Důchodce a duchovní život – Prázdnota 2

Autor článku: František Benda Až z dob dávné antiky se nám dochovalo rčení „člověk měřítkem všech věcí“. V něm je vysvětlován způsob našich posuzování a myšlenkové práce vůbec.

Prohlásíme-li např. o něčem, že je něco velké, měli bychom současně připojit vzhledem k čemu. Záleží na zkušenostech hodnotitele – co se zdá jednomu velké, v očích druhého třeba neobstojí. Tím méně je pak vhodné tvrdit o něčem, že je to hezké – zde jde vysloveně o soukromý pocit. Kdo chce být spravedlivý, smí nanejvýš říci, že se mu to líbí. Jinak to vypadá, jako že chce vnucovat svůj názor.

Při hodnocení převážné většiny věcí chybí v obecné mluvě základní standard, vůči kterému bychom mohli své výroky vztahovat. Naše hodnocení pak vychází pouze z našich pocitů, které se mohou samozřejmě v průběhu času silně měnit.

Chybí-li pevný opěrný bod, lze si pomoci přirovnáním k žebříku nebo ke schodišti; pak lze použít výrazů „výše než“ nebo „níž než“, a to s vědomím, že ten stupeň, s kterým srovnáváme, je sám o sobě také pohyblivý, takže o nějakém absolutním popisu nemůže být řeči.

Navzdory těmto nejasnostem se v průběhu věků ustálily jisté formy, které – ač v základu také bez bezpečné opory – jsou přece jen považovány za jakési normy. Historie ovšem ukazuje, že i ony jsou v různých dobách a na jednotlivých kontinentech rovněž pohyblivé, jenomže ve větších rozmezích.

V přístupu jednotlivce se spíš uplatňuje individuální názor. Každý výraz má tu hodnotu, kterou mu sami přiřadíme, a to třeba i navzdory obecnému mínění. Bez takového přístupu zůstává názor prázdný, bez ocenění. To si ovšem můžeme dovolit výhradně v soukromých záležitostech. Obecně byly všechny pojmy už dávno seřazeny podle svého významu, takže vznikly určité uzavřené skupiny, považované za celky. Taková skupina je pak charakterizovaná jako pojem (např. rodina, škola, sociální zřízení apod.), který je uznáván a nekritizuje se. Platí ale výhradně v dané době a na určitém místě. Pojmové myšlení je velmi odolné proti vnějším snahám o jakoukoliv jeho úpravu. Dokonce i pokusy o jeho pouhou novelizaci se setkávají se všeobecnou nevolí. Pro běžné myšlení je velice pohodlné.

Aby mohla společnost existovat a dorozumět se, musí si takovéto přístupy vybudovat. Jedná se o popis věcí, jevů a vztahů, které se obecně a v široké míře vyskytují na všech úrovních. Každý je pak přesvědčen, že ví, co je to láska, věrnost, dluh nebo strach apod. Stačí ale několik po sobě jdoucích změn státního zřízení nebo výlet přes několik poledníků či rovnoběžek, a hned zjistíme, že některé u nás navyklé hodnoty přestávají platit, načež na jejich místo vtrhnou hodnoty zcela jiné.

Moudří, kteří se snaží nahlédnout pod povrch dění, varují před přikládáním důležitosti věcem, které jsou takto přechodné. Co je nestálé, dokáže sice vyplnit život na čas zdáním reality, ovšem při pohledu z větší dálky nebo z delšího časového úseku jeho význam bledne. Jelikož mu chybí pevný opěrný bod, jeho vypovídací hodnota je pochybná.

Běžné prožívání ale není dost schopno pohledu z dálky. Je zajímá vlastně pouze probíhající okamžik, nebo nanejvýš nepříliš vzdálená budoucnost. Ty jsou považovány za jedině důležité z toho důvodu, že jsou na dosah ruky a lze je dobře chápat. Vzpomínat na věci minulé nemá příliš cenu, neboť jsou už zastaralé a jejich významu už třeba ani není moc rozumět, a uvažovat o událostech ve vzdálenější budoucnosti se zase spíš podobá snění, neboť vše může přece být úplně jinak, než si nyní představujeme.

Radikálně jiný je ale např. pohled buddhistů. Podle nich to, o čem nevíme, jak vzniklo a nemá tedy nikde pevný a známý jasný opěrný bod, vzhledem ke kterému by to mohlo být posuzováno, je považováno za neskutečné, prázdné, v podstatě neexistující. Jediná opora, byť pouze zdánlivá, je v tom, že některé jevy se ve velké míře plošně opakují, takže mají na život společnosti nepopiratelný vliv, kvůli kterému mohou být buď podporovány, nebo odmítány. Teprve ale velmi dlouhý odstup může prokázat, nakolik bylo toto hodnocení správné.

Výsledkem takového uvažování může být představa, že vlastně žijeme v oceánu neurčitosti, kde vývoj pokračuje pouze v důsledku náhodných setkání. To už je ale úkol pro statistiky, kteří z velkého množství takovýchto událostí dokáží určit zákony, kterými se vše řídí.

Pro obyčejného člověka, který nedohlédá do takovýchto podrobností, se doporučuje co nejjednodušší, co nejskromnější život z toho prostého důvodu, že se tím značně zmenší počet případů, kde na sebe narážejí různé prvky společenského dění, které pak v důsledku nesrovnalostí a třenic vedou k novým závislostem a jsou příčinou dalších vazeb. Živá hmota se ovšem znovu a znovu projevuje pohybem a touhou po nových a nových změnách, takže ti, kteří považují za ústřední motivaci své existence pouhé prožívání se všemi jeho důsledky, kladnými i zápornými, se takovémuto doporučení urputně brání. Tvrdohlavě hledají svůj pevný bod a mylně jej nacházejí v neuspokojitelném rozmnožování emocí a majetku.

Pro doporučované umírněné jednání neexistuje ani návod, ani směrnice. Tam se vystačí s obyčejným zjednodušováním, nasměrovaným případ od případu. Pro ostatní chování, které je zapojeno do pestrého prožívání řetězce minulost/budoucnost nebo příčina/následek, je vymyšleno návodů bezpočet, a to ve formě různých přikázání, bonmotů, aforismů a zákonů, které ale většinou vycházejí pouze z určitých prožitků jejich autorů, takže pro praktický, právě prožívaný vlastní případ jsou málokdy použitelné, neboť jsou těsně svázány s přesně probíhajícími a popsatelnými někdejšími cizími zážitky.

Jelikož se nelze dopátrat původu čehokoli, zdá se být pro poklidný život výhodné zbavit se současných důsledků někdejších příčin. Nabízí se zdánlivě logické řešení: máme-li prožít něco nepříjemného jako odčinění jakýchsi minulých přestupků, žijme tak, aby nám nebylo co odejmout. Tím se vyvážeme z trestu. Vše, s čím se setkáváme, ať žádoucí či úkorné, lze považovat za tak jako tak prázdné, neboť jejich prapůvodní příčina je k nedohledání. Že se nám to jeví jako skutečné, je způsobeno tím, že dopady vnějších událostí vyvolávají v naší lačné mysli vstřícnou odezvu. Výrazně k tomu přispívá polarizovanost jevů, která svou jednou stranou – tou pro nás příjemnou nebo výhodnou – rozvíjí další děje. Vymknout se z této svazující závislosti lze pouze a jedině vzdáním se všeho, co láká a poutá, tj. snahou o navození jakési náhražky prapůvodního stavu, totiž k pomyslnému přibližování se k naprosté prázdnotě. Té prázdnotě, ze které působením nám neznámého prvotního impulsu se posléze rozhořel celý další svět závislostí.

Ovšem propadnout se náhle do naprosté prázdnoty je zhola nemožné. Ani nějaké pomalé přibližování není snadné. Vyžaduje to – pokud se k tomuto mysl odhodlala a přistoupila na takovou možnost – dlouhodobou kultivaci myšlení. Mysl se svých pozic, vyzrálých dlouhodobým prožíváním, tak snadno nevzdá. To je důvod, proč vznikají kláštery, ášramy, dlouhodobé pobyty pod vedením mužů, považovaných za svaté, nebo alespoň osvícené. Také je to náplní nesčetného množství knih, zabývajících se různými odstíny a variacemi na toto konání. V klášteře je samota zaručena; kdo je odkázán pouze na literaturu, musí si ji obstarat sám.

Společným jmenovatelem všeho toho usilování je prázdnota. To se ovšem raději tak naplno neříká, neboť mnohého zájemce by to odradilo ještě dřív, než se o takové možnosti dozví. Proto tedy pěkně od začátku a pomalu, jako ve slabikáři: písmenko po písmenku, a nespěchat. Podobá se to pomalému kroužení po okraji propasti. Popsat lze pouze to, co dosud krouží. Jakmile objekt pozorování zmizí, je nenávratně ztracen.
Debatovat o prázdnotě je ošidné, neboť veškeré argumenty, vedoucí k jejímu popsání a poznání, se rozplývají přímo na jejím prahu. Jediným možným výrazem pak zůstává mlčení. To je ovšem voda na mlýn skeptikům a pochybovačům. Mlčení nevědomého se totiž na vlas podobá mlčení osvíceného.
Jenomže jak pro koho.

Autor: František Benda, Foto: Internet