Důchodce a duchovní život – Vědomé prožívání

Autor článku: František Benda Zkušenost nás občas poučí, že nejméně toho víme o tom, co se zdá být zcela běžné a co považujeme za naprosto samozřejmé.

A teď máme obrátit pozornost na vědomé prožívání. Proč vědomé? Nestačí snad pouhé prožívání? To přece známe velice dobře. Procházíme jím od ráda do večera. Co chvíli stojíme na rozcestí, kde se musíme rozhodnout, kterou cestou dále pokračovat. Zda se dáme na jednu, či na druhou stranu. Není snad toto prožívání? Ne vždy je rozhodování snadné. Málokdy je situace zcela jasná; dost často musíme jednat nazdařbůh. Ať už se rozhodneme tak či onak, situace se vždy nějak vyvine a nás čeká vzápětí další rozhodování.

Dopadne-li vše dobře, nebo alespoň uspokojivě, považujeme to za samozřejmé. Na koho by se mělo štěstí usmívat, když ne na nás? Nejsme-li naopak s vývojem události spokojeni, pak mluvíme o nepřízni-vém osudu, o nespravedlivém pronásledování nebo se ptáme: „Co jsme komu udělali?“

Nábožensky založení lidé se v takovém případě obracejí k Bohu s prosbou, aby je vyvedl z nebezpečí. Pokud nejsou vyslyšeni, nereptají. Své nezdary přičítají na vrub božské moudrosti, která je nevyzpytatelná. „Bůh dal, Bůh vzal – budiž jméno boží pochváleno“ – taková je jejich reakce.

Východní učení má na celý proces názor diametrálně odlišný. Při existenčních problémech, ani při jiných nepříjemnostech nevolá o pomoc k Bohu – přesněji řečeno k takovému Bohu, který by měl sídlit kdesi na nebesích, tedy mimo naše prostředí. Sice se neodtahuje od představy Boha, ale věří v takového, který svou důležitou a účinnou částí sídlí v srdci každého člověka. Sídlí a čeká. Čeká na aktivní projev člověka, aby ho mohl podpořit. Aby se stal spoluúčastníkem jeho konání.

Pak už nejde o pouhé prožívání, nýbrž o prožívání vědomé, tj. pozorující všechny aspekty, které k pocitům při prožívání přispěly, které stojí v pozadí a i takové, které ještě očekávají, že budou moci do hry teprve vstoupit.
Každá nová událost není pak chápána jako něco, co spadlo samo od sebe z nebe. Hledají se příčiny jejího vzniku a zkoumají se její vlastnosti, aby bylo možno eliminovat škodlivé složky, a případně podpořit ty, které by mohly napomoci duchovnímu růstu. Žádný jev není považován za vysloveně zlý. Předpokládá se, že ve všem lze nalézt jiskřičku dobra, jejíž rozdmýchání by bylo možno využít ku prospěchu věci.

U každé události je tedy prospěšné si uvědomit její proměnlivost. Ještě před chvílí bylo vše v pořádku, pak se to nějak zvrtlo a nějakou chvíli zase bude trvat, než se to spraví. Nová situace předloží své požadavky, kterým bude nutno vyhovět. Zde není místo pro připuštění jakýchkoliv emocí. V tomto typu hry se nemohou nikterak uplatnit. Potřebné prostředky a metody, vyplývající z dané situace, stejně jako jejich použití, jsou zpravidla jasně určeny. Až se vše spraví a situace opět vklouzne do kontrolovatelných kolejí, teprve pak se mohou uplatnit emoce, city a různé vazby. Kdykoliv dříve by byly pouze na překážku.

Jiným rysem každé události je její podmíněnost. Nic se neděje samo o sobě; to, co pozorujeme a co musíme řešit, je následek čehosi dřívějšího, co jej vyvolalo, čili jeho příčina. Ta nemusí být v současnosti zcela jasná nebo zjevná. Skrytá nemoc pozvolna nahlodává organismus, až ten náhle zkolabuje. V oboru, ve kterém pracujeme, mohou kdesi v pozadí probíhat nám neznámé akce, jejichž nešťastným obětním beránkem se náhle stáváme my. Nedá-li se tomu nějak snesitelně zabránit, musíme se smířit s novým stavem a nějak se v něm rozumně zabydlit. Nikdo na světě nám nedokáže zaručit, že se věci budou vyvíjet tak, aby se to hodilo právě nám. Je výhodné s tím předem počítat, je výhodné se s tím dokázat smířit.

Jinou neopominutelnou vlastností věcí a vztahů je jejich strastnost. Nejsme zrozeni k tomu, abychom neustále procházeli girlandami štěstí a radosti. Tím, že je vše proměnlivé, nezvratně směřuje ke svému zániku, ke svému konci. Žádný pocit, ať štěstí či neštěstí, nemůže trvat věčně – dříve či později se budeme muset se vším rozloučit. Z toho vyplývá poučení, že bychom se neměli na nic, ale vůbec na nic vázat tak, aby nás nečekaná ztráta dokázala sklátit. Vypadá to sice jako opatrnická otevřená zadní vrátka, ale nedá se nic dělat. Životní realita to ospravedlňuje. Je sice pravda, že při prvním nárazu zakolísáme, ale stojíme-li nad věcí, dostaneme se k předcházející rovnováze snadněji.

Východní učení nabízí ještě jeden důležitý a velmi prospěšný prvek. Je to tzv. karmanový zákon. Silně se podobá zákonu o zachování energie. Z míst, kde čehosi přebývá, nastává přesun do míst nedostatku. Místa s nedostatkem naopak zase odsávají místa s přebytkem.

Obdobně je tomu s činy: hodnoty, které přinášejí víc než je potřebné pro dosažení potřebné rovno-váhy, jsou schraňovány a nasazeny později na potřebná místa a v pravý čas, kde jsou pak považovány za jakési mimořádné výhody. Místa nedostatku, vzniklá svévolným narušením rovnováhy, jsou rovněž uložena v jakési paměti, aby byla později zarovnávána odčerpáním čehosi v té chvíli zdánlivě potřebného. To je pak chápáno jako onen nepříznivý osud nebo nespravedlivé pronásledování. Lidová moudrost to přirovnává k příslovečným božím mlýnům (pouze s tím rozdílem, že jejich činnost je ohraničena pouze trváním jednoho lidského života. To karma je velkorysejší).

Karmanaový zákon by se nemohl uplatnit pouze v rozmezí jednoho lidského života. Ten je na potřebná vyrovnání příliš krátký. Proto nutně předpokládá protažení přes více životů, čehož je dosaženo představou o převtělování do životů dalších a dalších. Samozřejmě není vědecky doložený – ale co je v duchovní oblasti vědecky doložitelné? V oboru usilování o psychickou vyrovnanost ovšem koná nenahraditelné a prospěšné služby.

Prakticky to pak vypadá tak, že ať se děje cokoliv, měli bychom trpělivě snášet vše, co nám karma přidělila (neboť jsme si to nepochybně odkudsi z dřívějška zasloužili) a oddaně a bez reptání vykonávat to, co od nás současně – vzhledem k dané situaci – požaduje. Uvědomělé jednání je schopno vnést do naší mysli útěchu a vytoužený klid.

Takové a podobné uvažování začíná být zajímavé a prospěšné většinou až v případě nouze. Probíhá-li život bez problémů, vnímáme jeho proměnlivost jako samozřejmost, o kterou není nutné se starat. Podmíněnost je nám víceméně lhostejná; co je příjemné, zaujme nás natolik, že si všeho užíváme, aniž bychom mysleli na zítřek, neřku-li na budoucnost. Obrat nastane teprve při prožívání vědomém.

Je to bohužel zpravidla chvíle nouze, která dokáže obrátit naši pozornost k hlubším základům. Pak se také ukáže prospěšnost takových úvah, neboť mohou významně přispět k uklidnění myšlenek a ke zvládnutí rozkolísané a nepřehledné situace.

Uvědomělý přístup by ale neměl čekat na probuzení nějakým násilným přerušením klidu. Sice ne průběžně, ale alespoň jaksi na pozadí bychom měli mít na paměti, že tyto zákonitosti existují a že jejich zpřítomnění může značně napomoci jak k pochopení, tak k uklidnění a posléze i k návratu tolik žádané rovnováhy. V době spokojenosti se nám do toho přirozeně moc nechce, a leckdo se ani nedoví, že taková možnost vůbec existuje. Zato v nouzi zjistíme, že to má široké použití.

Dost často se dozvídáme od lidí, které potkalo skutečné neštěstí, že vedle faktických ztrát současně získali jiný, lepší pohled na svět, který si pochvalují. Začali vše prožívat uvědoměle. Proč ale čekat právě na nějaké neštěstí, když se k poznání lze dostat jednodušeji?

Autor: František Benda, Foto: Internet