Důchodce a duchovní život – Naděje

Autor článku: František Benda Naděje vychází z neobhajitelné představy, že by se měla nějaká událost vyvíjet a hlavně dopadnout podle našeho přání. Některé jevy jsou ovšem zcela jednoznačné.

Můžeme se např. spolehnout, že ráno vyjde slunce, i když bychom vlastně měli správně říkat, že ráno se natočí Zeměkoule tak, že první sluneční paprsek dopadne právě do místa, kde se v té chvíli nacházíme. Kdo by se s tím ale zdržoval, když všichni víme, o co jde? Také zcela samozřejmě předpokládáme, že nám vyjde letní dovolená, kterou jsme si u cestovní kanceláře zaplatili s předstihem již na začátku roku. A mnoho jiných, podobných.

Ne ale o všechno, co očekáváme, se můžeme opřít s neochvějnou jistotou. Jedná-li se o událost s nejistým koncem, tj. buď a nebo, čili padesát na padesát, je jakékoliv úsilí o její případné ovlivnění předem ztraceno, takže nezbývá než čekat, jak se věci vyvinou. Jestliže ale poměr obou stran jednoznačně vyvážený není, pak se nabízí možnost nějakým vhodným zásahem převážit výsledek na naši stranu. V obou případech jde ale o záležitost nejistou.

Vstoupí-li do dění statistika, vezme v úvahu více obdobných případů s jejich výsledky, načež oznámí suchý průměrný údaj. Ten ani zdaleka neobsahuje naše pocity, s nimiž jsme se museli potýkat během průběhu akce. Ať jsme pak dopadli, jak chtěli, změní to nanejvýš poslední číslici statistického údaje. Ten je zcela neosobní.

Více či méně stresovými situacemi prochází velmi často každý. Jakoby neodmyslitelně patřily k našim životům. Moudří dokonce doporučují jim přivykat už od mládí, kdy se s nimi zatím neopotřebovaný organismus vyrovnává snadněji. Ve vyšším věku jsou prožívány úsporněji. To proto, že jednak se obtížněji odhaduje jejich průběh, jednak se uplatňují případné předcházející zkušenosti, končící dost často nezdarem. Sice se tvrdívá, že stáří žije z radostných vzpomínek, ale v tomto případě tomu tak není. Skepse a pochybnosti se snadno proderou na přední místo.

A kde je naděje? Ta existuje mimo jakékoliv statistiky i mimo libovolné zkušenosti. Nebere ohled ani na pravděpodobnost ani na předpokládané nepříznivé okolnosti. Ti nábožensky založení jsou na tom o něco lépe než ostatní. Věří, že existuje spolehlivý mechanismus, schopný zasáhnout do běhu událostí a zvrátit je v náš prospěch. Za tím účelem je ovšem nutno provést nějaký rituál, předem ne zcela známý, kterým na sebe upozorníme. Spočívá zpravidla v modlitbách, bohoslužbách, obětech a konání předpokládaných vhodných skutků na jiném poli. Pakliže se ale snažení nesetká, navzdory vynaložené námaze, s očekávaným výsledkem, obětník neklesá na mysli, ale obhajuje i tento nepříznivý závěr jakýmisi vyššími, jemu neznámými záměry.

Naděje je tak přímo svázána s touhou. Pakliže jsme s výsledkem akce spokojeni, přičítáme tento zdar právě síle této touhy. Touha tak vystupuje jako motor celé akce natolik, že víra ve výsledek určitého typu se v ní zcela ztratí. Nicméně se pak tvrdí, že je to víra, která uzdravuje. Víra sama, nepodepřená touhou, takovou sílu nemá.

Naděje se tak stává neviditelnou silou statečných. Obavy, prýštící z nedostatku informací a předcházejících špatných zkušeností vybízejí spíš k nedůvěře, ale stateční se přidržují naděje, která je chrání před kolapsem.

Nicméně mnohé je na víře založeno. Zatím co dosažení něčeho bývá většinou nesnadné, víra nás utvrzuje v přesvědčení, že přece jen je to možné získat. Nikdy se ale předem neví, kolik námahy a různých prostředků k tomu bude třeba. Někdy je výsledek doslova vydřený, kdežto jindy se vyloupne sám jako zralý ořech ze skořápky bez větší námahy.

Naději podporují subjektivní očekávání o příznivém vývoji v budoucnu. Je ovšem možno zachovat stoický klid a předem se smířit s jakýmkoliv výsledkem, stejně tak jako už předem propadat zoufalství při představě nezdaru. I když se ale opatrnicky chystáme na výsledek nepříznivý, jiskřička naděje přece jen doutná a může nám dodat odvahy.

Racionální uvažování vybízí spíš ke klidu, nechť se stane co se má stát, ale citová složka mysli se přece jen snaží přichýlit k žádanému výsledku. Výhodnější je ono uvažování racionální, které se při prohře ani nezachvěje, kdežto city v podobném případě se cítí být zcela poraženy.

Tolik doporučovaná a vyhledávaná modlitba znamená jednostranné úsilí s nejistým koncem. Mnohem prospěšnější je čin, jmenovitě takový, který je zaměřen na pokračování v případě neúspěchu. S úspěchem se smíříme snadno a bez obtíží jej zařadíme do dalších dní. Na co se musíme připravit, je neúspěch. A to jak prakticky, tak i psychicky. Je tragédií, jestliže jedna prohra způsobí dominovým efektem řadu proher dalších. I zde je nutno se obrnit nadějí, že pro jednou nemusí být hned zle, že ze dna vede cesta už jenom vzhůru.

Traduje se, že naděje umírá poslední. Mnohé bonmoty, tvářící se moudře, nás o tom alespoň přesvědčují. To proto, že život je v podstatě nezdolný, a vždy se snaží i v nevýhodných podmínkách nalézt alespoň drobnou skulinku, kterou by se protáhl do bezpečí a mohl dále nerušeně procházet dalšími nástrahami.

Autor: František Benda, Foto: Internet