Důchodce a duchovní život – Tři pilíře

Autor článku: František Benda Lze si domyslet, že jakmile se začali lidé shromažďovat do větších skupin, vznikla potřeba nastolit určité zvyklosti, kterými by se měli všichni řídit.

Ne ale všechna lidská přání a prosazované činnosti vedou k nastolení spokojenosti a harmonie spolužití. Lidé jsou přece tak rozmanití.

Najít pravidla, vyhovující všem, nebylo vůbec jednoduché. V prvé řadě bylo nutno zakázat vše, co jednotlivcům a společnosti vysloveně škodilo, i když o to někteří třeba stáli. Pak bylo nutno přikázat všem leccos, do čeho se zase mnohým nechtělo, ale společný život to vyžadoval. Kromě těchto zákroků společných vznikla ještě mnohá tabu, většinou neznámého původu a z našeho hlediska mnohdy nesmyslná, ne-li přímo škodlivá. Ta rovněž mnohé zakazovala a jiné naopak přikazovala.

Systém zákazů a příkazů se časem víceméně ustálil, i když se občas v současnosti objeví nějaké doplňky, prosazované některou moderní autoritou. Hlavní náplň ale zůstává v podstatě stejná, takže lze jednotlivé návody spolu porovnávat a posuzovat, jak se osvědčují v praxi.

Doporučuje se při posuzování zohlednit hledisko, za jakých podmínek jednotlivé návody vznikly. Všeobecně známé Desatero přinesl Mojžíš po údajném setkání s Hospodinem svému lidu, nacházejícímu se na útěku z egyptského otroctví. Ti lidé, v počtu několika desítek tisíc, táhli nehostinnou pouští, vlekouce s sebou všechen svůj majetek. Ne všichni byli se svým údělem spokojeni. Mnozí proti Mojžíšovi reptali, a lze předpokládat, že se našli i tací, kteří se snažili celkově neutěšené situace využít ve svůj osobní prospěch. Takovou vnitřní situaci bylo nutno zklidnit a usměrnit.

Obdobnou situaci lze objevit také v jiných komunitách. I když už nejde o kočovníky, ale lidi usedlé, přece jen rozmanitost přístupů si vybírá své. Každý jedinec žije ve svém vlastním myšlenkovém prostoru, a obdobný svět si vytvoří i celá společnost v závislosti na probíhajících podmínkách. Jde pak jen o to, tyto – často dost navzájem rozdílné – názory co možno úspěšně sladit.

V celé historii lidstva, ať už přímo zaznamenané v kronikách, nebo přenášené ústní tradicí, lze vysledovat tři navzájem odlišné úrovně chování. Tou nejvyšší, kterou sledují pouze uvědomělé hlavy, je duchovní život. Proti němu stojí život hmotný, praktický, vlastní většině společnosti. Částečně mu neuniknou samozřejmě ani ti duchovně založení, ale pro ně jde o záležitosti víceméně okrajové. Třetí úrovní je život milostný – ten si probíhá zcela nezávisle, aniž bral ohledy na cokoliv ostatního.

Kvalitních podrobných návodů duchovně zaměřených je poměrně málo – patrně proto, že každá takto zaměřená cesta je přísně individuální, i když cíl mají všechny pouze jeden, a to všeobecné zklidnění a ztišení.
Příkazů a zákazů pro hmotný život je daleko více. I v nich se odráží prostředí, ve kterém vznikly a do kterého jsou umístěny. Za nejdůležitější prohřešky jsou považovány všude tři: zabíjení, lhaní a krádež. A potom následuje řada dalších, méně důležitých, ale přesto neodstranitelných.

Co se týče milostného života, zákazy se týkají pouze obecné míry. Žádné detaily. Celibát propagují pouze ti, kdo v jeho potřebu věří nebo jej dokonce dodržují. Ostatní se drží mlčky stranou, i když proti němu nic nemají. Ale ze svých praktik neprozradí nic. Dalajlama např. mluví pouze o přirozeném sexu. Zato praktických návodů, ne vždy zcela důvěryhodných, se stále objevuje celá řada.

Je pozoruhodné, že kradení a sexuální nevázanost byly pro Mojžíše natolik důležité, že se v Desateru objevují hned dvakrát, a to v „nepokradeš“ a „nesesmilníš“, a pak ještě jednou v „nepožádáš manželky bližního svého“ a „aniž požádáš statku jeho.“ Jejich význam a platnost se zcela evidentně nikterak navzdory všelikému pokroku neztenčily.

Všechny tři, navzájem se proplétající úrovně, je třeba držet ve vzájemné harmonii. Zvýšená dávka kterékoliv poškozuje zbývající dvě. Dalo by se zde mluvit i o sudých čakrách, kde druhá reprezentuje milostný život, čtvrtá život duchovní a šestá má pak spojitost s rozumem.

Jako všechno ostatní, nacházejí se i tyto úrovně v oblasti polarizovatelnosti. To znamená, že každá z nich se může vyskytovat v poměrně širokém rozsahu působení. Od jemných náznaků až po tvrdé údery. Kristus v Kázání na hoře přináší jednoduché řešení: mírumilovnost, naplněnou láskou k bližnímu a milosrdenství. V něm je skryta řada požadavků dalších, které by bylo možno dál podrobně rozvádět. Ortodoxní buddhističtí mniši musí naproti tomu dodržovat několik set předpisů. Ty už jsou zcela adresné. Buddhistické mnišky jich pak mají ještě o pár víc. Mezi těmito dvěma krajními hodnotami vře život profánních lidí, kteří uprostřed starostí a radovánek mají pramálo chuti starat se ještě o něco jiného, než o plné žaludky a sem tam o nějaké to potěšení.

Uvědomělý člověk ale vlastně žádné vnější návody nepotřebuje. Ani cukr, ani bič. Stačí držet na uzdě své emoce a snažit se dodržovat jakousi vnitřní disciplínu. I v tom vířícím kotli nejrůznějších lidských nápadů se vždy vyčleňovali někteří jedinci, kteří se dobrovolně vzdávali všeobecného řádění a drželi se zkrátka. Někde se i sdružovali do různých spolků, většinou existujících v skrytu a v utajení, neboť okolní společnost nebyla jejich existenci příliš nakloněna. Přidat se k nim, byť pouze pomyslně, není vůbec obtížné. Nikdo se přece nemusí dozvědět, že jsme se rozhodli pro sebekultivaci. Pokud se to nepozná z našeho chování, sami o tom mluvit nemusíme.

se raději drží v skrytu, jiný necouvne před okázalostí. V základu musí stát upřímnost a pokora, pro které se ostatně dokáže každý rozhodnout samostatně, aniž potřeboval nějakou pomoc zvenčí.

Autor: František Benda, Foto: Internet