Kdybych vás děti neměla …

Autorka článku: Irena Novotná Paní Svatava je pěkná padesátnice. A pořád má důvodný pocit, že ji život přeje. Dokonce, po tom, co manžel udělal kariéru, nemají žádné problémy s penězi.

I když jako státní úřednice má průměrný plat, přeci má nějakou jistotu, že si místo udrží a pokud ne, však manžel ji něco sežene. Doma nechce být ani za nic. Dva synové si dobře stojí – jeden je lékař a má vlastní ordinaci a druhý právník, pracuje na státním zastupitelství v Praze. Co by doma dělala? I když manžel chodí domů až večer. Je tak unavený a ona je unavená taky, protože má pocit, že ji má za svou asistentku. A dost, řekla si jednou! A osud přihrál tajnou lásku. Krásný muž, i když má lehce po padesátce, zachovalý, zajímavý, zábavný a – vášnivý, krátkou dobu ovdovělý, jak ji tiše sdělil. A jeho modré zajímavé oči se na okamžik zamžily. Ano, to ji chybělo – vášeň a tajemství. Budeme mu říkat – Tonda. Po třech měsících vášnivé lásky, ji požádal, aby se stala ručitelkou, protože nutně potřebuje úvěr. A tak s ním šla do banky, vyřídili formality. Banka zajistila, aby v katastru nemovitostí byla zapsána zástava nemovitosti. A on ji za to týden odměňoval…

Udělala velkou chybu, to záhy pochopila

Manželovi ovšem nemohla přiznat, že se stala ručitelkou svému milenci a že ručí svou polovinou domu, kterou zdědila po rodičích. S manželem se ještě před svatbou dohodli, že tam budou bydlet spolu. Přeci si nekoupí nějaký byt, v kterém se budou tísnit, když je i polovina domu dost prostorná a dům stojí v tichém místě. Druhá polovina patří její sestře, která je nyní v zahraničí. Tak rozhodli její rodiče v závěti.

A pak přišla z banky upomínka, že Tonda neplatí a že musí částku uhradit za něho. Zpanikařila. Vždyť to pro ni není maličkost splácet 60 000 Kč měsíčně! S manželem měli společný účet a jistě by hned přišel na to, že vybrala z banky peníze. Na to on byl pes! A chtěl by přirozeně vědět, proč a na co. A pokud by jejich bydlení propadlo bance, byl konec všemu!

Rozhodla se, že navštíví Tondu v jeho bydlišti a všechno s ním probere. I když ji Tonda ještě nepozval do svého bytu. Asi se obával pomluv sousedů – hele, na vdovce, jak truchlil a už si vede milenku! A pak, kdyby to nějaký horlivec donesl manželovi! Věřila mu. Všechno, co jí o sobě vykládal, brala jako svatosvatou pravdu. V slzách líčil tragické úmrtí jeho ženy, z kterého se do dneška nemůže vzpamatovat. A ona je dar poslaný od Boha, za který se denně modlí! Neodvážila se, i když věděla, že by to měla požadovat, aby ji posílal kopie výpisů z účtů na důkaz, že dluh splácí, jen tak ze slušnosti, protože přeci jenom – je to cizí člověk. I když má k němu bezmeznou důvěru a několikrát se přesvědčila, že ji opravdu miluje.

Ale nyní seznala, že by bylo nejlepší, kdyby za ním šla a tu věc s ním urovnala. Už asi deset dní nezavolal, ale ona ví, že má hodně práce, nemá mu to za zlé a uhánět ho nechce. Nikdy by to neudělala. Ale – teď je to vážná věc. Objednala se ke kadeřnici a ke kosmetičce, protože ten úlek a následný stres na ni zanechal nepěkné stopy.

Dům v zahradě

Šla pěšky! V duši měla spoustu zmatku. Jeho bydliště, jak ona ví, je v krásné čtvrti. Kolem ní poletovaly lístky z jabloňových květů a vůně z kvetoucích zahrad se mísila se sladkým zpěvem ptáků. Kdyby nebylo té situace, jistě by ji krásně naladil ten souzvuk přírody a láska by měla volnou cestu do snů, kde je rozum nezvaný host. A určitě by malovala krásné chvíle, které by mohla s Tondou zažít. Ale nyní má strach, dokonce ji rozbolela hlava. Jako ve snu kráčela ke krásnému domu a zazvonila. Z okna se vyklonila mladá žena s natáčkami na hlavě a na její dotaz, s čím ji může poradit, se zeptala, zda je Tonda doma.

„Ne, není a nebude. Odjel na rok do Německa, má tam práci. Adresu mi nenechal, takže nemohu ničím sloužit. Na shledanou.“

Málem omdlela. Chytila se plotu a prudce oddechovala. Co teď? Co mám dělat? Dva milióny, jak to budu splácet? Vždyť by mohli přijít o střechu nad hlavou! Dva miliony ji nikdo nepůjčí a pak – jak by to splácela? Dětem se nepřizná. I když by třeba mohli nějak pomoci, alespoň s tou první částkou. Syn je lékař, má vlastní ordinaci, druhý zase… je právník. Třesoucí rukou vyndala mobil z kabelky a zavolala mu.

„Musím s tebou okamžitě mluvit. Stala se mi hrozná věc.“ A stručně mu vylíčila svou situaci.

„Honzíku, slyšíš mne? Jsi tam?“

„Já tě poslouchám. Mluv dál, dělám si poznámky.“

Domluvila a řekla tiše: „Neodsuzuj mne.“

„Ale mami, nikdo tě přeci neodsuzuje. Musíme to prostě vyřešit a tátovi radši nic neříkej, víš jak hned vzteklý. Zavolám bráchovi, aby ti poslal nějaké léky na uklidnění. Zatím ti pomohu zaplatit tu první splátku a pak uvidíme, co se bude dít dál, neboj.“

„Ano, zavolej Jirkovi, ale nic mu neříkej. On by to vyklopil tátovi.“

Honza se tiše zasmál. Vzpomněl si, jak na něho pořád v dětství žaloval.

„Ne, neřeknu mu nic. Je to hrozný žvanil.“

Honza vysvětluje situaci

Potom, co Svatava zapila tabletku Lexaurinu, kterou ji poslal, čekala Honzu. Byla jak na trní. Upekla mu dort, proložila ho rybízovou marmeládou, jak to měl vždycky rád. Přijel přesně, jak se domluvili. Prostřela stolek, přinesla kávu a dort. Poprvé za dlouhou dobu ji objal a políbil do vlasů.

„Mami, je mi tě tak líto. Ale musíme se nyní pořádně zamyslet. Podívej se.“

Usedli proti sobě a on vyndal z tašky složku.

„Zjistil jsem si o něm spoustu věcí. Musím ti oznámit, že je to manipulátor. Nejsi jediná, koho tak doběhl. Ale máme rok 2014 a s ním i nové zákony. Jsi zapsaná v registru ručitelů a výmaz je možný až za pět let. Nebudeme tedy nyní řešit jeho, ale tebe a udělat první kroky k urovnání situace. Samozřejmě, že na tu vaši polovinu, co vlastníš, je v katastru nemovitosti vložena zástava.“

Vyděsila se. Manžel na to určitě přijde. Pořád šmejdí na Internetu.

„To jsem nevěděla. To mi nějak nedošlo. A co řeknu tátovi. Hlavně, aby z toho nebyla ostuda.“

„Mami, nejanči a poslouchej mne. Ten dort je ovšem vynikající,“ odlehčil situaci a ona se konečně usmála.

„První krok bude, že se spojíme s tím pánem. Já totiž vím, kde nyní pobývá. Není v Německu, ale v České Lípě.“

„To je lump.“

„No, on prostě dělá, co umí. Lže, podvádí, kličkuje a zatím mu to procházelo. Zřejmě si vybírá banky podle jejich obchodních podmínek, aby měl co nejvýhodnější pozici.“

„Tady je adresa na jednoho advokáta, jmenuje se Ulrich. Všechno jsem s ním domluvil. Neboj se pořád, je to můj dobrý přítel a spolupracujeme spolu. Postup bude takový, že ho navštíví. Ta banka mu mohla poslat upomínku na splacení první částky úvěru ještě dřív, než obeslala tebe jako ručitele. Jenže zatím nevíme, jestli poslal bance oznámení o změně bydliště. To všechno vyšetří on, protože se zná s ředitelem banky. V každém případě jsem poslal ty peníze bance bez ohledu, jak to všechno dopadne. Do druhé splátky budeme doufat, že se nám podaří ho umravnit. Každá banka má při poskytování úvěru své obchodní podmínky, které jsi asi nečetla, že ne?“

„Ne,“ hlesla Svatava.

