Blog, manželství, Helena a tkaničky

Autor článku: Irena Fuchsová Svůj blog jsem zprovoznila 18. 3. 2011, díky radě Petry Bangové. Měla jsem první článek připravený už týden, ale pořád se na mém blogu neobjevoval.

Petra na moje SOS hbitě zareagovala a poradila. Zapomněla jsem totiž článek uvést do aktivního stavu. No… zapomněla, to není přesné. Když jste tupí jako já, a nevíte, že máte něco udělat, tak na to přece nemůžete zapomenout!
Možná si všichni blogeři prošli tím, čím já. Myslím, že si tím určitě prošli. Nejsem žádná výjimka. A pokud si tím někdo neprošel, tak potvrzuje pravidlo.
Takže – mám za sebou nádherný stav zamilovanosti, který začal zprovozněním mého blogu. Od té chvíle jsem se musela každou chvíli dívat, jak u mých článků roste karma a kolik mě už četlo čtenářů! Dívala jsem se i několikrát za den! Dokonce jsem si ta čísla psala, a porovnávala je. A jak jsem byla šťastná, když byl můj článek zařazený na hlavní stránku! Připadala jsem si jedinečná, úžasná a čtená stovkami lidí! A kdyby jenom stovkami! Moje články četlo tisíce lidí! Tisíce!
Uf! Uf! Ztrácela jsem ve své zamilovanosti dech!
Naštěstí tahle vyčerpávající zamilovanost trvala asi měsíc, a pak se nenápadně a přirozeně přelila do lásky. Už jsem sice nemusela své blogy (k blogu na iDnes mi přibyl blog na OnaDnes) navštěvovat denně, už jsem nesledovala, několikrát za den, narůstající počet čtenářů a pohyb karmy, ale věděla jsem, že se tam můžu kdykoli podívat, že tam můžu kdykoli přidat další článek, z mých blogů se stal můj partner, se kterým mi je dobře, a který je moje jistota. Snažila jsem se mu plnit, co jsem mu na očích viděla, a protože jsem v jeho očích viděla, že ho nejvíc potěší nové články, tak jsem psala a psala a psala…
Uběhl další měsíc našeho společného soužití. Stali se z nás manželé. Ano. Je to několik dnů, co jsme, já a mé dva blogy, uzavřely manželství. No jo… ale znáte to. Jak máte partnera jistého, už mu tolik do očí nekoukáte, takže často ani nevíte, co v nich má…
Naše láska už prostě není tak intenzivní. Ale tak to v životě chodí. Samozřejmě, že se pořád milujeme, jsme si věrní, ale už naši lásku tak neprožívám. Píšu články jenom tehdy, když mě samy potkají a ťuknou do mě. Jako v pátek před půlnocí.
Koukala jsem na film, Život s Helenou. Jedna ze tří sester i s manželem tragicky zahyne, a o jejich tři děti se má postarat nejmladší sestra, bezdětná a svobodná. Na konci filmu se nejmladší dítě, holčička, učí zavázat tkaničky. Podaří se jí to, mě trochu píchlo u srdce a vrátila jsem se ve vteřině o padesát šest let dozadu.
Viděla jsem dlouhou chodbu v Janských Lázních. Byl začátek roku 1955. Seděla jsem na lavičce u zdi a zavazovala si boty. Naučila jsem se tkaničky zavazovat sama až tady, v lázních. V noci.
Každý večer jsem totiž brečela. Před skleněnými dveřmi do pokoje se za chvíli objevila sestra, otevřela, vešla dovnitř, něco po mně vyštěkla, zvedla ze mě deku, otočila ji a hodila ji na mě obráceně. Ano. Pokaždé mi ji hodila nezavázanýma tkaničkami k obličeji. Pokaždé.
A já přestala brečet a začala jsem ty tkaničky zavazovat. V pokoji bylo světlo z chodby, která svítila celou noc, takže jsem na to trochu viděla, ale většinou jsem tkaničky zavazovala po hmatu a za chvíli jsem usnula…
Ten den jsem tedy seděla na chodbě, na lavičce u zdi, a zavazovala si boty. Přišel ke mně kluk ze Slovenska, mohlo mu být jako mně, čtyři, pět let, měl rozvázané tkaničky a kulhal. Usmáli jsme se na sebe, sedl si, já si před něho klekla a poprvé jsem zavazovala tkaničky někomu jinému. Pozorně se koukal, jak to dělám. A určitě se to naučil.
Takže dneska žije na Slovensku obrnář, kterému je zhruba 62 let, byl v roce 1955 v Janských Lázních a umí zavazovat tkaničky způsobem, jakým je zavazuje jenom on a já, protože abyste se je naučili takhle zavazovat, muselo by vám být pět let, museli byste být po dětské obrně, museli byste být v lázních, daleko od rodičů, museli byste každý večer ve své posteli brečet, sestřička by na vás musela házet peřinu tkaničkami k obličeji a vy byste přestali brečet a pak byste se ty tkaničky naučili zavazovat způsobem, jakým je nezavazuje nikdo, a pak… pak byste usnuli.
Dobrou noc.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12