Jan Hus – kapitola 2

Autorka článku: Irena Novotná JAN XXII. vytřiďuje zrno od plev. Před volbou papeže Jana XXII. předcházely po smrti Klimenta V. Dva roky vakance.

Byl to právě on, který zasadil konečný úder postupu široce rozvinuté hereze, která se objevila v prvních dvou desetiletí 14. století a rozšířila se od spirituálních františkánů k terciářům až k sympatizujícím sekulárním kněžím a laickým patronům ve městech. Území, zasažené touto herezí, se určitým způsobem kryje s kraji, kde před tím působilo katarské hnutí. Petr Jan Olivi se svými stoupenci však stáli proti katarům a valdenským, a rozhodně neexistuje žádná souvislost mezi katarským hnutím a herezí spirituálů. Je také nutno podotknout, že stará centra katarství byla situována na východ, zatímco spirituální hereze měla svá střediska ve dvou městech poblíž pobřeží – v Narbonne a Béziérs. Inkvizitoři likvidovali jádro hereze sedm až osm let a pronásledovali členy prvního řádu, zejména ty, kteří unikli zátahu, který na ně inicioval Jan XXII. v roce 1317. Krize byla u konce. Janova akce byla účinná, ale nějak přesně nesměřovala do středu problému, nad rozhodnutími quarundum exigit se vznáší dojem, že celá hereze spočívala v opozici vůči příkazům papeže. Hereze, které vzešly od františkánů, mystiků a z fantazie duchovních byly znepokojující. Ale proto, že by byly ohrožující, ale proto, že sympatizovaly slabá místa pozdně středověké církve.

V roce 1378, krátce po návratu papeže do Říma vypukla katastrofa. V tajných volbách byl papežem zvolen Urban VI. Proti tomuto muži se zvedl nelíčený odpor, v kardinálském sboru to vřelo. Když se k tomu ještě přidaly oligarchické postoje a nacionalismus, nemohlo to jinak skončit, než schizmatem. Výsledkem toho zmatku byly dva papežské stolce. Na jeden usedl v Avignonu KlementVII., na druhý v Římě usedl Urban VI. a jeho následovníci. Oba papežové se vzájemně exkomunikovali i se svými přívrženci a využívali možné a nemožné prostředky, aby dostali toho druhého z křesla. A nutnou odpovědí byl konciliarismus. K tomu vedla jednak snaha, aby bylo ukončeno schizma, druhý důvod byl úsilí o reformu papežství.

Třetí papež

Roku 1409, když bylo Mistru Jan Husovi 39 let, šest let před smrtí, na koncilu v Pise přívrženci koncilové strany navrhli třetího papeže, který vládl jako Alexandr V. Všechny tyto události spojené s debatami o reformě, ke které v potřebné míře nedošlo, způsobily, že lidé pojali nedůvěru k církvi, tato nedůvěra byla rozpoznatelná již dříve, ale velké schizma ji dodalo razanci. Zatímco na nejvyšších místech církevní hierarchie zuřil boj, ve městech a farních kostelech a charitativních bratrstvech, které se mimochodem stávala čím dál víc populárnější, se prosazovalo lidové náboženství. Zapojily se do něho široké vrstvy. Do módy přicházely spisy lidové zbožnosti v národních jazycích. Díky tomu se také rozšířily různé verze bible, a to nejen obvyklé překlady originálu, ale i kompilace a úvahy, které byly převážně spojené s mystickým hnutím pozdního středověku. Nastává rozkvět poutnictví a kultu svatých. V bohatých městech se vynakládaly obrovské sumy na výstavbu a výzdobu kostelů. Kazatelé snadno přitahovali velké zástupy a z nich jednotlivci, pro tuto dobu charakterističtí proroci, mystici či reformátoři si získávali obrovskou úctu. Antiklerikalismus představoval přirozený doprovod hlavních nezdarů vedení církve a jejich zlořádů. Laické sbory byly méně ochotné přijímat církevní vedení per se.

Fenomén udavačských kázání a satirická antiklerikální tradice

Nízké mínění o kléru v tomto období posílily určité prvky, které působily v samotném kněžstvu. Byla to například udavačská kázání. Musí se vzít také na vědomí existenci literárně satirická antiklerikální tradice. Také mezi duchovními běžně kolovaly vtipy o duchovních, jak již ve 12. století dokládají výroky Waltera Mapa.

Růst extrémismu

Rysem doby byl růst extremismu, spojený s politickými a ekonomickými potížemi. V roce 1337 vypukla stoletá válka a skončila v roce 1453. Po všech hrůzách spolu s vypuknutím černého moru, který stoletá válka způsobila, budila v lidech pocit božího hněvu, což vyvolalo v širokých vrstvách vlnu flagelantství.
Postoje církevních autorit se k flagelantství projevovaly různě, laické hnutí se věnovalo masovému pokání bez církevní kontroly. Nakonec Kliment VI. Flagelanty v roce 1349 odsoudil.

Na scénu přicházejí nové postavy

Začínají se objevovat nové myšlenky. Duns Scotus byl skotský františkán, který zemřel v roce 1308. Podrobil kritice názory Aristotela a Augustina a vynalezl nové odborné termíny. Silný proud myšlení přináší Vilém Ockham. Představoval pramen myšlení, který je poněkud nepřesně označován jako nominalismus. Ockham došel na této cestě daleko dál, než Scotus a jeho výklady o absolutní svobodě a všemu nadřazené moci boha, které byly podepřeny řadou brilantních paradoxů, prohloubily propast mezi člověkem a nepoznatelným bohem a zjevně podkopávaly tradiční morální teologie. Rozum nemohl podepřít víru, která spočívala na zjevení a autoritě.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet