Důchodce a duchovní život – Zatrpklost

Autor článku: František Benda Zatrpklost je nepříjemný stav mysli, ke kterému se přijde velice snadno. Stačí, aby se na nás někdo bezdůvodně zamračil, a již vznikne podezření.

A což teprve v závažnějších případech, kdy se jedná o přímý útok! Příležitostí je k tomu v životě bezpočet. Od hry na pískovišti až k posledním dnům v hospicu.
Původci takových roztrpčení mohou být naši bližní, úřady nebo tzv. vis major, což je jakýsi zásah z vyšších míst.

Ti, kdo něco podobného způsobili, si ale vůbec nemusí být svého činu vědomi. Pro ně to nemuselo nic znamenat; třeba si to ani neuvědomili, nebo to provedli podle zaběhnutých pravidel svého úřadu, a proti vyšší moci jsme zcela bez šancí.

Následkem toho je, že autor zůstává v klidu, zatímco my si svou špatnou náladu odneseme beze zbytku domů. Tam se zbytečně pohádáme, nechutná nám jíst a špatně spíme.

Nezřídka jsme viníky ale i my sami. Ne vždy se nám vše vydaří tak, jak jsme si to předem představovali. Buď se to – nevíme proč – nepovedlo, nebo jsme to sami zvrtali. Třeba jsme také neměli dost potřebných informací, nebo do toho vlezlo něco, co tam nepatřilo. To už je přece jedno, čím se pořežeme. Krev teče vždy stejně. A my se cítíme otráveně.

Dost často se nám podaří viníka určit, ale ne vždy. Třeba ani žádný neexistuje. My ho ale ve své zahořklosti potřebujeme, takže není zas tak velký problém si ho vytvořit. To se nám to vyčítá hned pohodlněji, i když o tom ten nešťastník vlastně ani neví. Jakkoli není zcela adresně určený, přece jen tu je. Alespoň v naší představě. A to stačí.

Stačí to hlavně k tomu, aby se nám pociťovaná nespravedlnost stále točila v mysli jako mlýnek – perpetuum mobile vlastní výroby. Bez únavy se znovu a znovu vrací a před naším myšlenkovým zrakem přehrává do nekonečna pásek s inkriminovaným dějem.

To nás ovšem vůbec, ale vůbec nebaví. Cítíme to velmi nepříjemně, ale současně se toho nemůžeme zbavit. Jako bychom se neustále chlubili utrženou ranou: „Podívejte se, jak to krvácí!“ A tak ji znovu rozdíráme, aniž bychom jí dali příležitost se zacelit.

Vždyť se to opravdu stalo! Máme to dosud v živé paměti. Existují pro to nezvratné důkazy, a některé důsledky setrvávají až dodnes! Jak to popřít, jak na to zapomenout?

Jiné cesty ale není. Obtížné břemeno nezbývá než odhodit. Není to jednoduché, pravda, ale jinak se s ním budeme vláčet dál a dál.

Mysl má sice schopnost zapomínat, čímž nás občas přivede do nepříjemných rozpaků, ale tohoto případu se to netýká. Tento problém si s oblibou přehrává a tak jej udržuje při životě. Spíš k němu tu a tam něco přidá, aby byl barvitější.

Potlačit násilím vzpomínky jakéhokoliv druhu nelze. Na to se musí jít jinak. Čas je tu sice dobrým pomocníkem, ale vzpomínky neodstraní. Pouze je milosrdně dokáže překrýt jinými dojmy a zasunout kamsi hluboko do podvědomí. Ty tam ale nekontrolovaně a vesele bují a občas se jim podaří prosáknout do současného jednání, čímž je ovšem mohou také dokonale otrávit. Vyvine se zatrpklá, ublíženecká nálada a člověk ani neví, jak k ní přišel.

Nabízí se tu cesta sice zdánlivě téměř neschůdná, ale bezpečně pomáhající. Jmenuje se nějak jako láska, milosrdenství, odpuštění, pochopení, laskavost, disciplína – a podobně.

Svým nepříjemným, vtíravým myšlenkám nemůžeme mít za zlé, že se tak chovají. Ony přece nic jiného neumí. Můžeme ale analyzovat předcházející situaci a posoudit ji z hlediska dospělého, rozumného, chápajícího a laskavého člověka.

Ten, kdo něco zavinil, to možná udělal z nevědomosti, nedostatečné informovanosti, nebo ze setrvačnosti, ale je stejně tak dobře možné, že skutečně sledoval zlý úmysl. Jsou takoví lidé. A proto se máme trápit? Kvůli něčí hlouposti? Proč neprojevit vlastní nadhled, a jednoduše všem zavilým viníkům neodpustit? Je to za jedny peníze; věc se už stala, na tom se nic nezmění – a nám to pomůže.

Pravda, jsou prohřešky neodpustitelné, s následky znovu a znovu se připomínajícími. Připraví-li mne někdo o oko, mohu mu tisíckrát ušlechtile odpustit, ta ztráta se mi ale bude denně připomínat. Musím však volit: buď se dál drásat nesprávností, jejíž obětí jsem se stal, nebo se ponořit do náruče klidu, který mi přináší odpuštění.

Nemusí se ale jednat pouze o očividné prohřešky. Těch drobných můžeme za den připomínat i více, stejně tak jako se můžeme – třeba nevědomky – dopustit něčeho my na svých bližních.

Proto moudří doporučují zakončovat každý svůj prožitý den odpuštěním všem, o kterých se domníváme, že nám nějak ublížili, stejně tak jako prosbou o odpuštění od všech, kterým jsme možná ublížili my.
Cesta je to nelehká, ale ovoce, které přináší, je sladké a prospěšné.

Autor: František Benda, Foto: Internet