Dobře utajená dcera

Autorka článku: Irena Novotná Lidé se často nezajímají o minulost člověka, s kterým míní strávit zbytek života nebo alespoň jeho část v manželském či mimomanželském vztahu.

Záleží, jak se vztah vydaří. A někdy se opravdu vydaří. Oba jsou šťastni, a pak, jak rána z čitého nebe se objeví problém, který se vyloupne z minulosti a dopadne jak těžký stín na dosud šťastné lidi, kterým se splnily všechny jejich sny.

V tomto případě jde o nepřiznanou nemanželskou dceru partnera. Obvykle se tomu říká hřích z mládí. Otec se při narození přiznal k dítěti, matku si nevzal a neměl, jak tvrdí, žádný podíl na její výchově, kromě placení výživného do zletilosti. Ovšem ve vší tajnosti. Své současné manželce ji zatajil. Nyní je dcera zletilá, otec ji už výživné neplatí, ale přesto ji kyne dobrá budoucnost, jen ji chytit pořádně za pačesy.

Mezitím její otec se svou současnou ženou, s kterou má dvě nadané děti, studující na prestižních školách, vybudoval prosperující společnost. Samozřejmě, že i manželka do společné firmy vložila mnoho energie, práce a dokonce si doplnila potřebnou kvalifikaci, což stálo nemalý peníz, ale – bylo to pro jejich děti. Až jednou vystudují, převezmou firmu. Pokud všechno dobře půjde, bude o jejich budoucnost postaráno. Oba manželé netušili, že jejich životní dráhu sledují dvě osoby – dosud svobodná matka jeho utajené dcery a dcera, která cítí, že se může její osud velmi změnit. Dosud žila v běžných poměrech, podařilo se jí vystudovat a vybudovat si postavení ve firmě, v které pracuje. A čeká, co bude dál. A tak jednoho dne zazvoní u domu, kde žije spokojeně rodina a právě se chystá k oslavě promoce starší dcery.

„Kdo je?“ zeptá se paní domu a vykloní se z okna.

„Dobrý den, mohla bych s vámi na chvíli hovořit?“

„Ale já vás neznám,“ řekne paní domu.

„Mám pro vás velmi důležitou zprávu.“

Paní domu se lekne, že se stalo něco synovi nebo manželovi, protože dcera je doma a tu nemusí mít v tu chvíli strach. Seběhne dolů, otevře dveře a dívá se do tváře, která je jí nějak povědomá.

„Ráda bych se vám představila, a pak s vámi pohovořila. Mohu?“

„Jistě,“ řekne zmateně paní a pohybem ruky ji pozve dál. Vejde do domu, kde se přepych snoubí se vkusem. Paní domu ji vybídne, aby se posadila. Otevře kufřík a vyndá z něho objemnou složku. Položí ji na stolek, na dosah, aby mohla paní do ní nahlížet.

„Jmenuji se Karla a jsem vlastní dcera vašeho manžela. Zde jsou důkazy.“

Šokovaná paní vezme do ruky složku a převrací jeden list za druhým. I fotografie, na kterých je její manžel ve velmi mladém věku, vedle něho stojí dívka a drží v náruči dítě. Rodný list, útržky ze složenek, pěkně seřazené a nalepené, jako důkaz, že otec po celou dobu platil výživné, jak jej stanovil soud. Zřejmě její matka nikdy nežádala o zvýšení alimentů, takže částka se stále opakuje. Dokonce ani nikdy, podle všeho nežádala otce dítěte, aby byl účastný na výchově dcery. Ta žena všechno vzala na sebe. Až v době, kdy dcera dovršila svou plnoletost, ji celý příběh vyprávěla, a tak odkryla identitu jejího otce, kterou dosud tajila. Nevyzvala ji však přímo, aby se u něho ucházela o majetek či přízeň. To dceru napadlo samotnou. I když se matce nesvěřila se svým záměrem, přišla na to, když dcera nechala na stole některé materiály, které připravovala k uplatnění nároku. Ani potom neřekla ani slovo a nechala věcem volný průběh.

Paní zavře složku a zadívá se na ženu, která na ni vážně upírá oči.

„Co po nás chcete?“ zeptá se mírně.

„Jednoduchou věc. Aby mi můj legitimní otec vyrovnal životní úroveň. Zde je znalecký posudek, který jsem pro urychlení celého procesu nechala udělat a který dokládá, kolik je mi dlužen. Můj advokát zjistil všechny skutečnosti, které jsou podkladem k nárokované částce. Pokud se dohodneme, bude jen dobře, pokud ne, pak se budeme soudit. A to není všechno.“

„Dobře, manželovi všechno řeknu a dáme vám vědět. Nebojte se. Rádi předejdeme soudním tahanicím.“

Když se za ní zavřely vrata, musela se chytit plotu, aby neupadla, jak se chvěla po celém těle. Nárokovaná částka rozhodně nebyla skromná. Zrovna nedávno kupovali své dceři byt, který zařídili a založili j slušné konto. Takže požadovanou částku nemohou splatit v termínu, který je v přípise od advokáta požadován.

„To není pravda, to není pravda, to se mi snad zdá,“ opakovala si, protože si byla jistá, že na nějaké dohody advokát nepřistoupí a bude nárokovanou částku vymáhat. Možná, že o všechno přijdou. Možná, že bude chtít i podíl na firmě. Bude to stále pokračovat, dál a dál. U soudu se bude omílat, že musela vyrůstat bez otce, do toho bude svědčit její matka, která určitě pomocí svého advokáta, vybalí historku, které soud uvěří. Jeho pověst bude zničená, všechny ty vybudované styky, které zajišťovaly hladký průběh jejich společného života, skončí. Nyní jejich nejbližší budoucnost bude provázet soudní řízení, protože on to tak nenechá a jelikož nebude moci operovat s tím, že je to všechno lež, bude muset přiznat pravdu. Všechny dokumenty připravila tak, aby s ním o celé události krátce pohovořila a doporučila mu, aby se nechal zastoupit advokátem.

Žaloba byla velmi dobře připravena. Na základě výpovědí svědků a předložených nezvratných důkazů, vyhrála utajovaná dcera. Byly ji přiznány veškeré nároky. Vzhledem k dosavadní bezúhonnosti a dobré pověsti otce se advokáti obou stran dohodli na splácení dluhu v po sobě následujících termínech. Byt, který zařídili své dceři, byl prodán včetně zařízení a konto zrušeno. Všechny prostředky byly uloženy do úschovy k advokátovi, který z nich pravidelně hradil nyní již soudem potvrzenou dlužnou částku.

Otec se svou utajenou dcerou po celou dobu nepromluvil ani slovo, natož s její matkou. A jednoho dne bude i dědičkou, pomyslela si jeho žena, když opouštěli soudní budovu. Nikdy o tom pak nehovořili, jen mu řekla – odpustila jsem ti. Děti však neodpustily a byly v tom důsledné. Obě cítily morální právo své rodiče zavrhnout. Otce proto, že lhal a způsobil jim všechny následky, které musely nést citelným snížením životního standardu, matku proto, že se za jejich zájmy nepostavila. A nikdy si to nevyčítaly hlavně po tom, když držely v ruce rozhodnutí o dědickém řízení.

Co říci na závěr? Nuže, každý, nechť si vyhodnotí celý případ sám. Jistě, co člověk, to názor. Asi by nebylo dobré jen tak planě moralizovat … jen podotknout – pozor na minulost!

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet