Barokní hudba : Následníci Jeana Batisty Lullyho

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Nyní se nacházíme v době vlády regenta Filipa Orléánského a Ludvíka XV.Na scénu vstupují pokračovatelé velkého Lullyho.

André CAMPRA  (1660 – 1744)

Lullyho nejvýznamnějším pokračovatelem na poli tragédie lyrique (i dramatických baletních žánrů) byl  André CAMPRA (1660 – 1744) francouzský skladatel, rodák z Aix-en Provence, zemřel ve Versailles. Dožil se vysokého věku 84 let.

Výrazný a plodný představitel tragédie lyrique a opéra-ballet (včetně dalších francouzských scénických hudebních žánrů) v období mezi Lullym (1632-1687) a Rameauem (1683-1764) vrchol kariéry dosáhl Campra v době vlády regenta Filipa Orleánského, ale i Ludvík 15. mu v roce 1718 udělil vysokou roční penzi.

Vedle toho se věnoval žánru opéra-ballet, divertissement a dále desítky baletů, internodií ,desítky árií, divertissementů, kantáty, mše, moteta a duchovní kantáty.

 Philippe Rameau (1683 – 1764)

Dovršitelem francouzské tragédie lyrique je Jean Philippe Rameau (1683 – 1764), slavný skladatel a významný teoretik. Rameau napsal celkem asi 40 oper a dramatických baletů (dodnes se hraje Castor a Pollux).

Skladatel, cembalista, varhaník, významný hudební teoretik, spolu s  J.S.Bachem, G.F.Händelem, G.Ph. Telmannem a A. Scarlattim se jeví jako nejvýznamnější skladatelská osobnost pozdního baroka – a rozhodně nejvýznamnější francouzský skladatel tohoto období, dovršitel tradice založené Lullym. Ve srovnání s Lullym nebyl tak věhlasný na veřejnosti, nepohyboval se v prostředí královského dvora, neměl nikdy tak velký společenský (i mocenský) vliv plynoucí z různých výsad a králem udělených monopolů. Přesto je dovršitelem francouzské barokní hudby v řadě klíčových žánrů: především v tragédie lyrique a v baletu. Začal se jimi zabývat až v poměrně pozdním věku – svou první operu napsal cca ve svých 49 letech! Do té doby se živil jako běžný chrámový varhaník! Pokračoval v charakteristických stylových vlastnostech Lullyho oper – v silném podílu sborů a samostatných orchestrálních partií, u nichž prohloubil výrazovost a zvukovou plastičnost. Rozšířil orchestr, emancipoval dechové nástroje, znamenitě dokázal hudbou vyjádřit rozmanité dramatické situace a nálady.

Skladby pro cemballo

Vedle  Couperina a významných francouzských  clavecinistů, vynikl Rameau ve své tvorbě pro cembalo – tou se zabýval už dříve, ještě před tím, než se začal zabývat operou a baletem. Jeho cembalové skladby pokračují v tradici Fr. Couperina (o něm později) svou decentní a přitom detailní zvukomalebností, sklonem k ”programnosti”, stavebně-formální preciznosti a dokonalé nástrojové stylizaci Spolu s Couperinem, Bachem a Scarlattim tak Rameau patří k největším mistrům barokního cembala. . 

Rameau jako hudební teoretik

Zásadní význam má Rameau jako hudební teoretik: jeho teoretické myšlení už má typické znaky osvícenského racionalismu. Jako první teoreticky objasnil v praxi už dlouho využívanýtonálně-harmonický princip: zavedl do nauky o harmonii pojem harmonická funkce a popsal a objasnil význam a fungování tří základních funkcí – T, S, D, včetně dalších harmonických jevů (teorie o vzájemné symetrické převratitelnosti akordů symetricky kolem základního tónu: známý ”rameauovský septakord”  na 2. stupni vykládaný jako subdominanta s přidanou spodní septimou a užívaný často ve tvaru kvintakordu s přidanou sextou (tzv. sixte ajoutée). Při svých úvahách Rameau vycházel z přírodních akustických zákonitostí – tj. z alikvotní řady.  Jeho klíčové teoretické dílo vyšlo tiskem roku 1722 s názvem ”Traité de l´Harmonie réduite ŕ ses Principes naturels”(Pojednání o harmonii na základě přirozených principů)

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet