Důchodce a duchovní život – Samuel a karma 1

Autor článku: František Benda „Můžeš mi vysvětlit, Samueli, jak jsi to myslel s tím použitím karmy v životě? Vždyť to není vůbec dokázaný vliv!“

„Mnoho ti toho nevysvětlím, neboť v duchovním světě není dokázané téměř nic. Většinou jde o domněnky nebo o zbožná přání. A jestliže se občas něco v tom smyslu podaří, proti tomu ohromnému množství, kdy to naopak nevyjde, to vlastně nic neznamená. Záleží pouze na tobě, co si vybereš a jestli to budeš skutečně vyznávat.“
„Tak proč se toho právě ty tak pevně držíš?“
„Protože mi to dává přece jen nějakou naději v bezútěšnosti, která neustále hrozí. Bez této představy by byl můj život pouhou změtí neočekávaných náhod.“
„Takže nyní se cítíš spokojenější a jistější?“

„Ano, mně to takto vyhovuje. Mám totiž pocit, že se na svém osudu spoluzúčastňuji a že jej mohu dokonce do jisté míry i ovlivňovat, i když jistotu samozřejmě nemám.“
„Netvrď mi prosím, že dokážeš řídit co se ti v příštích okamžicích může nebo nemůže přihodit.“
„To samozřejmě nemohu, neboť to není v mých silách. Co ale ovlivnit mohu, je, že v žádném případě nepropadnu panice, že nebudu hořekovat nad svým osudem, že neobviním hvězdu, pod kterou jsem se tak nešťastně narodil, ani že nebudu hledat žádného vnějšího činitele, který to všechno zavinil, abych mu mohl náležitě klnout. Prostě beru to, co se stalo, jako fakt, z toho vycházím a takto se k tomu stavím.“
„Ale každá z událostí, jak tak přicházejí, je přece jiná. Jak se s tím vyrovnáváš? Nebo znáš nějaký univerzální recept?“
„Univerzální recept bohužel nemám, a kdoví, jestli nějaký vůbec existuje. Já přece mohu pracovat pouze v rozsahu svých omezených možností. Snažím se tedy nalézt u všech událostí, se kterými se setkávám, nějaký společný rys.“
„A nalezl jsi už něco?“
„Samozřejmě, že nalezl. A může jej nalézt každý, kdo se o něco podobného upřímně pokusí. Jednotící rys, který všechny události obsahují, ať už je vnímáme jako přínosné nebo škodlivé, je v tom, že přinášejí změnu, vzruch a vychýlení z rovnováhy.“

„V tom s tebou souhlasím. Ale jak proti tomu postupovat? Ty příjemné jsou přece vítané, takže obrana se přirozeně hledá pouze proti těm nepříjemným.“

„S tím, co k tobě odkudsi zvenku přichází, nic nezmůžeš. Ani se o nic nepokoušej, bylo by to marné. Co je ale ve tvých silách, je, jak tuto událost přijmeš, jak na ni budeš reagovat. A na to se přece můžeš předem připravit a vyzbrojit se.“

„Jak prosím tě?“

„Způsobů preventivní obrany bylo vypracováno mnoho, neboť s těmito problémy se odjakživa setkávali všichni, kdo se zabývali něčím více, než jsou pouze záležitosti kolem společného stolu, lože a řečnického pultu. Zdůraznil jsem, že vždy jde o událost, která narušuje rovnováhu. Na to je třeba se zaměřit. Snaha spočívá v umírněnosti a skromnosti ve všem, s čím přijdeš do styku a co podnikáš. Již dávno pochopili i ti, kteří nemohli mít ani tušení o nějaké karmě, že mají-li klidně zvládnout nějakou ztrátu, je výhodné se toho, o co by při tom měli přijít, preventivně vzdát ještě dříve, než se to stane. Pak se zásah mine účinkem a rovnováha je zachována.“

„No počkej – přece se nemohu všeho vzdát a žít jako poustevník naprosto bez majetku. Přijít přece mou o cokoli. Když zvážím, co všechno mám a že bych to měl najednou opustit, jímá mne z toho hrůza. Mám přece rodinu, dům, hospodářství a důležité postavení v městské radě! To se mám kvůli jakési vnitřní harmonii obléknout do pytloviny, opásat se šňůrou a chodit bos žebrat dům od domu? To bych se té tvé rovnováze ale pěkně vzdálil. Nezbláznil ses, příteli?“

„Co to prosím tě mluvíš? Radil jsem ti snad něco takového? Nebo chovám se tak snad já? Připouštím, že by to mohla být krajní možnost, ale hraniční postavení nebývá právě nejvhodnější a nejbezpečnější vzor chování. Máš přece dost rozumu na to, abys neupadl do extrému. Zde jde přece pouze o směr, který naznačuje řešení. Ty si z toho vyber ten stupeň, který ti vyhovuje, a toho se drž. Vždyť nejde ani tak o dosažení jakéhosi pomyslného cíle, jako spíš o snahu nastoupit cestu k jeho dosahování.

Jako příklad se uvádějí dvě možnosti. Zámožný a osvícený muž, který svého postavení a majetku používá k vlastnímu poučení a ke službě svému okolí, je srovnáván se žebrákem, lačně přepočítávajícímu svůj skrovný majeteček a tvrdě lpícímu na té trošce, co má, aniž by vůbec pomyslel na to, že by se také mohl pozajímat o problémy někoho jiného.

Vedle toho jsou známé případy, kdy lidé, sice méně majetní, ale dobrého srdce a s duchovním nadhledem, navzdory svým omezeným možnostem se snaží v rámci svých prostředků jednak vzdělávat sebe, jednak pomáhat jiným. To je správná cesta.

Tak, jako jsou lidé kolem tebe vykonavateli tvé karmy, stejně tak přinášíš ty jim karmu jejich. Všichni jsme si vlastně navzájem cestou. To by se nemělo pouštět ze zřetele.“

„Vidím, že s tou karmou to není zas tak jednoduché, jak jsem si zpočátku představoval.“
„Je a není. Vstupuješ-li do nějakého problému poprvé, vždy se ti může zdát další pokračování složité a obtížné. Jak však do něj zvolna pronikáš, cesty se napřimují a ty po nich docházíš k jemnostem a zákoutím, o kterých jsi dříve neměl ani tušení. V tom je skryta i vzpruha na další pokračování v cestě. Nejde ani tak o to, něčeho dosáhnout, jako se k tomu cíli vědomě stále přibližovat.“

„Nemohu jinak, než ti dát za pravdu. Ale mám z toho všeho dojem, že tě budu asi muset navštívit vícekrát – uděláš-li si pro mne čas – abych ti mohl položit několik dalších otázek.“
„Přijď kdykoli se ti zachce, rád tě vyslechnu.“

Autor: František Benda, Foto: Internet