Důchodce a duchovní život – Samuelův talisman

Autor článku: František Benda „A teď mi prozraď, Samueli, máš-li ty také někdy nějaká přání“.

„Což o to, přání se nějaké objeví co chvíli, ale já se je snažím okamžitě zapudit. Je to jako v té staré říkánce: Drápkem ptáček uvázl a již lapen celý. Jakmile je nezapudíš v samém začátku, fantazie je rozvine do značné šíře, a mysl, místo aby od nich uprchla, si v nich dokonce ještě libuje.“
„Jistě si ale například přeješ, aby se ti povedlo dobře vysvětlit nějakou myšlenku a my abychom ji správně pochopili.“

„To jistě, ale taková přání nejsou škodlivá, protože nevytvářejí karmu. Já jimi nic neztratím, kdežto vy získáte. Takže je to v pořádku.“

„No dobře, ale nemůže se stát, že se objeví něco, o čem si myslíš, že by to opravdu stálo za to, něco, co by mělo kardinální dopad na tvůj život. Jak naložíš s takovou zátěží?“
„Máš pravdu, i to se už několikrát stalo, ale v takovém případě se obracím na svého pomocníka.“
„Ty máš nějakého pomocníka? Nikdy jsem tu u tebe nikoho neviděl!“

„Já mám mocného pomocníka, ale běžně ho nikomu neukazuji, protože jde o záležitost velice jemnou. Tak jemnou, že ji někdo ani nedokáže pochopit. Když už jsi mne ale takto vyprovokoval, ukáži ti ho.“
Samuel se otočil k malé skřínce, opatřené mnoha zásuvkami. Jednu z nich povytáhl a vyjmul z ní drobný předmět, opatrně zabalený v sametovém pouzdře. To otevřel a na dlani se mu objevil nevelký čtvercový předmět.

„Co to je?“ zíral překvapeně návštěvník.
„To je můj talisman. Ten mi pomáhá řešit nejobtížnější problémy.“
„No počkej – ty a talisman? Cožpak se duchovno nějak smiřuje s hmotnými věcmi? Nebo ses snad dokonce dal na šamanství?“

„Někde ten přechod přece existovat musí. Tak proč ne právě tímto způsobem?“
„A jak to, prosím tě, funguje? A jak jsi k němu přišel?“

„To je talisman, který jsem dostal od svého duchovního učitele, když se se mnou loučil. Dodnes si vzpomínám, jak se tajuplně usmíval, když mi ho předával.“
„Vidím, že je to malý čtvereček ze skla nebo nějakého polodrahokamu, který má ale ulomený jeden roh. To někde upadl, nebo co?“

„Ale kdež, neupadl. Ten roh ulomil jeden starý jogín, který ho věnoval mému učiteli. Uzavřel do něj mocného džina, který je schopen vyplnit jedno přání, načež zmizí. Ten ulomený roh je pro něj průchozí, ale pouze jedním směrem. Kdybych od něj chtěl nějakou pomoc, musel bych ulomit další roh, aby mohl ven. Jeden roh je zaměřen na minulost, druhý na přítomnost, kdežto ten třetí na budoucnost.“

„Už jsi to někdy použil?“
„Vidíš snad některý roh ulomený? To by už byl džin dávno pryč, a v ruce by mi zůstal jen bezcenný čtvereček.“
„K čemu je ti tedy dobrý, když ho nepoužíváš?“

„To je tak. Zmocní-li se mne opravdu nějaké mocné přání, položím si talisman na dlaň, a uvažuji, jestli se opravdu vyplatí kvůli této žádosti vypustit džina a už nikdy víc nemoci spoléhat na jeho pomoc. Sice mi pomůže, ovšem už nikdy víc ho neuvidím. Co když se ale později vyskytne něco opravdu důležitějšího? Nebylo by to nyní zbytečné plýtvání? Pečlivě to rozvažuji, takže to vždy dopadlo tak, že ani splnění tohoto přání se mi nezdálo tak důležité, abych kouzlo narušil. Stále je mi milejší ta možnost okamžité záchrany, která se mi tím nabízí. V tom spočívá hlavní pomoc tohoto mlčenlivého pomocníka. On mi ty mé pošetilosti v podstatě vždy rozmluví.“

„Zdá se mi, že to začínám chápat. Trochu mi to připomíná chování jednoho známého. Ten neočekávaně zdědil větší částku peněz, ale místo aby si začal užívat, uložil ji v bance. Mluví podobně jako ty: co kdyby se stalo něco důležitějšího, než se odehrává nyní, a pak by se mu přece mohla náramně hodit. Je to takový zdánlivě mrtvý, a přece velice účinný poklad.“
„Jsem rád, že jsme našli společnou řeč. Ta myšlenka se ale dá ještě rozšířit.

Zbožní lidé věří ve svého Boha, který je podle jejich představ všemohoucí a nanejvýš milosrdný. Jsou také přesvědčeni, že jim dal k pokladu své lásky podpisové právo k výběru libovolné částky, a to kdykoli, když o ni požádají.

Jen ti bláhoví z ní hradí své drobné účty. Ti hlubší, kteří to myslí opravdu vážně, se spokojí s vědomím, že takový poklad existuje a střeží se jej zneužívat. Je to pro ně taková jistota v pozadí. Souhlasíš?“
„Souhlasím, a děkuji. Přišel jsem s prázdnem a odnáším si domnělé vlastnictví vzácného talismanu a podpisové právo na největší poklad.“

Autor: František Benda, Foto: Internet