Důchodce a duchovní život – Zklamání

Autor článku: František Benda Stále si něco opatřujeme. Mládí se podobá jízdě s nenasytným nákupním košíkem, kterým projíždíme kolem přeplněných regálů, nachystaných pro nás okolním světem a nevíme po čem vztáhnout ruku dřív.

Dost často jej plníme bez ladu a skladu, vedeni okamžitým zájmem či zlákáni neočekávanou příležitostí. Takové nerozvážné hromadění všeho možného, bez ohledu na budoucí následky, moc dobré konce nepřináší. Ale chtějme od mládí nějakou rozvahu! Se smíchem se vrhá do nebezpečných dobrodružství, aniž by se vůbec rozhlíželo, kam že se to vlastně řítí.

Nezasáhne-li vnitřní rozvaha nebo alespoň opatrnost, na vnější rady se zpravidla moc nedá. Co nám bude radit někdo, kdo vůbec nechápe náš elán a je sám sevřen do starodávného sarkofágu rozumnosti?
Tak pomalu dojde k tomu, že se náš domeček začne nenápadně plnit spoustou věcí, z nichž o mnohých už ani nevíme, proč jsme si je vlastně pořizovali. Hlavně že je máme. To nám dělá dobře.

Pokud nám to nebrání ve volném pohybu a máme ještě kam hlavu složit, tak to ještě jde. Což se ovšem může velice snadno nepříjemně změnit. Ale jsme-li alespoň trochu pořádní, pak už jenom evidence, skladování, údržba a případné opravy všech těch věcí nás zaměstnají natolik, že už ani nemáme čas – a mnohdy ani náladu – se u některých z nich, dříve tak milých, zastavit a polaskat se s nimi.

Přibývající věk nás naučí, že méně je skutečně více, což může navodit potřebu třídění. Třídění a zbavování se. To je dost obtížná životní etapa a mnohým lidem se před ní podaří úspěšně ubránit. Žárlivě lpí na svém nahromaděném majetku, aniž si uvědomují, že to všeliké harampádí (které oni takto urážlivě samozřejmě nenazývají) jim nepřekáží pouze v pohybu, nýbrž – což je horší – také v myšlení. Svět je ale přímo přeplněn nejrůznějšími povahami – tak proč jim to brát? Každý je přece svého štěstí strůjcem.

Člověk potřebuje k životu a k pocitu štěstí vlastně jen velice málo. Ale jen ti nejodvážnější mají dost síly k tomu, aby se dokázali zbavit neplodného balastu. Odměnou je jim pak osvobozující pocit volnosti a radostné nevázanosti. Ale dopracovat se k nim!

Ovšem i v takto relativně volném, nově nabytém stavu se objevují touhy a přání, která překonala filtry střízlivosti a vztahují se do budoucnosti s nadějí na uskutečnění. Život pokračuje nezadržitelným tempem, takže stále je co si přát. V tom může bránit buď přetrvávající opatrnický přístup, nebo faktická neuskutečnitelnost – jsou-li přání příliš divoká. Nicméně žhavá touha po jejich dosažení může vykonat své a cíl se může objevit pojednou před námi překvapivě přímo na dosah ruky. Někdy to ani nemusí být výsledek žhavé touhy; stačí, jestliže se neustále se proměňující okolnosti nastaví tak příznivě, že žádané se samo vyloupne jako zralý plod a spadne nám do klína. To vše probíhá mimo nás, aniž jsme na tom jakkoli zúčastněni. Stejně tak ale přichází i mnohé, co jsme si nikdy přát ani netroufli, a přináší to neočekávané, radostné překvapení.

To může vést paradoxně dokonce i k pocitu rozladění. Stejně jako v případě zamilovaného, v touze vzhlížejícího ke svému idolu, kdy na něm nevidí ani tak jaký ve skutečnosti je, jako spíš jaký si přeje, aby byl, a pokud něco chybí, to si přibájí, a co přebývá – to prostě nevidí. Teprve zasazení do každodenního mlýnku všednosti, který nemilosrdně strhá vše pouze vymyšlené nebo předstírané, odhalí pravou podstatu a skutečnou cenu

Tak po tomhle jsem tolik toužil? Tak tohle jsem si vysnil? Vždyť je to docela obyčejné! Vůbec to není v ničem odlišné. Co si s tím teď ale počnu? Dokáži se toho vůbec někdy zbavit? Co když se mi to nikdy nepodaří? Kam jsem to zase, proboha, vlezl? – Ne vždy se dostaví očekávané nadšení nebo alespoň radost. Pokud se jedná o věc, pak nemusí být obtížné se jí co nejdříve zbavit. Složitější je to se vztahy. Ty na nás dokáží ulpívat značně dlouho. Některých vazeb se dokonce nemusíme zbavit už nikdy.

Prozření je dost často velmi nepříjemné. To tehdy, jestliže se idealizovaná věc, na dálku opředená nimbem nedosažitelnosti a proto bůhvíjaké skvělosti, ocitne-li náhle v přímé konfrontaci s námi. Tu rychle ztratí svůj domnělý lesk a stane se z ní věc docela obyčejná. Není divu, ztratíme-li o ni další zájem, nebo ji zařadíme mezi desítky jiných, tvořících naše běžné v bavení.

Taková zkušenost může být pobídkou k tomu, abychom ničemu nepřičítali vlastnosti, které nemá, a to jen proto, abychom měli důvod znásobit svoji touhu. Probuzení ze sladkého snu do střízlivé skutečnosti nemusí být to, co bychom si právě přáli.

Autor: František Benda, Foto: Internet