Senioři – kdo jsou vlastně ti lidé?

Autorka článku: Irena Novotná Když lidé odejdou z veřejného dění, z firem nebo politiky do důchodu, nastává jim doba, kterou tak pěkně nazvali klasikové – trvalé otium.

Začínám článek sice dost ze široka, ale má to svůj smysl. Nepíši své články pouze pro lidi, kteří rychle čtou, rychle jezdí autem a rychle žijí. Mám neustále v patrnosti ty, kteří prožívají své trvalé otium a rozhodují se, čemu budou věnovat tento čas. Snad filozofování, čtení knížek, odborných či beletrie, nebo si dokonce dodělají vzdělání v oboru, který sice začali, ale pro honičku v práci ho nakonec vzdali. Nebo se vrhnou na zahradu, na opravu domu, na aktivity, které jim nyní otevírají své dveře a lákají je do nového času, do otia. Jenže tito lidé jsou nejen aktivní, i když na ně doléhají někdy choroby, které před tím vznikaly díky hektickému životu, ale také pasivní. Dívají se v určitou denní dobu na televizi, poslouchají rozhlasové vysílání nebo sledují internet …

Kdo jsou „ti“ lidé?

Je jasné, alespoň pro mne, že je přáním diváků, aby zpravodajství v televizi bylo vyvážené a současně, aby ti, co tuto, oproti jiným pořadům, krátkou relaci připravují a vydávají v televizi v určitý čas jako Zprávy, si uvědomili, že je také sledují lidé, kteří mohou politická dění ve světě sledovat na satelitu, na internetu na zahraničních webech, že tito lidé nejsou „včerejší“, znají cizí jazyky, a taky něčím v životě prošli, mnozí si projeli kus světa a žili v různých politických režimech, z kterých také něco pamatují. Jenže často nemají motivaci do veřejného života zasahovat aktivně, leda tak blogováním nebo vystavováním svých uměleckých i rukodělných prací, vydáváním knížek nebo se účastnit jiných aktivit. Někteří však ano. Odpovídají na různé nabídky práce, vstupují do aktivistických skupin a vyslovují se k současné politicko-ekonomické situaci. Proč ne? Zdaleka nejsou totiž v situaci, kdy „tak akorát dojdou do parku, nasypou ptáčkům a jdou domů si uvařit nějakou tu „bryndu“. Na otázku – kdo jsou ti lidé – odpovím: to jsou ti, o kterých si mladší mysleli, že nestačí na požadavky digitálních systémů zaváděných do firem a státních organizací, a také na hektické tempo ve firmách a úřadech, které však také skolilo, anebo znechutilo, i ty mladší.

Jací lidé mezi nimi působí?

Mezi těmito lidmi jsou i tací, kteří byli v době omlazování pracovních kolektivů a vedoucích managementu ve státním sektoru „odejiti“ předčasně do důchodu z důvodu věku. Ale poté, co prožili nezáviděníhodnou dobu nejrůznějších negativních vlivů na fyzické zdraví a na psychiku, vstoupili do jiné sféry života, která je velmi dobře prožívatelná. Za podmínky, když si ji člověk nastaví a je vnitřně motivován rozjet své další období v životě na plné obrátky. Někteří přijmou nějakou dočasnou práci, kterou jim třeba bývalý zaměstnavatel nabídne, nebo si ji seženou sami, ale mnozí říkají, že kdyby je k tomu nevybídly různé rodinné nebo osobní záležitosti, do veřejného života by se již nezapojovali. Jiným naopak pracovní kolektiv chybí, cítí se „odkopnuti“ a zpočátku se s tím těžko smiřovali, jenže nic jiného nezbývalo, že se s tím vyrovnat a naučit se žít jiným způsobem, nepojímat ho jako „něco náhradního“ a vžít se do něho naplno. Je to totiž etapa života, kterou nazývali staří Řekové a Římané otium a jistě si už dávno přečetli, co se o tom období v těch moudrých knihách zkušených diskutérů a politiků, toho času v důchodě, píše.

Taky se dívají na televizi

A tak si občas pustí i televizi. Zpočátku u ní trávili mnoho času, když nevěděli přesně co s ním. Ale nyní, když se jim podařilo si rozvrhnout čas, ji omezují. Občas sledují zprávy, ale také naslouchají politikům, komentátorům a osobnostem, kteří vystupují v různých relacích. Tato sociální skupina, vymezená věkem, umí totiž nejen naslouchat, ale také si pamatovat, a také číst knihy, ke kterým dnes v tom „frmolu“ málokdo sáhne. Naše babi se občas na televizi dívá, přitom plete a občas si někoho na obrazovce změří přes brýle ostrým pohledem. Hodně toho pamatuje, ale myslí, že je to zbytečné někomu vykládat. Třeba by se ještě do něčeho zapletla, a to jí za to nestojí, jak pravila. Neznám sice podrobnosti z různých životních dob, ale to, co mi vyprávěla při určitých příležitostech, to mi stačilo. „Lidi si ničeho a nikoho neváží,“ řekla nedávno a televizi razantně vypnula. Za nějakou dobu prohlásila, že ji máme odhlásit, že za takové věci nebude zbytečně platit a ať ji pořídíme Internet. Mladší členové rodiny ji nadšeně vyslyšeli, koupili ji počítač a ona se ho naučila rychle ovládat. A jak by ne, když celý aktivní život používala čtečky v knihovnách a ovládala dobovou kancelářskou techniku. Stačilo málo, aby pochopila, jak s ním má zacházet jako uživatelka. Není problém pro ni s námi komunikovat na Skype a večer si chvíli číst oblíbené webové stránky. Nemá ráda, když ji poučujeme a radíme, ona si to sama vyhledá, sama poslechne a udělá si sama úsudek.

Nechybí někomu a někde tací lidé, kteří jsou zkušení, znalí, trpěliví a schopní opravdu přemýšlet a přizpůsobovat se době? A ještě jedna otázka: Chybí těmto lidem náš nečitelný a nejasný svět, útočení jednoho na druhého, svět překrucující často fakta a skutečnosti, které mnozí stále žijící pamatují, svět, který za ničím nevidí individualitu člověka? Lidé, o kterých jsem v tomto článku hovořila, jsou opravdu velmi jiní. Do jejich výchovy byla vetkána úcta k člověku, ale i ke vzdělání, láska k rodině schopná oběti, porozumění neštěstím druhých lidí, touha po životě a hledání osobního štěstí. Věřím, že do takového období nastoupí i další generace, která své otium naplní podobnou moudrostí, ke které došla po dlouhém přemýšlení nad svým životem. Pak se může mnohé změnit k lepšímu.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet