Důchodce a duchovní život – Samuel učitelem

Autor článku: František Benda „Jak ses stal učitelem?“ zeptal se kdosi zvědavě Samuela. „Ale já přece nejsem učitel,“ bránil se kmet.

„Jak to, že nejsi? Tolik lidí se k tobě obrací o radu, a ty nejen že se tomu nebráníš, ale ještě jim předhazuješ všelijaké všetečné otázky. Ty nutí lidi přemýšlel nad věcmi, kterých by si byli jinak ani ne-všimli. Když si pak s nimi nevědí rady, musí se přece přijít zeptat jak to vlastně je, nebo aspoň jak jsi to vůbec myslel.“

„To jsi vystihl velice trefně. Já se nepovažuji za učitele, tak moudrý nebo troufalý zas nejsem, abych si myslel, že znám na všechno odpověď. Já pouze kladu otázky, asi jako když rybář hází do vody návnadu, nebo lovec klade pasti. Chytí se jen ti zvědaví a zvídaví. Lhostejní přejdou nevšímavě mimo. Záleží pak pouze na záludnosti nebo lákavosti námětu, aby zaujal i je. Nikdo ovšem není k ničemu nucen. Kdo chce, přemýšlí dobrovolně a sám. Já ho pouze upozorňuji na zajímavá zákoutí, kterých si možná ještě nevšiml a která je dobré si uvědomit.“

„A co tě vlastně k této ne právě pohodlné a zcela nezištné činnosti přivedlo?“
„To je vlastně jednoduché. Vyrůstal jsem totiž v prostředí, kde lidé měli mnoho starostí s tím, aby vůbec uživili jak sami sebe, tak své děti. Na nějaké filosofování jim pak už přirozeně čas ani nála-da nezbývaly. Lze se divit, že si hloubavého kluka nikdo moc nevšímal? Nebylo na koho se obrátit, koho se na něco zeptat. A i kdyby se byl už nakrásně někdo přece našel, ten kluk by býval asi stejně nevěděl, na co se zeptat. Byly to jen takové nejasné touhy, jak už to v mládí bývá.“

„A našel jsi, třeba někdy později, někoho, kdo by se ti v tomto směru věnoval?“
„To víš, že našel. V prvé řadě to byly knihy, ale žádná z nich nezodpověděla všechny otázky, vždy to byly jen takové útržky, takže bylo nutno hledat vždy znovu a dále. A také vlídní a laskaví lidé. Nemys-lím tím školní učitele, ti to měli v pracovní náplni, takže občas něco i odbyli. Ale tu a tam se našli chápa-ví spolupracovníci nebo nadřízení, kteří mne ochotně popostrčili o kousek dopředu. A v ne-poslední řadě také životní zkušenosti, i když někdy dost trpké a krušné. Zkrátka jak se říká: škola života.“
„A mohl jsi to všem těm svým učitelům nějak oplatit, nějak se s nimi vyrovnat?“
„Jak? Řekni mi jak? Je přece možné, že jsem pro ně byl tehdy pouze jakási mimochodem se vy-skytnuvší příhoda, které se trochu věnovali, a co je hlavní, naše cesty se velmi brzy rozešly, takže ani nevím, kam všichni zmizeli. Také je nutno vzít v úvahu, že byli většinou o dost starší než já, takže patrně už všichni postupně zemřeli. Není tedy vlastně komu poděkovat. Ale ten pocit závazku trvá. Když tedy nemohu dávat tam, snažím se dávat jinde. Pro toho, kdo poznal žízeň, je vítané napájet jiné, má-li k tomu prostředky a příležitost.“
„Koho tedy učíš teď?“
„Ale já přece neučím, to už jsem jednou řekl. Pouze se snažím odpovědět těm, kteří se přijdou bez mého nátlaku zeptat, a také nadhazuji záludné otázky těm, kteří nevědí na co se přesně zeptat, jestli se náhodou v některé chvíli nechytí. To považuji za svou povinnost.“
„A jak jsi k tomuto přesvědčení přišel?“
„Jednou jsem slyšel takovou zkazku o chudém uhlíři, který přiznal, že vydělává tři dukáty. První splácí, z druhého žije a třetí půjčuje. To pak vysvětlil tak, že z prvního živí svého starého otce, čili splácí mu jeho někdejší péči. A třetí půjčuje tak, že vychovává svého syna s očekáváním, že i on mu jednou, až také zestárne, jeho dnešní péči oplatí.“
„A jak si hledáš náměty pro ty své průpovídky?.
„To je velice jednoduché. Říkám pouze to, co bych býval rád slyšel tehdy ve svém mládí, kdy jsem nevěděl kam se obrátit pro poučení. Vyskytne-li se někdo podobný, třeba se rád přidá. Ostatní přejdou bez zájmu – a také bude dobře.“
„Považuješ takovou činnost za zásluhu?“
„Ale vůbec ne. Mnohokrát jsem v životě zřejmě bez jakékoliv zásluhy něco dostal dnes už ani ne-vím od koho, takže dnes se jen snažím z toho mála, co mám, dávat zase aniž vím komu. Když mu to po-může, ať si to ve zdraví užije“
„A co nyní poradíš mně?“
„To je jednoduché: ztiš se, a až na něco neznámého narazíš, ozvi se.“

Autor: František Benda, Foto: Internet