, které jsou vynucovány zeměpisnou situací:

a) Anglie potřebuje převahu na moři, neboť bez ní nemůže ani rozvinout svůj obchod, ani vyslat svá vojska na kontinent a udržovat s nimi spojení. Od prvních dnů války jsou angličtí námořníci v převaze a vítězí roce 1340 v bitvě u belgického Sluys. Dokud tato námořní převaha trvá, Anglie snadno vítězí. Později si Eduard III. přestane svého námořnictva hledět, Francouzi a Španělé se spojí a anglické oslabení na moři je pak počátkem anglických neúspěchů;

b) Anglie, která může na pevninu vysílat jen omezený počet vojáků, se snaží vytvářet proti svým nepřátelům kontinentální ligy a hmotně je podporuje.

Tak se na počátku stoleté války Eduard III. snaží spojit se proti Francii nejen s vlámskými obcemi, ale i s císařem. „Nešetří proto ani zlatem, ani stříbrem a rozdává velmožům, urozeným paním a slečnám drahocenné klenoty…“

Rok 1346 – Angličané poráží Francouze u Kresčaku.

Vylodění v La Hougue

V Guyenne měl Eduard III. předmostí, ale francouzští rebelové ho informovali, že Normandie není hájena. V roce 1346 se proto v síle tisíce plavidel, čtyř tisíc rytířů a deseti tisíc anglických a waleských lučištníků vylodil v La Hougue. Kraj, který již po několik generací nezažil válku, se nechal zpustošit, aniž se bránil. Anglický král měl v této chvíli jediný plán: vpadnout do severní Francie, co nejvíce ji vydrancovat a pak se přes Flandry stáhnout zpět. Zjistil však, že mosty přes Seinu jsou strženy, a musel táhnout až k Poissy, čímž Filipovi poskytl čas na povolání svých vasalů.

Bitva u Kresčaku

Střetnutí se odehrálo nedaleko Abbeville, u Kreščaku. Byla to bitva zásadního významu, neboť znamenala počátek velkých vojenských změn, jež v Evropě zvrátily vztahy společenských tříd. Kreščak znamená porážku nejskvělejší feudální jízdy, totiž francouzské, pěchotou waleských lučištníků. Rytíři Filipa IV. byli stateční. Byli poraženi, protože jejich pěchota byla hůře vyzbrojena, protože si jí nevážili a protože jim záleželo více na prestiži než na vítězství, na individuálních výkonech než na kolektivní disciplíně. „Plni pýchy a řevnivosti napadli neuspořádaně Angličany, seřazené velmi příhodně do tří šiků.“ Byl to masakr.

Porážka Francouzů byla revolucí

Filip nepochopil hluboký smysl této porážky, která byla revolucí. Když příštího roku Eduard III. Rozbil svůj stan před Calais, francouzský král znovu svolal své rytíře a anglickému králi, znamenitě opevněnému, vzkázal, ať si zvolí místo, kde by obě armády měly rovné šance. Avšak Eduard III. toužil po bitvě a ne po turnaji. Odmítl a zmocnil se Calais, města, které si pak Anglie udržela až do doby Alžběty I. a které jí zajistilo nadvládu nad průlivem La Manche, protože vypudila jeho původní obyvatele a nahradila je Angličany.

Za Francii: Jan Dobrý, nový francouzský král

Papež dosáhl klidu zbraní. Když pak válka znovu propukla, měla Francie nového krále, Jana Dobrého, stejně průměrného jako jeho předchůdce, „nepřístupného radám a tvrdohlavého v názorech“.

Za Anglii: Černý princ

Spojení Bordeaux s Normandií si vzal na starost Černý princ, Eduardův syn. Znovu získal Languedoc a poté vytáhl na Poitiers, kde se postavil čtyřikrát početnější francouzské armádě. Šlechta stále odmítala uznat, že se prosadil úplně nový typ války.

Nešťastná bitva u Poitiers (1356), kde Černý princ, starší syn Eduarda III., zajal francouzského krále Jana Dobrého, byla lekcí, kterou Francouzi konečně pochopili. Francouzská armáda odmítá otevřený boj, uzavírá se v pevných hradech, a pak, protože protivník není na poziční válku spojenou s obléháním vyzbrojen, si začíná s nepřítelem hrát. Na venkově nepřátelský vpád sedláky už unavuje. Dobrák Kuba Angličany znepokojuje, odmítá za zajaté šlechtice výkupné, což je u řemeslných vojáků zvykem, ale zabíjí je, pokud má příležitost. Anglická vojska bloudí sem a tam a fakticky nemohou bojovat. Vojáci si na dlouhé tažení stěžují. Konečně v roce 1361 uzavře anglický král v Bretigny mír a poté, co si původně činil nárok na celé francouzské království, se nyní spokojuje s Akvitánií, s hrabstvím Ponthieu a s hrabstvím Calais. To nebyl dobrý mír, protože nevyřešil jedinou, ale základní otázku, totiž otázku svrchovanosti Angličanů v provinciích, které si již nepřály být anglické. V Périgordu a Armagnacu mnozí oprávněně reptali, že francouzský král nemůže rozdávat své vasaly. Honorace z La Rochelle říkala: „Ústy se Angličanům podrobíme, ale srdcem nikdy.“ Tento odpor v sobě skrývá sémě budoucích válek a je předzvěstí konečného osvobození Francie.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet