Bylo by to krásné ráno, nebýt „debila“ a „staré píči“

Autor článku: Irena Fuchsová Ve středu před Velikonocemi jsem jela ze svého rodného města Kolína, na zkoušku do Činoherního klubu. Nic neobvyklého. Dojíždím takhle už od roku 1994 a tak mě nikdo nemůže podezírat, že bych nevěděla, co to je dojíždění.

Zážitků z dojíždění mám stovky. A z těchto zážitků mám desítky povídek a desítky fejetonů. Dokonce jsem pár měsíců v roce 2009 psala fejetony do týdeníku Železničář, ale protože jsem popisovala nejenom pozitivní zkušenosti dojížděče, brzy jsem skončila. Kdosi z redakce mi totiž začal zasahovat do fejetonů. Dost neurvale. Měnil slova i jejich sled, smysl vět, občas fejetony zkrátil nebo dokonce do nich dopsal něco svého. Ten kdosi chtěl, abych udělala to, co jsem udělala. Spolupráci jsem sama ukončila.
Ale pojďme se vrátit do krásného rána 2011, do rychlíku, který vyjížděl z Kolína kolem půl deváté ráno.
Měla jsem s sebou MF DNES s magazínem DOMA DNES, kde mi vyšel fejeton, těšila jsem se, jak si budu číst a pak si udělám korektury povídky, která mi vyjde v červnu v Cosmopolitanu.
Krásné ráno bude pokračovat, říkala jsem si, ale když rychlík přijel, byl plný dětí, které jely do Prahy na výlet, a když je vlak plný, je hlavní zásada dojížděče, sednout si na první volné místo, které uvidí. Mockrát se mi totiž stalo, že jsem opovrhla volným místem v prvním kupé, a šla jsem dál, v naivní víře, že objevím prázdné kupé, a když jsem na konci vagonu zjistila, že volné místo v prvním kupé bylo to nejlepší a rychle jsem se k němu vrátila, bylo už, samozřejmě, obsazené.
Takže jsem vlezla do prvního kupé, kde seděli čtyři cestující. Protože kupé bylo pro osm lidí, byla zde teoreticky čtyři volná místa. Teoreticky.
Vlevo seděla u dveří mladá žena a u okna mladík. Takže na této straně dvě místa volná byla. Naproti seděla žena v mém věku, vedle sebe batoh. Vedle jejího batohu byl další batoh a o něj se opíral asi pětatřicetiletý muž. Takže na této straně už žádné volné místo nebylo, protože tam seděli dva cestující a dva batohy.
Zeptala jsem se, jestli je v kupé volno, a i když mi nikdo neodpověděl, sedla jsem si vlevo, vedle mladé ženy. V tu chvíli vstoupila do kupé žena kolem sedmdesátky a já si dala kabelku na klín, aby viděla, že si může sednout vedle mě, protože mi bylo jasné, že na protější straně nemá šanci, protože muž, opírající se o batoh, neměl s mým krásným ránem nic společného, na to mi stačil jeden pohled.
Ale žena si vedle mě nesedla. Naklonila se nad muže a řekla mu, aby se posunul a batoh si dal nahoru.
„Sedněte si naproti,“ řekl muž a ani se nepohnul. A ta žena zareagovala překvapivě. Zasmála se, hlasitě vykřikla, to je debil!, a rychle vyšla z kupé.
„Ty píčo stará,“ hodil za ní muž a pak se dlouho smál a nevěřícně kroutil hlavou.
Když si ti dva prohodili mezi sebou své seznamovací věty, podívala jsem se na svou mladou sousedku. To my, dojížděči, děláme. Když se něco podobného přihodí, komunikujeme spolu pohledy a většinou najdeme okamžitě společnou řeč, ale tentokrát žena vedle mě vůbec nezareagovala, nicméně něco jsem z ní cítila. Co to bylo? Jemné varování? Ale před čím?
Dala jsem se do čtení a po očku jsem pozorovala „debila“ i ženu vedle něho. Bylo zvláštní, že nikdo v kupé nezareagoval na to, co se stalo. Nikdo nepromluvil až do Libně, kdy se „debil“ zvedl a oznámil mladíkovi u okna, že jde na záchod. Aha, tak tihle dva se znají…
Sotva vyšel z kupé, podívala se na mě žena, která seděla naproti, podívala se na mě, jako by mě znala a teprve teď si to uvědomila, ale nejenom to, ona se na mě podívala s vybízejícím úsměvem!
„Tak co tomu říkáš? To byl zážitek, viď? Slyšela jsi to, co? Vona mu řekne, debile, von jí, stará píčo, to bylo, viď? Tak něco řekni! Rychle, než přijde ze záchodu! Postěžuj si na něj! Dělej!“
Mlčela jsem. Jindy bych něco řekla. Proč ne? Ta tři slova, debil a píča stará, se v kupé pořád vznášela, i se zkaženým krásným ránem, ale také se tu vznášelo jemné varování mé sousedky. A tak jsem mlčela.
„Debil“ se vrátil, přijeli jsme na Hlavní nádraží, sousedka se rychle zvedla a odešla, zvedla jsem se i já, řekla jsem těm třem nashledanou, udělala jsem pár kroků k východu, ale nevystoupila jsem. Otevřela jsem kabelku a něco jsem v ní „hledala“.
Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem vědět, proč jsem to varování cítila. Chtěla jsem, aby vystoupili a šli přede mnou. Půjdu za nimi a třeba odpověď najdu.
Ale oni nevystupovali. Zůstali v kupé. Rychlík končí na smíchovském nádraží, takže jedou dál, řekla jsem si a zklamaně jsem se chystala vystoupit, ale v tu chvíli jsem uslyšela z kupé mužský hlas. Řekl něco, co moje sousedka, která už byla dávno na nástupišti, musela vědět, a proto nereagovala na to, co bylo v kupé řečeno a proto mě tak jemně varovala, abych se i já zdržela komentářů.
„Mami, dej mi to do batohu…“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12