„Takže ti musím říci, že nyní mohou požadovat plnění i po tátovi. Prostě, banka se svých peněz nevzdá za žádnou cenu. Dohodneme se s bankou. Věřím, že s tím pánem bude řeč. On je svobodný a nemá se komu zpovídat z milostných vztahů a ani ze svých dluhů. Pokud nějaké má, pak na něho brzy skočí vymahači.“

„A to na něho nepodal nikdo žalobu?“

„Víš, banku, nezajímá, jestli je někdo podvodník nebo ne. Zajímá ji jen splácení úvěru a dodržování pravidel. Takže i kdyby někdo udělal právní kroky, na povinnosti ručitele, který je vlastně dlužníkem, se nic nezmění a nemá to ani odkladný účinek, ani to není důvod k výmazu z registru ručitele. A lidi mají nedůvěru k soudům a pak, je zcela pochopitelné, že pokud se mu podařilo zmanipulovat vdané ženy, které s ním měly poměr, tak se obávaly skandálu a rozvodu. Ovšem, určitě to mnohé zničilo život, to je bez diskuse. Utajit takovou věc, to je opravdu obtížné. Ale přeci jen se jich pět obrátilo na policii.“

„A jak to dopadlo?“

„Policie to pokaždé odložila. Vždyť to dělaly ručitelky z lásky a dobrovolně. To, že záhy zjistily celou pravdu, je jen jejich problém. Nejedná se v tomto případě ani o podvod v právním slova smyslu, šly do toho dobrovolně a s plným vědomím, jsou způsobilé, a tak měly svobodu se rozhodnout a rozhodly se svobodně blbě. Jiná věc je jeho chování. On totiž vyhledává lidi už se záměrem je podvést a uvrtat je do dluhů, které plní místo něho. A to se bude těžko dokazovat, to se jen ví. “

„A co bude dál Honzíku?“

„Další krok bude, že pokud banka potvrdí, že ručitel je nutný, pak bude třeba sehnat jiného, ale s jeho souhlasem. To znamená, že v každém případě musíme s ním jednat seriózně a slušně, aby se nezabejčil. Ten můj kamarád je rozený diplomat. A další věc je ta, že banka musí souhlasit se změnou ručitele, protože ten musí zase ručit nemovitostí, ale bude mít na něho páky, protože ho přimějeme, aby mu posílal pravidelně důkaz, že částku splatil. A to bychom pohlídali. On asi tuší, a právem, že bychom se s ním nemazlili.“

„Ježíši Kriste,“ řekla Svatava.

„Mami, neboj se. Ten kamarád mi slíbil, že by na to přistoupil. Každý trochu soudný člověk přeci pochopí, že je to nehoráznost. Ale je více těch, kterým je to jedno.“

Doktor Ulrich v akci

Honzík byl s matkou stále ve spojení a informoval ji o průběhu situace.“Tak ho nakonec našel. V České Lípě. Bydlí u nějaké vdovy. On vždycky bydlel v podnájmu. Nikdy neměl vlastní byt, proto neměl čím ručit, a tak vyhledával ručitele. Ta nebyla naštěstí doma, takže nebránila své hnízdo lásky. Nejdřív se zapřísahal, že ses nabídla sama, ale to mu vyvrátil, že jsi vypověděla, že tě o to požádal. Představ si, že neodporoval. Pak mu slušně domlouval, aby ti neničil život a manželství. Pak prý bylo ticho. A když se zeptal, co bude dál, dal mu k podpisu listinu, na které byl souhlas se změnou ručitele. Podepsal ji prý bez velkého váhání. A na druhé listině byl závazek, že vrátí těch 60 000 Kč, které jsem tam vložil. Takže první splátka jakoby od tebe je na účtě a on to bude muset zaplatit ze svého. Nedá se nic dělat, to snad pochopil. Ředitel banky povolil změnu ručitele, ale bohužel, zástava na domě bude trvat, dokud to nevyřídíme.“

„A co řeknu tátovi, když na to přijde?“

„No, mami, táta není vlastníkem, takže mu to může být skoro jedno. Ale já jsem to vymyslel tak, že mu to řeknu sám, že jsem si půjčil peníze od banky na otevření další kanceláře, že to bylo výhodné a bla bla bla, protože já žádnou nemovitost nevlastním a nemám čím ručit.“

„Pořád samé lži,“ povzdechla si, „ráda bych ti poděkovala a omluvila se.“

„Mami, takové věci se v životě stávají, udělala jsi chybu, nemohla jsi tušit, jak to může dopadnout. Jak tě mohu já soudit? Kdyby se nestalo tohle, stane se něco jiného, protože nikdy nevíš, do jaké pasti můžeš spadnout. A bohužel to nevědí ani lidé, kteří se ještě neprobrali do reality.“

Apropó: taky jste se rozhodli ručit někomu, koho sice moc neznáte, ale je vám sympatický a udeřil na vaši slabou strunu?

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet