Hedvika

Autorka článku: Irena Novotná Povídka „Hedvika“, která náleží do cyklu povídek s názvem „Žít a užít“ otevírá otázku, kterou si mnozí lidé kladou, a patří mezi ty věčné otázky o smyslu života a navíc ještě, jak takový zvolený smysl života vůbec prožít, nebo i přežít.

Hlavní postavy v povídce „Hedvika“ si rozhodně nekladou žádné filosofické otázky a mravní otázky už vůbec ne, pokud jim jejich každodenní život vyhovuje – nebo jinak řečeno, odpovídá jejich představě o pohodlí a udržování koloběhu zaběhnutých zvyklostí. Ty však vytvářejí představu o bezpečí, o domově, o blízkém člověku, který je vždy po ruce, když je třeba a o lásce, která v těchto vztazích doutná jako již uhasínající hromada odpadu. A v tomto vztahu se hraje tajná hra dvou lidí „žít a užít“. Hra, v níž se vybíjejí nejen vášně v intimním životě, ale také svým cynismem nabourávají zásady, s jejichž existencí další postavy počítají jako s běžnými morálními prostředky k navenek slušnému a bezúhonnému životu. I oni jsou zataženi do hry, aniž si uvědomují, že se hraje o jejich důstojnost, která se ztrácí v povrchním chápání řádu, který tak bedlivě udržují, zatímco se jeho pilíře rozpadají v neochotě ho správně pochopit a udržovat v celém jeho pomyslném rozsahu.
Povídka Hedvika, stejně jako další povídky ze života v tomto cyklu, jsou psány v ich-formě.

Než se moje, dnes již bývalá kolegyně a současná kamarádka Hedvika podruhé vdala, pracovaly jsme společně na projektech, které docela vynášely. Ale jen – docela. Hedvika chtěla víc. Po rozvodu s prvním manželem žila asi pět let sama a teprve nedávno se provdala – nyní se cítí šťastná. Je o pět let mladší, bohatý (to je její priorita), hezký, před sňatkem s Hedvikou ženatý nebyl, ale věnoval se své firmě a má „styky“. Hedvika se také hodně věnovala práci, když žila osaměle a pracovaly jsme spolu v jedné stavební firmě. Byly to docela šťastné roky, naše oboustranné přátelství bylo pěkné a zdálo se být neprůstřelné. Rozuměly jsme si a nevzpomínám si, že bychom se někdy nepohodly.

Můj manžel se s Hedvikou znal ještě ze studií, takže neměl nic proti tomu, aby s námi jezdila na sobotní výlety či na chatu. Pomáhala se zahradou a bylo docela prima s ní posedět večer u vína. Zatímco Hedvika si užívala své porozvodové svobody a přemýšlela, co s životem udělá pro další roky, já jsem žila ve stereotypu, který na první pohled zajišťoval jakýsi pocit existence řádu v naší malé domácnosti, ale cítila jsem, že mezi námi uhasíná touha a jiskření. Dobrá, říkala jsem si v duchu, hlavně, že jsme spolu, že si rozumíme a nemáme žádné vážné finanční či jiné problémy. A přestala jsem nad naším manželstvím přemýšlet.

Karlovi věřím

Můj Karel je tedy zastáncem stereotypu a vidí v něm řešení před chaosem.
„Ten život je pak přehlednější a člověk má v tom pořádek,“ říká a objímá mne. Jasně, v 8,00 se vstává, v 8.30 snídá, v devět se jede do firmy atd. Každý den ve stejný čas dělá tytéž věci. Jsem na něho tak zvyklá, že si nekladu otázky o kvalitě našeho manželství. Ale pravda je, že se mne nesnaží ničím překvapit a šokovat. Tedy v tom dobrém slova smyslu. A tak přijímáme bez výhrad jeden druhého a pěstujeme svůj stereotypní způsob života.
Ovšem, od okamžiku, co mi Hedvika nasadila tu jedovatou myšlenka, zda se o Karla nebojím, se něco změnilo. Začínám ho trochu sledovat. Chodí však přesně domů, nejeví známky nějakého zvláštního rozrušení, říká mi „zlato“ a zapaluje mi cigaretu svým zapalovačem, který jsem mu dala k vánocům. Nosí snubní prstýnek a stará se o domácnost. Nevadí mu, že vydělávám víc, než on. Mlčí.

Jednou, když jsme se Hedvikou sešly v kavárně, položila mi záludnou otázku:
„Máš to zapotřebí se tak dřít? Za chvíli ti utečou nejlepší roky a budeš litovat, že sis nic neužila. Ten tvůj Karel je pěkný chlap. Nemáš strach?“
„Prosím tě, proč bych měla strach? Nemáme žádné problémy.“
„No, to říká skoro každý, ale nezapomeň, tichá voda břehy mele.“

Tehdy mne nenapadlo, že by měla Hedvika nějaké zlé úmysly. Věřila jsem ji, takže jsem to její špičkování brala jako tlachání u kafe. Jak jsem už podotkla, s Karlem, s mým manželem, se znali z fakulty a přátelili se spolu, ale nikdy mne nenapadlo přemýšlet nad tím, zda mezi nimi bylo také něco víc, než přátelství. Hedvika byla vždycky dost do větru, její heslo „žít a užít“ zlomilo srdce několika mužům, ale můj Karel byl takový konzervativní a usedlý chlap, který se do žádných dobrodružství nepouští. V tom jsme si byli podobní. Hlavně, že to klape. Ale ta její řeč o tiché vodě mne zneklidnila. Hedvika měla sice ve zvyku popichovat lidi, většinou to skončilo veselým smíchem, ale mne tentokrát zneklidnila. Příliš jsem spoléhala na oboustranné přátelství a nenapadlo mne, že by to mohla myslet nějak zle. Dostala se právě do toho bodu, který jsem promýšlela v poslední době, že nás vztah s Karlem upadl do domácího stereotypu a zda je mezi námi ještě ta láska, s kterou jsme vcházeli do manželství. Ano, nic není jisté, i vztahy, které se zdají pevné a oboustranně zajištěné společným úsilím – žít spolu v pohodě, nemusí překonat vnitřní krizi, kterou každý člověk v životě prochází. Zvláště, když o ní oba mlčí, třeba i ze zbabělosti, ze strachu z narušení pocitu jistoty, která je stejně tak iluzorní, jako bezbřehá víra v cokoliv jiného.

Karel je dobrák od kosti

Vím, že s mým Karlem znali z fakulty, kterou studovali v Brně, já jsem tehdy studovala v Praze. Seznámili jsme se náhodně, na jednom večírku, na kterém byla i Hedvika. Zajiskřilo to mezi námi a začali jsme spolu chodit. Nikdy se nezmínil, že by mezi nimi byl hlubší vztah, než obvyklé kamarádství a mně to ani příliš hlavou nevrtalo. Mezitím se Hedvika vdala za svého prvního muže, odstěhovali se do Prahy a často jsme se navštěvovali. Jejich manželství však dlouho netrvalo. Do jejich problémů jsem nebyla sice moc zasvěcená, ale nedivila jsem se, že díky její stále nespokojené povaze a touze mít víc a víc hlavně od druhých, to oba nevydrželi. Největší potupou pro Hedviku asi bylo, že záhy po rozvodu se její bývalý muž znovu oženil a založil si rodinu. To nemohla překousnout. A tak začala k nám zase chodit na návštěvy a Karel ji ochotně spravoval domácí zařízení, protože byl šikovný a mně připadalo normální, že si přátelé vypomáhají. Dokázala jsem si představit, jak je to období osamělosti pro ni těžké a jak vnitřně trpí ta její věčně přelétavá a nespokojená mysl. Nebylo v mých silách ji nějak domlouvat a snažit se ji usměrnit. Tak jsem ji naslouchala a kývala. Občas se v poslední době zmiňovala o nové známosti. Přála jsem ji, aby byla šťastná a konečně i spokojená, zatím to vypadalo, že našla, co stále hledala.

Hedvika se vdává

Byli jsme rádi, když nám oznámila, že má vážnou známost a že nám svého snoubence a brzy i budoucího manžela představí na narozeninovém večírku. Na svatbu nás nepozvali a Karel byl rád, protože takové společenské akce, kde se všichni radují a pijí, nesnášel. A mně to také nepřišlo divné, nepozvala nikoho z naší firmy, kde jsme v té době spolu pracovaly. Zřejmě se dozvěděla, že ji pomlouvají, protože si bere o deset let mladšího chlapa, co si o sobě myslí, chudák, je do ní zblázněný a ona ho utáhla na vařené nudli. Potvory mají vždycky štěstí. Nepřikládám tomu váhu, nakonec lidé jsou už takoví a jí to dělá dobře, jak ji druzí závidí, hlavně po tom debaklu s prvním manželem, který se spustil se svou sekretářkou a jednoho dne se už k ní nevrátil. To byla pro Hedviku strašná rána. Proto mně ani nepohoršuje, jak chodí oblékaná, co si kupuje a jakými lidmi se obklopuje. Hlavně, že ji její Petr miluje. On ví, že to všechno dělá kvůli němu a pokud je Hedvika stále tak dobrá i po intimní stránce, jako to o sobě vykládá, pak nemá co řešit a jejich věkový rozdíl zatím nebude hrát podstatnou roli.

Být důvěrnou kamarádkou není med

Hedvika je úžasná romantička. Začaly jsme se opět setkávat a ona mi líčila jejich večery při svíčkách.
„Být s ním,“ říkala, „je prostě sen. Víš, on je tak romantický. Líbá mi nohy. Považ. Který chlap by to dělal? Je to tak vzrušující. Našla jsem úplně jiné pocity, než s tím hejhulou. Toho to v životě nenapadlo.“
Karla by to taky ani nenapadlo, pomyslela jsem si.
„Představ si, že mně líbá na zápěstí,“ vykládala zase jednou Hedvika, „hraje si s mými náramky a říká mi, jak mi zlato nádherně sluší. Podívej, to mám od něho,“ ukazuje mi překrásný tepaný zlatý náramek. Opravdu ji sluší. A tak to šlo dál a dál – a moje myšlenky se všelijak vyrovnávaly se skutečností, že prostě žiji s realistou, který bere všechno s rozumem a doufá, že ho všichni tak berou, protože neumí být prostě jiný.

„Víš, to bych si, Karlíčku, přála k narozeninám?“ zeptala jsem se dva měsíce před mými narozeninami. Překvapeně se na mne podíval.
„Ty jsi říkala, že čtyřicítku slavit nebudeš.“
„ Ale to jsem řekla jen tak.“
„Tak co bys sis přála?“
„Zlatý náramek.“
Karel si těžce povzdechnul a šel do pokoje. Přinesl mi šperkovnici a otevřel ji.
„Máš jich tady pět. Vymysli si něco jiného.“
Přála bych si, abys konečně už jednou vymyslel něco sám, čím bys mne nadchnul a přivábil mne zase zpět a nebral mi mé sny.
„Nechceš dnes jít někam na večeři?“ volá na mne z kuchyně.
Přemýšlím, zda říci ano nebo ne. Ty jídla v restauracích mi už lezou krkem. A nevidím v tom žádné kouzlo večera ve dvou. I kdyby to stálo, kolik chtělo. Ale když řeknu ne, nevymyslí nic jiného a zkysneme u televize.
„A víš, že ano?“ odpovídám, ale už do prázdna, protože mezitím odešel do kuželkárny. Je přeci úterý, 17,00 hodin. Sakra.

Hedvika mne přišla navštívit

Karel odjel na služební cestu a já zůstala sama doma. Dívala jsem se do okna, jak po něm stékají kapky deště, a přemýšlela jsem o všem možném. Mou samotu přerušil zvonek. Hedvika.
„Ahoj. Nechci tě rušit. Ale zítra slavím narozeniny. Jsi zvána i s Karlem.“
Ani se nezeptala a už seděla v obýváku.
„A kde ho máš?“ zeptala se.
„Pozítří přijede, je na služební cestě. Postavím na kafe.“
Když jsem se vrátila zpátky do obýváku, Hedvika stála u okna a dívala se na oblohu.
„Pořád prší. Chtěla jsem jít ke kadeřnici, ale asi si to rozmyslím. Manžel odjel taky. Zítra se má vrátit. Jsem jak tělo bez duše. Hrozně mi chybí, miláček.“
Sedla si a dala si půl kostky cukru do kávy.
„Je to úžasné být obletována,“ řekla, „to víš, mladší muži někdy milují víc starší ženy. Imponuje jim to. Hledají zkušenosti,“ zasmála se. Mně to k smíchu nebylo. Karel je o deset let starší a i když se drží, přeci jenom je z něho protivný realista. Pořád jen: rozumně, rozumně. A život zatím letí.
„Však ty taky budeš mít narozeniny.“
„Já je slavit nebudu,“ řekla jsem.
„ Ale to bys měla. Trochu veselí a pak – intimní večer při svíčkách. Víš, to dělá ve vztahu hodně.“
Děkuji ti za radu, myslím si. Karel usne dřív, než přijdu z koupelny.

Karel přijel unavený, ale návštěvu si nenechal ujít.

„Hedvika nás zve na narozeniny, měli bychom tam alespoň na hodinku jít,“ řekl, když se vracel z koupelny v županu a s mokrými vlasy.
„Ona volala?“ zeptala jsem se.
„Ano, a ty o tom víš, že jsme pozvaní. Tak dělej, ať tam netrčíme do noci. Jsem hrozně unavený.“
Byla to i pro něho příležitost se po nějaké době zase trochu pobavit a rozptýlit, a navíc si povykládat s Hedvikou. Upravila jsem si účes a nakoukla jsem do pokoje.
„Chceš kávu?“ zeptala jsem se.
„Dal bych si, jsem fakt utahaný.“
Postavila jsem konvici na sporák, připravila šálky. Konvice začala pískat, tak jsem ji odstavila. Kuchyní se rozlila omamná vůně kávy.
Karel si zatím zapínal knoflíčky u manžet.
„To je krásné, jak ta káva voní,“ řekl a sedl si do křesla.
„Nechceš ke kávě zákusek nebo sušenky?“ zeptala jsem se jako obvykle. A jako obvykle, zavrtěl hlavou.

Oslava v plném proudu

Když jsme dorazili k Hedvičině domu, Karel se letmo podíval do zpětného zrcátka, než vystoupil z vozu. Vypadal spokojeně. Vystoupila jsem z vozu a rozevřela nad sebou deštník. Zamkl auto a pak zamával do okna, z kterého nás Hedvika už vyhlížela.
„Drahoušku,“ zahlaholila ve dveřích a hned mne políbila na tvář. Byla celá změněná, omládlá, no jak by ne, že?
„To je můj Petr,“ řekla a podali jsme si vzájemně ruce.
Příjemně se usmíval. Také jsem se na něho usmála a hned se obrátila na Karla. Ten už se ale bavil s Hedvikou. Oba se smáli a něco si šeptali. Pak přišel přípitek a Hedvika chtěla, za každou cenu, abych políbila jejího manžela na tykání a přátelství. Byla už trochu opilá.
Ale ten večer probíhal divně. Zatímco se Karel s Hedvikou velmi dobře bavil, její mladý manžel sledoval televizní pořad. Nevím, proč jsme sem vůbec chodili. Začala jsem být nervózní.
„Tak, nyní vám nachystám úžasné pohoštění,“ prohlásila a prudce vstala. Ovšem, pod vlivem alkoholu neudržela rovnováhu a Karel vyskočil a chytil ji. Smála se a držela ho kolem krku. Petrovi přešla tváří nevole a smutek. Bylo na něm zkrátka vidět, že mu její chování není vhod. Nabídla jsem se tedy, že ho připravím sama, zvedla jsem se a šla do kuchyně. Všechno bylo vzorně připravené, jen stačilo naskládat drobné, krásně zdobené jednohubky na talířky. Naslouchala jsem přitom hovoru z pokoje. Hedvika se smála Karlovým vtipům a Karel jimi opravdu hýřil.
„Je v lednici ještě nějaká minerálka?“
Otočila jsem se. Hedvičin Petr stál v kuchyni za mnou. Nevím, jak dlouho, vůbec jsem ho neslyšela přijít. Rychle jsem otevřela ledničku a vyndala láhev minerálky a ze skříňky jsem mu podala broušenou skleničku. Otevřel láhev a nalil si.
„Příjemný večer,“ začal, „Hedvika mi říkala, že jste dobré přítelkyně. Jsem rád, že jsem vás poznal.“
Tu poslední větu řekl s nelíčenou upřímností. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Já byla první, která je sklopila.

Karel opět odjíždí na služební cestu

Asi za dvě hodiny potom jsme odešli domů. Karel byl zase ve své obvyklé náladě. Nechtěla jsem se na nic ptát.
„Bože, zapomněl jsem ti říci, že jedu na dva dny do Berlína uzavírat kontrakt. Ale může se to protáhnout. V každém případě ti zavolám. Neboj, lásko.“
„ A kdy jedeš?“
„Ve středu.“
Tedy za tři dny, pomyslela jsem si. Musím mu všechno nachystat na cestu.
To ráno jsem s ním jela na letiště, ale nečekala jsem do odletu letadla, Musela jsem zajet do firmy podepsat o protokol o předání a převzetí. Tak jsem ho jen letmo políbila na rozloučenou. V pátek večer mi Karel volal, jak se mám, jestli mi neschází a že se vrátí v neděli. Ale nejezdi pro mne, něco dobrého uvař, řekl mi a poslal mi polibek po telefonu. Nepřišlo mi to zvláštní. Dělal to tak vždycky, když byl daleko.

Žít a užít

A pak, v sobotu večer, nastal okamžik, který převrátil můj život naruby. Ten večer jsem se chystala jít spát a někdo zazvonil. Myslela jsem si, že je to Karel. Nikdy si nebral na cestu klíče od domu. Asi se vrátil dřív. Hodila jsem na sebe župan a šla otevřít. Ve dveřích stál manžel Hedviky. Už nevypadal tak klidně a vyrovnaně.
„Nezlobte se, musím s vámi mluvit, “ řekl prosebně a já váhala, jestli ho mám pustit dál.
Nakonec jsem ho zavedla do pokoje. Sedl si ztěžka a podíval se na mne tak smutně, že jsem si zprvu myslela, že se něco vážného stalo s Hedvikou.
„Udělám kávu,“ řekla jsem jenom a raději se na nic neptala.
„Vy jste s Hedvikou dlouholeté přítelkyně, že?“ řekl tónem, který si vyžadoval, abych reagovala. Přikývla jsem.
„Ano, důvěřujeme si,“ řekla jsem a ani nevím, jak mne napadlo říci právě takovou věc.
„Vidíte, důvěřujete si. Já jsem taky důvěřoval. Před chvílí jsem přijel z Londýna o den dřív a našel jsem vašeho manžela s Hedvikou v posteli. Myslím, že nemusím popisovat podrobnosti…“

Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Ale on přeci odjel do Berlína, vezla jsem ho na letiště, vola, že se v neděli vrátí,“ zašeptala jsem.
„O tom pochybuji, že odjel do Berlína. Anebo se vrátil dřív. Já nevím, ale co jsem viděl, to jsem viděl.“
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.
„Jel jsem přímo za vámi. Nezlobte se. Mohl jsem si to nechat pro sebe. Ale jsem zoufalý. Jsem na dně. Je to mé první manželství. Všichni mne od toho zrazovali. Byl jsem do Hedviky slepě zamilovaný. Ale teď vidím, že jí spíš šlo o něco jiného, než o krásný život, který jsme si před svatbou plánovali.“
Napil se kávy. Zapálila jsem svíčku a od ní jsem si připálila cigaretu.
„Asi to spolu táhnou už delší dobu.“ řekl hořce.
Udělalo se mi mdlo, nyní mi to všechno došlo. Láska, přátelství, sliby, vzájemná úcta, domácnost – to všechno se ztrácí před zásadou žít a užít toho, kdo jde za tím cílem bez skrupulí, protože je to prostě jeho styl života. A takový život nemá žádná pravidla, je to nárok, který přehlušuje obvyklá pravidla, které Karel celou dobu razil a já je přijala. Nenapadalo mne, že v té hře s Hedvikou jsem zálohou, která mu vytváří před druhými tvář bezúhonného a úspěšného muže v byznysu. Co teď? Měla jsem odporný pocit, že jsem byla zneužita. Mlčela jsem. Ale celá jsem se chvěla odporem, strachem, zoufalstvím, hrůzou. Nyní jsem na řadě já, abych jednala.

„Prožili jsme s Hedvikou skvělé měsíce.“ pokračoval, „vůbec by mne nenapadlo, že by Hedvika vedla dvojí život. Nebylo proč. Snažil jsem se, zbožňoval ji. Cítím se hrozně. Byl jsem zneužitý, láska je v troskách. Můj život také. “
Uchopil mne za ruku a já stále mlčela.
„Musím už jít. Děkuji vám a nezlobte se. Myslím, že budu dělat, že jsem nic neviděl. A vy dělejte, že nic nevíte. Ani nezpozorovali, že stojím ve dveřích.“
„Ale to přeci nejde, to nejde,“ zaprotestovala jsem.
Odešel už beze slov. Najednou byt osiřel. Něco přestalo existovat. Můj svět se mi hroutil. Už nikdo to nebude jako dřív. Dívala jsem se za záclonou, že míří k hotelu, který stál až na konci ulice. Tam dospí tu poslední noc, aby se vrátil domů, políbil svou ženu a po zbytek života se tvářil, že nic neví. Propukla jsem v pláč.

Návrat

Bála jsem se jeho návratu. A přesto jsem všechno nachystala tak, jak byl zvyklý. Dívala jsem se mu do očí a byly stejné, jakoby se nic nedělo. Jak může někdo tak lhát, pomyslela jsem si.
„Když jsem byl v Berlíně, hodně jsem na tebe myslel.“
„Ano? To je hezké,“ řekla jsem, „nemáš chuť na malou procházku? Jestli ovšem nejsi unavený.“
„A víš, že ano?“
Byla jsem ráda, když jsme opustili byt a vyšli ven. Nemohla jsem stát tak tváří v tvář obludnosti falše, která na mne sálala z jeho očí. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a on mne vzal kolem ramen.
„Bylo mi po tobě smutno,“ řekl.
Co to znamená, pomyslela jsem si. Že by se spolu rozešli, že oba přestalo bavit tu hru a Hedvika přišla k rozumu?

Napadlo mne, že bych měla vyčistit vzduch, který mezi námi houstnul.
„Karle,“ začala jsem, ale pak mne opustila odvaha.
„Copak?“ odpověděl, jakoby čekal na pokračování, protože můj tón byl asi nezvykle vážný.

Nadechla jsem se.
„Řeknu ti jedno – nepřeji si, aby ses přátelil s Hedvikou. Ať vaše přátelství má jakoukoliv úroveň. Nechci se o ní bavit a o důvodech mého přání ti neřeknu ani slovo.“

Třásla jsem se v nitru jako osika. Čekala jsem prudkou reakci, bála jsem se, co udělá.
„Dobře,“ řekl klidně, „žádný problém. Hele, sbírají se mraky, nepůjdeme si někam sednout?“
Určitě v tu chvíli věděl, že já „to“ vím. Nebyla jsem si jistá, zda v jeho očích, na první pohled tak klidných, nevypadám jako směšný zbabělec, který si neumí ani v této situaci udělat v životě pořádek. Rozvod je jen gesto, které nemá v tomto případě funkci vnitřního očistění se od toho odporného stavu, do kterého jsem se dostala vlastně sama. Měla jsem mnoho příležitostí z té hry vystoupit, protože Hedvika něco naznačovala, ale já jsem tomu nechtěla rozumět. Je jasné, že pokud má Karel svědomí a třeba mne i pře to všechno miluje, pokusí se očistit sebe i mne. A já odpustím.

Hedvika byla zřejmě informována, že hra končí. Pokoušela se mi volat, ale já jsem její číslo v mobilu zablokovala. Nějakou dobu trvalo, než jsme s Karlem obnovili obvyklý chod naší domácnosti. Zkrátka jsme to přežili a obnovili manželský slib. Petr, jak jsme se dozvěděli, odjel do Francie, stal se ředitelem dceřinné firmy a Hedvika zůstala v Česku. Nic ji nechybí a nikdo ji nic nevyčítá. V tomto případě by se všem vysmála do očí.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet