O válce stoleté 9:Johanka z Arku přichází

Autorka článku: Irena Novotná Bedford, jenž ovládal sever Francie, se rozhodl dobýt její střed a vy- táhl na Orleans. Město se bránilo hrdinně, o to víc, že Karel Orleánský byl v anglickém zajetí a útok na panství bez pána považovalo feudální právo za obrovský zločin.

Orleánští proto doufali, že boží soud bude na jejich straně a že budou osvobozeni. Kdo však bude osvoboditelem? A právě tehdy se zjevila Johanka z Arku (Jeanne d’Arc).

V březnu roku 1429 přišla z Lotrinska do Chinonu dívka, která se chtěla setkat s dauphinem. Byla „statná, měla poněkud snědší pleť a neobvyklou sílu, její vystupování však bylo mírné a hlas ženský“. Selská dcerka, „pasačka“, která vodila na pastvu dobytek svého otce. Všude kolem ní ve vesnici Domrémy se nemluvilo o ničem jiném, než o utrpení francouzského království, do něhož vtrhl cizinec. Navzdory porážce chtěli lidé stále ještě doufat a říkali, že Francii, kterou zničila žena (královna Isabela), zachrání panna. Hlídajíc své stádo, zaslechla velice zbožná Johanka nebeské hlasy a ve „velikém světle“ spatřila svatého archanděla Michaela, svatou Kateřinu a svatou Markétu, kteří ji vyzvali, aby se vypravila za dauphinem a osvobodila Orleans. „Co Bůh přikázal, bylo třeba učinit.“ Docílila toho, že ji nejbližší královský guvernér z Vaucouleurs oděl do mužského brnění a přivedl ke Karlovi do Chinonu. Už sama skutečnost, že venkovská dívka tohoto vojáka přesvědčila, je udivující, ale příběh Johanky z Arku je sledem nejpřekvapivějších zázraků i svrchovaně rozumných politických činů.

Cíle, které si lotrinská pasačka stanovila, byly do jednoho užitečné a naléhavé. Chtěla: a) vrátit dauphinovi důvěru ve vlastní urozenost; to se jí podařilo, neboť i on byl náruživě zbožný a věřil na hlasy z nebes; b) osvobodit Orleans, neboť toto symbolické vítězství by francouzskému lidu dodalo důvěru; a c) pomazat dauphina v Remeši, neboť olej z posvátné nádoby by mu v očích všech věřících zajistil legitimitu.

Víme, jak byla uvedena na hrad, i to, že okamžitě poznala krále, který se skrýval mezi velmoži, a pozdravila ho oslovením „Urozený dauphine“. Musíme si uvědomit, že byl zbožný, že znal proroctví a že tedy musel být dojat, když jej o jeho urozenosti Johanka ujistila slovy: „Vyřizuji ti od Nejjasnějšího, že ty jsi ten pravý dědic trůnu a králův syn…“ Tímto okamžikem Karel uvěřil v Johančino poslání, „neboť bylo nutné v ně věřit, abych mohl věřit sobě samému“. Johanka nikdy o svých hlasech nezapochybovala, a proto s plnou důvěrou, ač sama tak slabá, vyzvala mocnou anglickou armádu k odchodu z Francie: „Králi anglický i vy, vévodo Bedfordský, který se nazýváte regentem Francie, vydejte Bohem seslané Panně klíče od všech dobrých měst, jež jste Francii zabrali a znásilnili… Králi anglický, neučiníte-li tak, pak vězte, že já jsem vojevůdcem a ať se kdekoli ve Francii střetnu s vašimi lidmi, donutím je odejít po dobrém či po zlém…“

Od dauphina dostala malé vojsko, vstoupila do Orleansu a za zpěvu Veni Creator město osvobodila. Nechala si vyšít praporec: cípy korouhve nesly slova JHESUS MARIA a květy lilie. Květy lilie a křesťanství, síly, jež sjednotily Francii, a o něž se Johanka s bezpečným instinktem opřela.

Pro Angličany měla tato slova: „Avšak já dobře vím, že s výjimkou těch, kteří zde mrtví zůstanou, budou z Francie všichni vypuzeni.“

Namísto nenávisti je vybídla, aby se přidali k Francouzům na křížovou výpravu.

A překážela anglickému regentovi

Anglický regent však nemohl strpět, aby se svatá dívka vzpírala záměrům Anglie. Bedford ji prohlásil – protože o tom byl přesvědčen – za čarodějnici. Ona se však chovala jako rozumná Francouzka. Protože věděla, že všechna neštěstí království pocházejí z neukojené zášti, požadovala, aby Francouzi Francouzům plně odpustili: „Chcete-li válčit,“ píše vévodovi burgundskému, „jděte na Saracény.“ Stále nerozhodnému a bázlivému Karlovi píše: „Náš dauphine, nedávejte si tak dlouho radit, následujte mne a přijďte do Remeše převzít svou důstojnou korunu… Proč pochybujete?“ Ztráceli však čas „hodováním“. La Trémoïlle, profesionální voják a Johančin nepřítel, Karla proti ní popouzel a bránil všem jejím plánům. Panna však stále tvrdila, „že bude žít jen rok“ a že je třeba spěchat. Její pochod na Remeš začal dobytím Troyes a změnil se v obyčejnou vojenskou procházku. Při korunovaci (17. července) stála po králově boku a v ruce svírala svou korouhev. Svoje poslání splnila za pět měsíců. „Urozený králi,“ pravila, „nyní se naplnila vůle Boží, jenž si přál, abyste přišel do Remeše a důstojně přijal korunu a tak dokázal, že jste pravý král, ten, jemuž toto království patří.“

Toho triumfálního dne byla Johanka zachmuřená a smutná:

„Přála bych si,“ řekla, „aby se Bohu, mému Stvořiteli, zalíbilo, kdybych nyní odložila zbraně a odebrala se za otcem a matkou, abych jim sloužila a pásla jejich ovečky spolu se svou sestrou a svými bratry, kteří by byli šťastni, kdyby mě znovu spatřili…“

V očích Angličanů a Burgunďanů byla Johanka čarodějnicí a kacířkou. Cožpak by mohla, kdyby neměla ďábla v těle, tak rychle zvítězit bez vojenské síly? A nyní chtěla krále přivést do hlavního města.

V září 1429 však byla při jednom útoku zraněna do stehna. Tehdy král, který byl od přírody váhavý a unavený, dal na La Trémoïlleovy rady, že je třeba vyčkat. Johanka se vrátila k armádě, v Compiěgne však byla zajata, neboť brány města se za ní – patrně zradou – uzavřely.

Zajali ji Burgunďané hraběte Lucemburského (23. května 1430), a vydali ji Angličanům, kteří ji odevzdali církevnímu tribunálu. I když byla odsouzena předem, přesto proces trval celých pět měsíců. Pierru Cauchonovi, biskupu z Beauvais, jenž vedl výslechy, pomáhali jeden viceinkvizitor, kanovníci a opati z Rouenu a dvanáct advokátů církevního soudu.

Ve funkci přísedících působil jistý počet universitních mistrů z Paříže. Mladou dívku v řetězech usvědčovalo sedmdesát pět soudců.

„Angličané,“ říká Coville, „měli na věci obrovský politický zájem. Bude-li souzena církví, stanou se její vítězství svatokrádeží. Věc Angličanů se tak prolínala se záležitostí církve.“ Kněží i laikové, Angličané i Francouzi, všichni se shodli, že Johanku vydají na hranici. Je až příliš jasné, že vyžadoval-li zájem státu odsouzení, bylo odsouzení jisté ještě před zahájením procesu. Nepředpojaté soudce by musely o dobré vůli a vlastenectví Johanky z Arku přesvědčit její obdivuhodné odpovědi, jež z celého výslechu učinily vznešený dokument.

To ona mravně sjednotila Francii

Nevzdělaná dívka, ještě téměř dítě, volila tak krásné a ryzí repliky, že i tak zlověstný tribunál se musil ocitnout v rozpacích.

Přesto však byla odsouzena na hranici a 30. května 1431 na náměstí Vieux- Marché v Rouenu zaživa upálena. Bylo jí devatenáct let.

Karel VIL pro její záchranu neučinil nic a s její rehabilitací si počkal patnáct let.

Po Johančině smrti si Karel VII. řečený Dobře obsloužený našel k záchraně Francie další znamenité vojáky: Richemonta, La Hirea, Xaintraillese a orléanského levobočka Dunoise. Nikdo z nich by však nikdy nedokázal jednat, kdyby je nebyla pohnula k činnosti Johanka. To ona mravně sjednotila Francii.

A válka skončila

Roku 1435 kapituloval burgundský vévoda Filip Dobrý. Občanská válka skončila. Roku 1436 se králi vzdala Paříž; vstoupil slavnostně do hlavního města, ale nezůstal zde. Město, „které v něm vyvolávalo mrzuté vzpomínky“, neměl Karel VII. rád. Království dobývalo jednu provincii za druhou: v roce 1450 Normandii, v roce 1453 Guyenne, jediný Angličan nezůstal ani v Gaskoňsku. Byli „vypuzeni z Francie“. Zbylo jim jen Calais.

Johanka z Arku zůstala pro Francouze nejryzejším symbolem vlastenectví.

Literatura:

Maurois, A. Dějiny Anglie, rok vyd. 1998

ostatní prameny: Přednášky  FF MU Brno, PF MU Brno

Maurois A., Dějiny Francie, rok vyd. 1996

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet